Namšíti, namšívati

[Drobnosti]

K našemu článku v 1. a 2. č. nám poslal p. K. Vaněk, ř. měšť. šk. v Kovářově u Milévska, zajímavou zprávu, že slova namšíti, namšívati, namšívání posud žijí v jeho rodišti, Klikově u Třeboně, blízko hranic (mívali poštu v Schwarzbachu v D. Rakousích), a jsou tam zcela obvyklá zase v řemesle hrnčířském (je tam hrnčíren několik). Říká se na př. »nádobí dobře namšívaný; platí málo za namšívání; umí dobře namšívat«. Dok. sloveso namšít (s dlouhým í, jako na př. pokřtíti, uctíti, vymstíti se v. pomstiti se) má jen pův. tvary podle 4. tř. (namším, rozk. zp. namši nebo také namšij, namšený, na př. »chcou to mít namšený«); Douchových tvarů namšiju, namšitý p. řed. tam nikdy neslyšel, ani podst. jm. námech. Namšívá se tak, že se hrnek obalený slamou, v které je hodně trávy (hrnčířští mistři k tomu takovou slámu schválně kupují), vloží do nádoby větší; tedy docela, jak se namšívalo na Mníšecku (mechu je v tamní krajině dosti, ale k této práci se ho již neužívá). — Toto opravdu neočekávané potvrzení Douchovy zprávy, přišlé z krajiny tak vzdálené, budí domněnku, že slova ta a jim podobná žijí snad ještě i jinde, kde hrnčířství tak nezaniklo jako v středních Čechách, a byli bychom vděčni za zprávy o nich (jako i na př. o slově mšení a jiných slovech podobných).

Naše řeč 3, ročník 12/1928

Předchozí Stovka běžných chyb proti Naší řeči

Následující Příští