Řeč přímá, nepřímá a polopřímá

Ale vedle řeči přímé a nepřímé jest ještě jeden způsob, jímž lze reprodukovati něčí výrok a jenž je útvarem stojícím uprostřed mezi řečí přímou a nepřímou. Přímé řeči se podobá tím, že není uvozován podřadicí spojkou, nýbrž připojen souřadně beze spojky, nepřímé pak zase tím, že je v něm osoba změněna. Na př.: Zalekl se (Hrabec) vzpomínky, že by dnes měl býti ve službě. Ani za živý svět! Jistě by po něm lidé házeli tajně pohledy. A zvláště brumovští, ti mu asi přejí tu hanbu, vědí-li už o ní. Budou si říkati: »Tu máš, čerte, kropáč. Přece kdosi na tebe vyzrál.« Domněnkou tou tak se rozzlobil, že zase začal hůl svírati v ruce, ale vztek neobracel se na toho, kdo jej zbil, nýbrž na ty, kteří se mu budou vysmívati. (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, 1889, str. 15.) Cítíme, že počínajíc slovy »Ani za živý svět!« opouští autor obyčejný způsob vlastního svého vypravování a reprodukuje Hrabcovy myšlenky přímo, bez úvodního členu, jeho vlastními výrazy. Ale přímá řeč to není, poněvadž je myšlenka reprodukována v třetí osobě, nikoli v první. Někdy bývá tento způsob řeči vyznačen ještě uvozovacím členem, na př.: Mnozí jej (Bojara) utěšovali. Zcela jistě jej (Bojara) tentokráte zvolí do okresního zastupitelstva a na druhý rok i do zemského sněmu. (Sova, Tóma Bojar 1910, str. 148.) Kdybychom chtěli míti tento úryvek v přesně logickém tvaru, musili bychom vložiti mezi obě věty spojku že: Mnozí jej utěšovali, že zcela jistě jej tentokráte zvolí atd. Je tedy v tomto druhém příkladě nahrazena tak obyčejná řeč nepřímá; zřejmě také je z něho viděti, že je tento způsob (beze spojky) mnohem živější, výraznější a přesvědčivější než řeč nepřímá. Než zdá se, že u nás dosud nikdo neupozornil výslovně na tuto stylistickou možnost, o níž mají Francouzové a Němci už celou literaturu.[1] Je pravda ovšem, že se ve francouzštině i v němčině vyznačují výroky tohoto druhu ještě zvláštním tvarem slovesným, čehož v češtině není, ale i tak je nám tento způsob řeči vlastní, a to nejen v knihách, nýbrž, jak uvidíme, i v mluvě lidové. O původu, účelu i o jménu tohoto způsobu bylo mnoho psáno v obou jmenovaných jazycích. Některé z těch výkladů se hodí na češtinu, jiné nikoli, a proto právě se domnívám, že nebude nadarmo, pojednám-li o této otázce.

Jde především o označení. Francouzové (Bally v GRM. IV, 1913) si našli jméno »style indirect libre«; Němci říkají »verschleierte Rede«, »uneigentlich direkte Rede«, »erlebte Rede« — toto jméno, zdá se, zvítězí. Protože je to způsob rovnající se živostí a účinností přímé řeči a podobající se jen mluvnickým tvarem řeči nepřímé, myslím, že bychom jej mohli česky nazývati řečí polopřímou. —

Je mnoho způsobů, jimiž lze včleniti polopřímou řeč v tok vypravování, a jest jen na umělci, aby volil způsob nejsprávnější a pro své místo nejpůsobivější. Uvedu aspoň hlavní z nich.

