Jan FEB MAY » 13 2009 2010 2011 3 captures 13 Feb 10 - 1 May 10

Close Help

K stylistické a normativní charakteristice ve slovníku spisovného jazyka

Lubomír Doležel

[Články]

Vystižení normativní a slohové povahy lexikálních prostředků je jedním z nejobtížnějších úkolů lexikografické práce. Tento úkol je ztížen tím, že není dosud zcela jasně osvětlena ani sama otázka slohového charakteru jazykových prostředků, ani není vypracována klasifikace stylistických a normativních označení, kterých se v slovnících užívá. Naše lexikologická a lexikografická theorie se těchto otázek dotýká zatím nesoustavně.[1] Jejich řešení je však naléhavé zvláště dnes, kdy se připravuje třísvazkový slovník spisovné češtiny, jehož ukázkový sešit vyšel koncem roku 1953. Nebude bez užitku ohlédnout se při té příležitosti zpět na praxi normativní a stylistické charakteristiky v našich nejvýznamnějších novodobých slovnících. Zkušenosti naší lexikografie, doplněné výsledky lexikografie sovětské, mohou tu být východiskem další práce.

Monumentální zakladatelské dílo Slovník česko-německý J. Jungmanna má jen skrovnou soustavu normativních označení. Bylo to dáno jak stavem vývoje spisovného jazyka, tak stavem lexikografie. Jungmann sám v předmluvě píše, že hodlal původně „užívati více znamení, aby hned do oka padlo, což jest dobrého a zlého, co starého neb nového, co důstojného, poetického, nízkého, komického atd., ale množství znamení nelíbilo se soudným některým literatorům, a protož vydavatel rád v tom povolil, užívaje toliko dvou znamení k vyznačení zastaralých a nedobrých nebo podezřelých slov“.[2] Zastaralé jazykové prostředky označuje Jungmann značkou *, „cizá, zle tvořená, nebo podezřelá slova“ značkou †.

Jungmannův slovník tedy usiluje o vymezení hranice spisovné normy vůči neživým jazykovým prostředkům starších vývojových etap spisovného jazyka a vůči jazykovým prostředkům nespisovným a nesprávným. Přitom Jungmannův slovník označuje jako zastaralá nejen jednotlivá slova (*čemega „březová voda“), nýbrž i zastaralé podoby a tvary slov: čejka, *čajka; čekám, čkám, čakám, *čakaju a pod. Jako nesprávná (†) se označují nejen slova špatně tvořená (čítanlivý „čitedlný“, nahyčký „nažičký, nahoučký“), ale také nespisovné podoby slov (dycky „vždycky“, kerý „který“) a taková slova cizího původu, zvláště německého, která Jungmann nepovažuje za spisovná: ferštat „tykyta, atlas“, fěrtuch, fěrtoch „pásna, zástěra“, fedruji (s poznámkou: „Palkovič ujímá se tohoto slova, že prý novějším se nelíbí, ale již Mat. Benešovský ve knížce slov českých praví: Nechci všech slov německých vtroušených zbytečně a darmo sem přivoditi, zvláště toho bídného fedrovati, ježto jest nepříjemné naskrze ušima našima atd.“), lauf „v rudnictví prkno, po kterém se chodí“, nacejchuji a pod.

V podstatě stylistickou povahu má u Jungmanna značka Us. (usus; v seznamu zkratek není uvedena). Označuje jazykové prostředky čerpané z mluveného jazyka na rozdíl od prostředků jazyka psaného. Jde zvláště o taková slova, která Jungmann neměl doložena z literatury, ale která získal od sběratelů. Značkou Us. charakterisuje Jungmann prostředky mluveného jazyka v širokém slova smyslu, tedy to, co bychom dnes nazvali prostředky hovorové a obecné češtiny, slova nářeční, oblastní a pod.; na př.: kopuletý „šedesátiletý, letitý“ Us., jinovec „půlnoční vítr“ Us. Poděbrad., koptiti „prášiti“ Us. (Turn.), loub, loubí „podlaha pod střechou, hůra, půda“ Us. Prag. a pod. Tato zkratka rovněž označuje prostředky pracovního stylu mluveného, na př. keser „síť k zadržení chmele, by se nemísil s čistým pivem“ Us. (v pivov.). Je příznačné, že i v prostředcích mluveného jazyka, označovaných zkratkou Us., rozlišuje Jungmann prostředky správné a nesprávné, špatné. Srovnej uvedené již příklady keser a † lauf.

