Jak…, tak… ve větě záporné

-il.

[Drobnosti]

(A. M.) Podle Gebaurovy-Ertlovy Mluvnice české II (1926), § 853, 3, ustálil se v dnešní češtině a stal se pravidlem tento způsob důrazného popírání: Setká-li se v téže větě větná záporka ne se záporkou ni, zápor se tím neruší, nýbrž naopak doplňuje se a zesiluje. Větnou záporkou ne se popírá platnost obsahu větného, slovní záporkou ni se vylučují z jeho platnosti všechny možné případy. Měl-li tedy smysl věty: „… nutno vždy pracovat s lidmi, kteří se teprve zaučují nebo právě zaučili, a též s takovými, kteří nemají jak absolutní schopnosti, tak dosti zběhlosti…“ býti popřen úplně a správně, mělo se v ní při záporném slovese „nemají“ užít záporného ani – ani místo kladného spojkového výrazu jak - tak.

Naše řeč 3, ročník 25/1941

Předchozí š.: Gin a džin

Následující Psáti co velkým písmenem