1. Polopřímá řeč bez úvodního členu (elipticky) vystřídává vlastní autorovo vypravování, na př.: a) Paní Elška se bránila již před tím pomyšlení, že Laurin by byl zajedno s těmi Adamníky. Jak snadno a ráda mu uvěřila, když tam na zahradě za večerní schůzky ji svatosvatě ujistil, že byl v těch vesnicích po prvé, že tam proto šel a proto tam mešká, aby zbloudilé od bludův a nestoudných obřadův odvrátil, aby se ujal toho opuštěného lidu. Není takový, jak Odroda o něm vypravoval, jest hodnější, šlechetnější, než sama myslila. Počínala mu rozuměti. Jak obětivě a nezištně jedná! Sám vydává se v nepohodlí a v nebezpečenství, jen aby potěšil utiskovaných. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV⁵, 1921, str. 245 n.) — b) Starý Beneš byl jako zmatený. Zemanka sem (t. k dubu, kde našel zemanovu mrtvolu) šla, viděl ji, zeman mrtev, a ona pryč, zmizela. Aby ona — není možná, jak by ona, slabá ženská, takového siláka starého — (t. 268). — c) Jiřík psal, ale na očích měl Helenku, jak proti němu stála na síni, jak se jí rozjasnilo v očích, jak jí ruměnec přeletěl přes tváře (t. když slyšela, že jí žid nese vzkaz z domova). Ten žid jí nese vzkaz z domova. Od koho? — Otec je pryč, utekl pro víru. — Tím pomyšlením se vytrhl. Začal bedlivě opisovati sloupec číslic. (Jirásek, Temno, SS. XL¹³, 1925, str. 298.) — d) Od Koziců nesl se až k ní (Zuzce) ohlas temného hluku, pak tam na dvoře dudy zahrály. Slyšela je jasně, ostře, naráz pak ztlumeně. Gajdoš zašel do jizby, hraje tam, jsou veselí. Ondrejko také — A ona tu — On nedbá, ani se neukázal, nedbá — Trpkost i hněv zdusily náhle její tesknotu v lítost. A vzdor se zdvihl. Ať si jede (Ondrejko), když může takhle jednat, ať si jede, když mu je ten hrozný Janko milejší a vojna také. (Jirásek, Bratrstvo I, SS. XXVIII, 1925, str. 35.) — e) Na úzkém, dřevěném domě vedle radnice uvázly Bodorovského zkalené zraky. Okenice zavřeny, na podsíni tma, ticho. Čertův barák! Už nikdo mu nic na něj nechce půjčit, že prý ani ten žlab už není jeho, a pořád jen upomínají a nutí, měšťáci kramářští, ničemové, aby zaplatil. Kdyby to měl všecko splatit, kdyby — tolik peněz — a — a — Kluk kramářská, co to tam u kostela řekl, že kdyby on, Bodarovský, ženu prodal, to že by bylo kupců a peněz! Peněz! Nač takový kramář vzpomene! Ušklíbl se mdle, uplivl se, vykročil, šel dále, napříč rynkem ještě loudavěji (t. 114). — f) František toho dne (kdy se dověděl o Milčině nevěře) skřípěl při práci zuby a bral do ruky vše obráceně, takže byl od starého Dvořáka stále vaděn; nejraději byl by odhodil práci a běžel na Kozmín. Měli tam Dvořákovi velikou louku u samé hájenky a za ní, v lese zámeckém, se František s Milčou již často sešel. Dnes se tam stejně již nedostane, tatík jej nepustí, ale na zítřek si již nějakou práci vymyslí, aby na louku mohl, rýhu že vyhloubí nebo kamení odstraní. A k večeru sběhne k rychtě a dá Milce vědět, aby za kozmínskou hájenku do lesa přišla. Musí se mu ospravedlnit z nařknutí sester a kamarádů, — stejně to s kameníkem pravda není (totiž, že s ním Milča vyváděla), — to jen jim lidé toho nechtějí dopřáti, aby se za sebe dostali. (T. Nováková, Na faře, Novina V, str. 4.) — g) Jako by (Ivo) slyšel hlasy letních hostí, tu a tam ozve se v dálce chrupavý nějaký zvuk, zvonivý smích a hlas. Kde pak je luh, kde basin, kde jsou známé skupiny stromů, kde asi vězí ony stezky, po nichž se Štěpánkou chodívali? Zde si řekli to a ono. Tam slyšeli hru houslí a zde asi trhal onen bílý a modrý bez. (Sova, Ivův román, Hejda a Tuček, str. 326.) —