Zkratky Us. užívá rovněž ve svém slovníku F. Št. Kott.[3] Vykládá ji jako „obyčejný způsob mluvení; řeč obecná“. Kottův slovník nepřináší po stránce normativní a stylistické charakteristiky žádný pokrok. I on označuje jen slova zastaralá (zastar.) a jazykové prostředky, které považuje za nesprávné (šp. = špatně). V duchu jazykového purismu zavádí označení germ. = germanismus.

Druhou etapu ve vývoji stylistické charakteristiky představuje akademický Příruční slovník jazyka českého (1. díl 1935—1937) a Slovník jazyka českého P. Váši a Fr. Trávníčka (1. vyd. 1937). Tyto slovníky značně rozhojňují zkratky a značky, jimiž je vystihována normativní a slohová povaha lexikálních prostředků. Nepodaly však úplnou klasifikaci těchto označení, neuvedly příslušné značky a zkratky v jednotnou soustavu a nestanovily jejich vzájemný poměr; objevují se v nich i různé značky se stejným významem. Stylistická a normativní označení jsou uvedena abecedně mezi jinými zkratkami, zvláště zkratkami údajů gramatických, a nejsou důkladně vyložena. Pouze v předmluvě k Příručnímu slovníku jazyka českého se podává stručný výklad některých značek: „Slova zasahující do jazyka spisovného z jiných oblastí jazykových se označují příslušnými charakteristikami. Křížek před heslem nebo zkratky za heslem (poněk.) arch., zast. značí slovo zastaralé, dial. značí slovo dialekticky rozšířené jen v území místně omezeném. Zkratka lid. označuje slova z řeči obecného lidu rozšířená po větších jazykových územích, hlavně ve vrstvách lidu venkovského, zkratka hovor. značí jazyk vzdělaných vrstev v běžném styku, zkratka ob. značí slovo z jazyka lidu venkovského i městského, slang. zvláštní slova omezená na některé skupiny lidí spojené stejnými zájmy nebo stejným povoláním, argot. slova z mluvy společenské spodiny, vulg. slova sice rozšířená, ale užívaná jen v řeči sprosté. Expr. značí slovo citově zabarvené, fam. slovo familiární, peior. slovo hanlivé, hypok. slovo domácké (mazlivé).“[4]

Tento výklad neobsahuje všechny značky ve slovníku užívané; nejsou na př. vyloženy značky bás. (básnicky), kniž. (knižní výraz), odb. (odborné) a j. Zkušenosti při práci s konkretním materiálem vedly k tomu, že se tato stránka v Příručním slovníku vyvíjela a v dalších svazcích poněkud měnila. Tyto zkušenosti však dosud nebyly, bohužel, zobecněny a theoreticky vyloženy.

Příruční slovník i slovník Vášův-Trávníčkův zavádějí též řadu zkratek pro označení příslušnosti odborných termínů k různým oborům vědy, techniky i pracovního styku (na př. bot. — botanika, el. tech. — elektrotechnika, horn. — hornictví a mnohé jiné).

Způsob normativní a stylistické charakteristiky lexikálních prostředků v Příručním slovníku a v slovníku Vášově-Trávníčkově znamená nesporný pokrok. Proto je možno z něho při další práci vycházet.[5] Je však nezbytné, abychom přihlédli též k výsledkům lexikografie sovětské, která pokročila ke klasifikaci stylistických označení a vypracovala několik soustav.

