Vilém Mathesius
[Články]
Rozbor stavby slov, i když je založen toliko na jazyku dnešním, vede leckdy k výsledkům, které si zaslouží pozornosti. Někdy je potřebí srovnávat různé jazyky, aby se ukázalo, že délka slov, hlásková jejich skladba i hlásková jejich proměnlivost se od jazyka k jazyku měnívají, a že je tedy možno zkoumáním těchto věcí dospěti k poznání vlastností pro daný jazyk charakteristických. Jindy lze takové srovnávací zkoumání provésti v mezích jazyka jednoho. Můžeme třeba ze svého materiálu vyloučiti slova původu zřejmě cizího a potom slova zvukomalebná a slova se zřetelným zabarvením citovým a počíti rozborem materiálu zbývajícího, to jest domácích slov povahy intelektuální, a výsledky, k nimž tak dojdeme, srovnávati pak s výsledky rozboru slov cizích, slov zvukomalebných a citově zabarvených.
Tento postup se osvědčuje také při zkoumání skupin složených ze souhlásky a samohlásky v české zásobě slovní. Rozbor domácích slov povahy intelektuální ukazuje, že v češtině se v mezích tohoto materiálu nespojují volně všechny souhlásky se všemi samohláskami, nýbrž že se jazyk vyhýbá spojování některých souhlásek s některými samohláskami. Můžeme po té stránce mluviti o souhláskách palatálních, které se nespojují se samohláskami u, o a s dvojhláskou ou, o souhláskách velárních, které se nespojují se samohláskou e, a konečně o souhláskách neutrálních, které se volně spojují se všemi samohláskami i s dvojhláskou ou. K řadě palatální v tomto smyslu patří souhlásky c, č, ď, j, ň, ř, š, ť, ž. K řadě velární náleží souhlásky h, ch, k. Ostatní souhlásky jsou neutrální.
Ani v domácích slovech povahy intelektuální se nejeví rozdíl mezi těmito řadami vždy čistě. Nalézáme mnoho úchylek, které bude třeba vysvětliti metodou historickou. Nejvýrazněji se jeví povaha řady palatální u souhlásek j, ť, ď, ň a ř, povaha řady velární u souhlásky ch. Jedno však třeba míti na paměti. Ani u těchto souhlásek se povaha jejich řady neprojevuje na švech sufixových a příponových, to jest v místě, kde se s kmenem spojuje přípona kmenotvorná nebo ohýbací. Na takovém místě si vynucuje tlak systému kmenotvorného nebo flexivního často spojení souhlásky a samohlásky, které je v rozporu s povahou řady, k níž souhláska patří. Na příklad na švu sufixovém: osočovati, vyměňovati, bojovati, krajový, laťový, rtuťový, příďový, pňový, houňovitý, vyvařovati, křovina, vzpružovati; na švu příponovém: sleďů, Láďovi, pňů, keřů, mužů, u Klíčů, s hochem atd.
Slova původu cizího, i když jsou povahy zřejmě intelektuální, se z působení souhláskových řad vymykají. I souhlásky, které svou řadu nejvýrazněji zastupují, se v slovech cizích volně spojují se samohláskami, které se řadě, o niž jde, příčí. Tak nalézáme pro řadu velární slova jako chemie, cherub, schematický, orchestr a j. v., a pro řadu palatální slova jako čokl, čokoláda, jód, jupka, šňupati, šňůra, žok, žoviální, žumpa, žold, žurnál, ažura a j. v. Při tom — a to je pro hlavní myšlenku těchto poznámek zvlášť důležito konstatovat — se takové vybočení z tendencí jevících se v domácích slovech povahy intelektuální nijak necítí jako něco nezvyklého a slovo, o něž jde, nápadně zabarvujícího.
Zcela jinak je tomu u domácích slov zvukomalebných a slov zabarvených citově. I u nich lze napořád nalézati úchylky od tendencí svrchu vyložených, ale úchylky ty mají svou zřetelnou výrazovou platnost, neboť přispívají k rázovité barvě slova a kontrastem k skladbě slov významu intelektuálního zdůrazňují odlišnou povahu slov neintelektuálních.
U řady velární je dokladů celkem málo, na př. chechtati se, ochechule. Zato u řady palatální je takových expresivních nepravidelností hojně, při čemž ze souhlásek nejvýrazněji působí ň a ť a z elementů samohláskových dvojhláska ou.
Cítíme to zřetelně u takových slov zvukomalebných, jako je třeba křupati, ťukati, fňukati, kňučeti, kňourati, mňoukati, čochtati, šoupati, ďobati atd., ještě lépe u slov významu opovržlivého nebo vůbec zhrubujícího, jako je na př. hňup, nekňuba, ňouma, ťulpas, ťululum, poťouchlý, čouhati, čuměti, courati, šťouchati, šťourati atd. Řada takovýchto dokladů pro výrazovou platnost spojení palatální souhlásky se samohláskou u, o a dvojhláskou ou by se dala bohatě rozmnožit zejména z lidové mluvy oblastí, pro které platí svrchu uvedené tendence v spojování souhlásek a samohlásek. Na bohatším materiálu by se pak dalo přesněji zjistit, jaké kategorie slov se vyznačují takovými výrazově zabarvujícími skupinami, na jaké tu bylo ukázáno, a jakými jinými prostředky hláskovými se účinek takových skupin zesiluje. (Že na př. palatální souhlásky samy o sobě mívají platnost afektivní, ukázal přede dvěma lety na hojných dokladech F. Oberpfalcer v ČMF. XV/1929, str. 196 a násl.) Takové zkoumání spolu s historickým probadáním domácích slov intelektuální povahy, která svou skladbou odporují vyloženým tendencím, jsou hlavní dva úkoly, jež se naskýtají, má-li se od těchto poznámek dojíti k soustavnému prozkoumání naší otázky. Poučné by také bylo zjistiti, jakých analogických nepravidelností ve spojování souhlásek a samohlásek se užívá k účelům expresivním v těch oblastech českého jazyka, kde tendence, které jsem tu vyložil, neplatí.
Předchozí Josef Straka: Zdrobnělá jména významu náboženského, I.
Následující J. M. Kořínek: Drobnosti gramatické
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1