2. Jindy bývá polopřímá řeč uvedena výrazem mluvení n. myšlení (viz hned na počátku citovaný doklad ze Sovy), a to buď hned s počátku, nebo uprostřed, nebo až na konci dodatečně. Na př.: a) Při tomto pomyšlení stará paní se lekala. Je-li to Laurin?Žel by jí bylo toho mladého muže, jenž byl synem nejlepšího přítele někdy bratrova. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV⁵, 1921, str. 250). — b) Paní Elška se lekla. Totě starý Beneš! Ani nevěděla, že odešel (t. 252.) — c) Paní Elška vzpomínala na Laurina. Kdyby ho byl tak Odroda chytil! Neblahé náhody, že ho ten pacholek poznal! Ale Laurin jest příliš odvážný a smělý. Dnešní událost ho snad konečně přiměje, aby odešel. Odešel! Neuvidí ho — Snad už prchl (t. 258.) — d) Pravda, jeden Lhotský, mihlo se mu (panu Lhotskému), také se vystěhoval, Hendrych Lhotský, starší dědův bratr, ten v Sasku v Pirně zemřel. To byl jeden, ale Mateřovští čtyři. A teď z toho rodu dva jezuviti a tři jeptišky atd. (Jirásek, Temno, SS. XL¹³, str. 23 n.; přímá řeč to není, protože tu nejsou uvozovky, jež Jirásek při přímé řeči píše vždy). — e) Ivo byl jen málokdy duchem doma, stále projezdil mnoho času ve snách na dalekých cestách, které nikdy nekončily. Jezdil krajinami zalidněnými bujnou fantasií a dálkami, kde byla veliká podívaná. Ano, to bylo vskutku něco jiného, myslíval si, když on (Ivo) a celá jeho družina octla se někde u lodí v přístavech nebo vystupovala přímo z vozů na ostrovech, kde oranže a fíky visely těsně nad hlavami a s kořistí dobyvatelů šlo se dále a dále (Sova, Ivův román, str. 12.) — f) Bezděky pokročil (Laurin) níže, dál a dále, pak bral se stezníkem dolů. Kdyby tak chtěla (paní Elška) — jen slovo — byl by zrazen a v zemanově moci. Ale ani nedomyslil. Ona! Nikdy! (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV⁵, str. 248.) — g) A hledala (Helenka) novou posici pro svoje tělo tak, aby jí nebylo vidět do tváře a celou aby ji pokryly záclony; — — — že ji sem vodili, že ji sem nutili, co ona tu (t. na plese), žalovala sama k sobě v ústraní a za záclonou rozestřela bílý svůj šáteček, aby osušila rychle svoje oči (Mrštík, Pohádka máje 1925⁸, str. 37.) —

Někdy nebývá uvozovací výraz vyjádřen přímo, nýbrž je jen naznačen a lze jej ze souvislosti abstrahovati. Na př.: h) Takto jí (t. hraběnky v nádherném kočáře) na Skalce nikdá (Tomáš a Helenka) neviděli, ani když jela do kostela. Tomášovi se kmitl černý, starý kočár na Skalce a v něm dvě staré vranky, které vozí slečnu a regenta do kostela. Co je to proti této nádheře — (Jirásek, Temno, str. 271). Tu lze snadno sloveso »kmitlo se« doplniti i před polopřímou řečí. — ch) V srdci mladé paní nastal boj. Je-li (Laurin) takový jako oni (Adamníci), je-li jejich prorokem nebo knězem, nač by na něho myslila, nač by se o něho strachovala? Pak by jím povrhla, ani viděti ho, ani mluviti by s ním nechtěla. A dle všeho je mezi nimi; Laurin je ten kněz těch ohavných Adamníků, jak o něm Beneš zvěstoval. Kdož by pomyslil, uvěřil! Tak se zdál hodný, tak horlil proti neřestem kněžským a panským, touže na utiskování lidu! Že by jen tak se přetvařoval? Přemýšlejíc kráčela zvolna zahrádkou, až došla pod starou jabloň nedaleko fortny. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV⁵, str. 241 n.). Slovo »boj« před polopřímou řečí a slovo »přemýšlejíc« za ní naznačují zřetelně, že lze doplniti za slovo »boj« ještě uvozovací člen (»uvažovala, přemýšlela. Je-li takový… « atd.). — Z těchto příkladů jest viděti, že uvozovací člen vyjádřený nebo naznačený nemění charakteristický ráz polopřímé řeči. Protože pak i u přímé řeči je častá elipsa úvodního členu, na př. v dialogu (zřídka u nepřímé), možno tu viděti zase jeden ze společných znaků řeči přímé a polopřímé.