Tolkovyj slovaŕ russkogo jazyka D. N. Ušakova (1. sv. 1935) roztřiďuje stylistické značky a zkratky do těchto skupin: 1. Značky pro různé vrstvy mluvené řeči, na př. pro jazykové prostředky hovorové, pro jazykové prostředky t. zv. „prostorečija“ (t. j. mluveného stylu, který je na pomezí mezi jazykem spisovným a útvary nespisovnými), prostředky familiární, dětské, vulgární, argotické, oblastní a j. 2. Zkratky poukazující na různé vrstvy psané řeči (jazykové prostředky knižní, vědecké, novinářské, kancelářské, básnické a j.). 3. Značky ukazující historickou perspektivu (slova nová, církevně knižní, zastaralá a j.) 4. Značky u slov, která označují předměty a pojmy cizího způsobu života (t. j. u slov vyjadřujících jevy historické, dorevoluční a zahraniční). 5. Označení ukazující výrazové odstíny (expresivitu) slov (zabarvení hanlivé, ironické, žertovné, urážlivé, slavnostní atd.).[6]

Základním nedostatkem Ušakovovy klasifikace je to, že nepřihlíží dostatečně k normativní funkci slovníku spisovného jazyka a nečiní normativní zřetel hlavním principem klasifikace. Tak na př. v první skupině značek (značky pro vrstvy mluvené řeči) jsou zahrnuty společně značky pro útvary spisovné, přechodné i nespisovné. Stejný nedostatek má jednosvazkový Slovaŕ russkogo jazyka S. I. Ožegova (3. vyd. 1953), který důslednou klasifikaci stylistických označení vlastně ani nepodává.

Akademický Slovaŕ sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (dosud 1.—3. díl, 1950—1954) počítá mezi stylistická označení: a) označení přeneseného významu slova, b) označení citového významu nebo užití slova, c) označení, že se slova neužívá v celém spisovném jazyce nebo že jeho užívání je omezeno historicky, d) označení odborných termínů příslušnou oblastí užívání.[7] Vedle nedostatku, o němž jsme se již zmínili při slovníku Ušakovově, je tu do stylistické charakteristiky zcela neprávem zařazeno označení přeneseného významu slova.

Jiné soustavy stylistických označení bude užívat připravovaný třísvazkový Slovaŕ sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka.[8] Slovník bude označovat: 1. lexikální vrstvy, jejichž prostředky mají výrazné stylistické zabarvení (hovorové, „prostorečné“, vysoké a knižní), 2. skupiny slov podle oblasti užívání (prostředky lidové poesie, zastaralé prostředky básnické, oblastní a odborné), 3. citové zabarvení slov (ironické, žertovné a hanlivé), 4. zastaralá slova.

Uvedené příklady ukazují, že sovětská lexikografie vypracovala několik soustav stylistického označování, avšak nedosáhla sjednocení hledisek. Společným nedostatkem těchto soustav je to, že neberou za hlavní princip klasifikace spisovnou normu. Avšak právě toto kriterium je nejdůležitější pro smíšený typ slovníku, který vedle prostředků spisovných obsahuje ve výběru i lexikální prostředky nespisovné a zastaralé. Takovou povahu mají všechny uvedené naše i sovětské slovníky. Má-li být zachován základní charakter tohoto smíšeného typu zachycujícího normu, pak je třeba užívat v něm takové soustavy značek, která by odpovídala hlavnímu úkolu slovníku: vystihnout lexikální spisovnou normu a její slohové rozvrstvení.

Slovník musí proto určit hranice současné spisovné normy, vymezit současnou lexikální normu vzhledem k nespisovným útvarům a vrstvám národního jazyka a vzhledem k starším etapám vývoje spisovného jazyka. Tento úkol plní slovník tím, že označuje zvláštními značkami všechny takové lexikální prostředky, které jsou nespisovné. Klasifikace těchto značek musí být co nejjednodušší, neboť slovník spisovného jazyka nezachycuje nespisovné prostředky v úplnosti a přímo; zachycuje jejich užití v jazyce literatury umělecké, odborné, v publicistice a pod., kde většinou plní úkol prostředků slohových a kde nadto nespisovný prostředek bývá často upraven po stránce hláskové nebo tvarové. Již proto nemůže slovník spisovného jazyka podat podrobnější rozlišení nespisovných prostředků; tento úkol přísluší slovníkům nářečním a jiným. Bylo by spíše žádoucí (zvláště pro stylistický rozbor uměleckých děl literárních), kdyby slovník u každého uváděného nespisovného prostředku zaznamenal (v určitém výběru) spisovatele, kteří daného prostředku užili.

