Humhal

[Hovorna]

(J. Z.) je nejspíš pův. přízvisko člověka, který rád »humhá«, dělá hm, hum. V slovnících slova humhati ovšem nenalézáme; říká se tak někde? Citoslovce, jež je asi základem onoho příjmení, je vlastně zvuk, který nelze vystihnouti naším písmem; někdy je to čistá nosovka mm, někdy současně znějící dvě hlásky hm (hláska h, při níž při zavřených rtech zvukový proud prochází nosem), někdy se počíná čistým h, ale sevřením rtů se přidružuje m, někdy se počíná čistým m, k němuž se pak přidružuje h (mhm) a p.; teprv, když se takové zvuky stávají skutečnými slovy (schopnými na př. mluvnických změn), nabývají i určitého článkování. Proto se citoslovce patrně v podstatě totéž píše nestejně (č. hm, něm. hmm, franc. hum, houm atd.).

Naše řeč 9, ročník 6/1922

Předchozí Hrůzovládnouti

Následující Klanečník