3. Nejčastěji bývá polopřímá řeč po řeči nepřímé. Přechod z jedné do druhé je docela přirozený a bývá všude tam, kde autor, zobrazuje objektivně, nepřímo myšlenky a pocity svého hrdiny, tak se mimoděk vžije do jeho postavení, že opustí nepřímou, podřadnou vazbu a vyjádří se přímo jakoby ústy svého hrdiny, jen osobu změní. Na př.: a) Kruté, hříšné myšlenky rojily se mu (Františkovi) v hlavě, když vstával se země a znovu pátral po údolu, v němž se Nepraš zatím ztratil. Sám si říkal, že je bezbožník, že se spustil Pána Boha… Avšak, snad se mýlí, snad šel řezník (Nepraš) jinam za obchodem, anebo snad Milča nesvolí, aby šla k zadání, snad se otci svému opře, — mívala svou hlavu!… Jestli se Nepraš za chvíli po pěšince vrátí, bude to znamením, že v poslední chvíli nepochodil, že má Milča ráda jen jeho, Františka, že jim Pán Bůh přes všecky veliké překážky dá za sebe se dostat! (T. Nováková, Na faře, Novina V, str. 44.) — b) Starý hospodář vešel, rozžehl si kahánek, postavený na tříhranné skříni-koutnici, a na desce stolu, krásně hvězdami vykládané, rozprostřel si pomačkaný papír. Věděl, že syna i jeho nešťastnou holku podvádí (zachytil a tajně četl její dopis synovi, aby jim překazil známost), že chystá se ke lži; cítil, že páše hřích, — ale řekl si, že páše jej, aby zabránil hříchům větším. V potupu a neštěstí upadl by poctivý rod jeho, kdyby připustil, aby vedrala se veň ona ošemetnice ze skalecké rychty; a ona se sem dere, třeba měla s jiným vyhlášky prošlé, třebaže faráři, svým rodičům se zaslíbila, že mu (Neprašovi, s nímž měla ohlášky) bude věrnou ženou! Píše jeho Frantíkovi, aby se nad ní smiloval, aby od Nepraše ji osvobodil, jeho jediného že jen ráda má a vždy měla, nechať lidé mluví, nechať později objeví se cokoli. Vybízí Frantíka, aby v zítřejší večer přišel za Vejpucek, ona že také přijde; vyřkne-li jen jedno slovo laskavé, že v úterý v prosečském kostele neřekne »ano«, nýbrž z něho uteče a rodičům se vzepře. Vše to bylo napsáno tak nezřetelně, neumělým, dívčím písmem, že luštění dalo starému hospodáři mnoho práce;… (t. 102, 103). — c) Od té chvíle však, co mu (Machovcovi) bratr Vostrý tenkrát v noci dole u židovského hřbitova svědomím otřásl a pak ještě mocněji kazatel v doubravě, teprve neměl klidu v duši; uznával se vinnějším, cítil, že tak nemůže zůstat, že se musí rozhodnout. A teď do třetice ten jezovita — Věřil (Machovec), že Bůh tím misionářem jej upomenul. Vrátil se rozhodnut. O sebe již nedbal, o sebe neměl už žádných starostí. Ale děti! Vyvést je s holýma rukama za hranice, do nejistého — Než jiní také uprchli napřed sami a po čase se vrátili pro rodinu; Vostrý je jmenoval i kazatel Moc v doubravě. Děti tu samotný — Co by se jim mohlo stát, když by o ničem nevěděly. A