Důkladně a důsledně musí být naproti tomu v slovníku spisovného jazyka zachyceno slohové rozvrstvení lexikální spisovné normy. Tento úkol může splnit právě jen slovník spisovného jazyka. Užívá proto soustavy stylistických označení, která vystihují slohové zabarvení lexikálních prostředků. K vlastním úkolům slovníku patří také popis citového zabarvení lexikálních prostředků spisovného jazyka, třebaže jde o jev jiné povahy, než je zabarvení slohové.

Vyjdeme-li z uvedených předpokladů, dospíváme k tomuto návrhu klasifikace normativních a stylistických označení:[9]

1. Slovník vymezuje lexikální normu spisovného jazyka vzhledem k útvarům a vrstvám nespisovným tak, že označuje zvláštními značkami nespisovné prostředky v slovníku zachycené.

a) Prostředky lidových nářečí místních (nář.), na př.: gmina „obec“ (Bezruč), gombík „knoflík“ (Mrštíkové, K. Čapek a j.), schlouba „pýcha“ (Jirásek) a pod.[10]

b) Prostředky obecné češtiny (ob.). Obecnou češtinou rozumíme nespisovný mluvený útvar nadnářeční, jehož základem je nářečí středočeské.[11] Obecné jazykové prostředky nejsou tedy součástí spisovné normy na rozdíl od prostředků češtiny hovorové, která je konversačním stylem spisovného jazyka. Označujeme tedy jako obecná na př. slova koukat, koncentrák, huberťák, škatule, furt, šikovný, a pod.[12]

c) Prostředky pracovních slangů (slang.), jimiž rozumíme nespisovné lexikální vrstvy omezené na úzké společenské a pracovní skupiny.[13] Jde o slova, která povětšině označují předměty pracovního prostředí, pracovní nástroje a postupy, výrobky atd. Rozhodujícím hlediskem, které odlišuje slangové prostředky od odborné terminologie, je hledisko normativní. Jde tu na př. o prostředky hornického slangu, jako flec (K. Čapek, Marek, Majerová a j.), hunt (Baar, K. Čapek, Tilschová, Majerová, Zápotocký, Otčenášek a j.) a pod.

d) Prostředky argotu (arg.), jejichž povaha je v lexikografii jasná.

e) Do této souvislosti v podstatě patří i cizojazyčná slova (ciz.), t. j. cizí slova, která označují představy a jevy z jinonárodního prostředí; užívá se jich zvláště v umělecké literatuře k vytvoření místního koloritu. Řadíme je do této skupiny proto, poněvadž nebyla přejata do lexikální normy spisovné češtiny. Takto označíme na př. slova broněvik a gruzovik (srov. u Majerové: „Kola děl rachotí o dlažbu, řítí se kaťuše … a opět tanky, gruzoviky, broněviky“).

2. Normativní slovník zachycuje normu současného spisovného jazyka. Označuje proto zvláštní značkou (zast.) všechny lexikální prostředky zastaralé. Jde o takové lexikální prostředky, které byly ze spisovné normy vytlačeny vývojem jazyka (loučeti „házeti“, půlnoc „sever“). V umělecké literatuře historické se jich užívá jako zvláštních slohových prostředků — archaismů (na př. u Jiráska: starosta „vůdce“, káně „racek“, koltra „záclona“, firmament „obloha“, kázati „trestati“ atd.).[14] Se stanoviska normy současného spisovného jazyka jde vždy o prostředky zastaralé (archaismus je slohovým prostředkem jen proto, že je prostředkem zastaralým); proto dostačuje jedno označení, u archaismů s uvedením autora, který archaismu užil.

Povahu zastaralých prostředků nemají takové výrazy, které označují jevy a předměty minulých historických epoch, pro něž však ve spisovném jazyce jiného názvu nemáme (areopag, triumvirát, palcát a pod.). U takových slov není na místě označení „zast.“, nýbrž dobové vymezení ve výkladu: gladiátor „ve starém Římě: otrok, který zápasil v cirku“.[15]

Slohovou povahu nemají rovněž nová slova, která vznikají v jazyce z potřeb styku (pokud ovšem nejsou součástí některé slohové vrstvy). Není proto třeba ve slovníku nová slova zvlášť označovat. Básnické neologismy, které mají jiné poslání, patří mezi zvláštní prostředky uměleckého stylu (viz níže).

3. Nejdůležitějším úkolem stylistické charakteristiky v slovníku spisovného jazyka je vystihnout slohové zabarvení lexikálních prostředků spisovných. Vedle slohově neutrálního jádra spisovné normy existují lexikální prostředky slohově zabarvené, užívané zpravidla jen v určité oblasti jazykového styku, jen v určitém slohu nebo slozích. Takové prostředky vytvářejí ve spisovné normě slohové vrstvy.[16]

Vystihnout slohové zabarvení lexikálního prostředku, jeho příslušnost k té či oné slohové vrstvě, je v praxi úkol velmi obtížný, neboť slohové zabarvení má různý stupeň výraznosti. Předpokladem k splnění tohoto úkolu je vypracování klasifikace slohových vrstev. Vzhledem k tomu, že jsme teprve na samém začátku řešení těchto otázek, nemůže být návrh klasifikace ničím jiným než prvním pokusem.

Jako základní protikladné slohové vrstvy lze určit vrstvu hovorovou (hovor.) a knižní (kniž.). Hovorovou vrstvu tvoří specifické lexikální prostředky hovorového stylu spisovného jazyka (nazývaného také hovorová čeština). Na rozdíl od obecné češtiny jde o styl spisovného jazyka, takže prostředky označené jako hovorové jsou součástí spisovné normy. Jde o taková slova jako pokoj „klid“, moc peněz „mnoho“, levačka „levá ruka“, koukat se „dívat se“, atd.[17] Knižní slohová vrstva je specifická pro psané styly spisovného jazyka. Jde o zvláštní lexikální prostředky spisovného jazyka v jeho podobě psané; jejich užití v projevech hovorových působí strojeně: chorý „nemocný“, nýbrž „ale“, tázati se „ptáti se“, odvětiti „odpověděti“, ubírati se „jíti“, praviti „říci“.

V druhém pořadí slohových vrstev lze rozlišit: a) slohovou vrstvu uměleckou (uměl.), b) slohovou vrstvu publicistickou (publ.), c) slohovou vrstvu odbornou (odb.).

Do umělecké slohové vrstvy patří zvláštní lexikální prostředky uměleckého stylu, které jsou provázeny básnickým, „vysokým“ slohovým zabarvením. Jde o taková slova jako jeseň, vesna, lkáti, básnické neologismy sladkobolno (Neruda), černodravec (Heyduk), Zimula (Halas) a pod. Tato slohová vrstva, jako umělecký styl vůbec, prochází rychlým vývojem, takže mnohé její prostředky rychle zastarávají. Ty pak označíme jako básnické zastaralé (bás. zast.): kouzlaplný, oř.

Publicistickou slohovou vrstvu tvoří aktuální výrazivo charakteristické pro publicistiku, novinářství, politické projevy. Často jsou tyto prostředky doprovázeny hanlivým citovým zabarvením: arcireakcionář, levičák, oportunista, úchylkář, vulgarisátor a pod. Patří sem také ustálená spojení a obraty jako pracovní nadšení mas, svazek měst a venkova a pod. Některé z těchto prostředků však rychle pronikají do všech stylů spisovného jazyka a stávají se pak slohově neutrálními.

Do slohové vrstvy odborné patří odborné termíny vědeckého i praktického stylu.[18] Pro slohovou charakteristiku termínů je třeba si uvědomit, že se termíny s lexikografického hlediska dělí ve dvě skupiny: a) Slova neodborná, obecně spisovná, která byla adaptována jako odborné termíny; tu označíme stylistickou zkratkou odborný, speciální význam: kapitál 1. „peníze, velké množství peněz“, 2. odb. „hodnota plodící nadhodnotu exploatací námezdních pracovníků“. b) Slova, která slouží jen jako termíny s odborným významem: glycerin odb. „trojmocný alkohol, základní složka rostlinných i živočišných tuků“.