nesměly by nic zvědět, aby jich nemohli vinit, trestat, aby jim usnadnil výslech, do kterého by se najisto dostaly. Chudáci — opustil je, nechal je tu samy — Přestal přecházet šerou jizbou, stál v hlubokém zamyšlení, až se pak vytrhl a chvatně rozsvítil. (Jirásek, Temno, str. 202.) — d) (Autor reprodukuje nepřímo babiččino vypravování): A tak ten poklad že je tu v domě dosud, ale kde, toho že se nikdo nedoví, leda až by dům rozbořili, a ještě i pak, kdož pak ví — (t. 280). — e) Ale časem (Hrabec) úplně myšlence (na Bětušku) přivykl a snad Bětušku i doopravdy měl rád… Že ona ho má ráda, tím byl jist: ale což kdyby Pecúch nedovolil? (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, str. 105.) — f) Ivo vyšel ven a toulal se dlouho v sadech listím popadaných. Zahnívalo vše pod zubatými zdmi a chlad čišel z vlhkých těch spoust nastlaného lupení a haluzí. Přemýšlí dosud o tom, jak sám člověk pracuje do rukou osudu. Proč pak sám psal? Proč zaslal dopis? Proč vyzýval Štěpánku, aby hrála? Mohlo se to vše státi bez jeho přičinění a bylo by se to snad stalo. Bez takové směšné tragiky. A on by měl pokoj, měl by navždy pokoj (atd. až do konce stránky; Sova, Ivův román, str. 299). — Příkladů na tento způsob polopřímé řeči by se našlo bez počtu.

4. Stejně hojný je přechod z polopřímé řeči do přímé. Přímá řeč proráží z polopřímé tam, kde živosti a opravdovosti autorovy reprodukce nestačí už ani polopřímá řeč — tedy z podobného důvodu, jako vzniká způsob předešlý. Na př.: a) Čím dále kráčel (Hrabec), tím zlostně ji myslil na dvoje své odpůrce, na brumovské rodáky a na paní vrchňovou. Jak ta se asi ušklíbá a jak ho přes zuby přivítá… Ale nejsem já kancelářským? napadlo mu, a podivil se, že o tom ještě nepřemýšlel. (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, str. 15.) — b) Zuzka víc neuslyšela. Bratr zašel s matkou do jizby. Bylo po hněvu, po vzdoru. Jen hořká lítost zůstala, a strach přišel, strach o Ondrejka. Co dělat! Jak s ním promluvit — A kdyby i přišel. Prosit ho? Neostal by. Jak ho zdržeti — Rozšířené tmavé oči Zuzčiny hleděly ztrnule do šera tiché komory: Co dělat, co dělat. Vzkázati mu. — Ne, ne. Čekat, až otec se vrátí — Kdož ví, kdy přijde. Říci mu to — Ach! Žár studu zahořel jí v líci. A matka — Ta nic nemůže jak ona sama. Kdo tedy, kdo pomůže v té úzkosti? Kdo by poradil — »Bohyně!« Proskočilo jí myslí jako světluška. (Jirásek, Bratrstvo I, str. 36.) — c) To bylo vítání, volání, ctění! Se všech stran hrnuly se dotazy, stařeček nestačil odpovídat na každý zvlášť. Kde tak dlouho byli? Že se přece jednou vybrali a podívali se mezi lidi! »My všichni už myslili, že jste snad do sněhu zapadli nebo zemřeli. Tak zapomnět na všechen svět!« (Mrštík, Pohádka máje, str. 11.) —