K odborné slohové vrstvě lze přiřadit také slova, která vznikají v pracovním stylu mluveném, mají však větší rozšíření než slova slangová, pronikají do spisovného jazyka (na př. do novin) a někdy se stávají součástí odborného názvosloví. Lze je označit jako slova pracovní (prac.): česačka „česací stroj“, kráječka „krájecí stroj“, armovač „odborný dělník, který ukládá ocelovou výstuž“, frézař „dělník pracující na fréze“ a pod.

I v oblasti odborné terminologie musí normativní slovník uplatňovat důsledně kriterium normativnosti a odlišovat přesně odborné termíny od výrazů nespisovných (slangových) a neodborných (obecně spisovných). Musí přitom respektovat a podporovat normalisaci odborného názvosloví, zvláště tam, kde byla tato normalisace již uskutečněna.[19]

Vedle příslušnosti k slohovým vrstvám, jejichž klasifikaci jsme naznačili, lze ve slovníku označovat i další výrazné odstíny slohového zabarvení, které jsou u některých slov odrazem jejich užívání v omezeném okruhu styku, v literárním žánru a pod. Jde tu o slohové zabarvení druhotné, které se navrstvuje na základní slohové zabarvení jazykového prostředku. Tak na příklad v hovorové vrstvě lze vydělit jako zvláštní skupinu slova familiární (fam.) užívaná v rodinném a intimním styku (táta, mamička). V knižní vrstvě se výrazným odstínem slohového zabarvení vyznačují prostředky kancelářského, administrativního stylu (kanc.; na př. spis). Do rámce umělecké vrstvy patří typické prostředky pohádek, zvláště lidových (pohád.). Počet těchto skupin lze ještě rozmnožit.

4. Označuje se citové zabarvení lexikálního prostředku, které vyjadřuje citový vztah mluvčího k označované skutečnosti. Citové zabarvení, na rozdíl od zabarvení slohového, je záležitostí lexikálního významu slova, a proto by mělo být vlastně vystiženo ve výkladu (teploučký „příjemně teplý“). Je však možno zůstat u dosavadní praxe, která vystihuje citové zabarvení různými zkratkami. Myslím, že tu lze vystačit s touto stupnicí: lichotné (lich.) — pro slova a výrazy s kladným citovým zabarvením; žertovné (žert.) — pro slova a výrazy s žertovným zabarvením; ironické (iron.) — pro slova a výrazy ironického citového zabarvení; hanlivé (hanl.) — pro slova a výrazy s hanlivým (pejorativním) zabarvením; hrubé (hrub.) — pro slova a výrazy hrubé a vulgární. Je třeba mít na paměti, že v prvé řadě označujeme základní citové zabarvení spjaté s významem slova. Někdy může mít slovo vedle významu citově neutrálního význam citově zabarvený: čekanka 1. „rostlina…“ 2. žert. „dívka, která čeká na vdávání nebo na tanec“. Jen ve výběru v dokladové části může slovník zachytit bohaté možnosti různého citového užití slov citově neutrálních nebo citové zvraty u slov citově zabarvených. Tak u slova moudrost se zachytí ironické užití: Nechte si ty své moudrosti! K citovému zvratu dochází tehdy, jestliže na příklad slova s citovým zabarvením kladným (lichotným) je užito ironicky, to jest s citovým zabarvením záporným. (Srovnej u Fučíka užití přídavného jména čisťounký: Je to čisťounký názor [nacistů]: chci tě zabít, a proto nemáš práva žít.)

Naše poznámky k normativní a stylistické charakteristice slova si nemohou činit nárok ani na úplnost, ani na definitivnost. Šlo nám jen o to podat přehled dosavadního způsobu užívání této charakteristiky a na základě kritického zhodnocení pokusit se uvést ji v soustavu. Prohlubování theorie stylistické a zkušenosti praxe lexikografické umožní jistě brzy zpřesnění základních hledisek a zdokonalení soustavy označení, kterou jsme načrtli.

---

Naše řeč 1-2, ročník 38/1954

Předchozí Bohuslav Havránek: Původ slova tábor „ležení“

Následující Karel Horálek: Slovesné tvary typu ponesu, poletím