Reálka

Dš

[Drobnosti]

V článku „Tvůrčí příklad Josefa Štefana Kubína“, otištěném v 5. čísle loňského ročníku časopisu Český lid, uvádí jeho autor Jaromír Jech některá nyní běžná slova, která prý začal zavádět J. Š. Kubín; je mezi nimi i slovo reálka. To je ovšem tvrzení poněkud unáhlené.

Slovo reálka je totiž o hodně starší, než se domnívá J. Jech. Vzniklo patrně hned, když se v 30. letech minulého století začaly v našich zemích organisovat školy tohoto typu, t. zv. „reální školy“. Nejstarší literární doklad na naše slovo jsme shledali[1] v práci J. V. Justina Michla (Drašara T. Novákové) z r. 1839 „Slovo o českých věcnicech v Rakovníce a Liberce“. Michl, který na našich prvních reálkách učil, říká: „Tedyť znamená ‚reální škola‘ čili ‚reálka‘ tolik co ‚pověcná škola‘ čili zkrátka „věcnice“ (pokus Michlův o zavedení českého názvu věcnice se neujal). Název reálka se zřejmě rychle vžil (jistě proto, že byl kratší nežli dvouslovné označení reální škola a že také odpovídal jednoslovnému gymnasiu; srov. hovorové měšťanka, průmyslovka, osmiletka atd.) a v letech padesátých je už naprosto běžný, ba dokonce i oficiální (c. k. česká reálka); je také normalisován v slovníku „Juridisch-politische Terminologie“, který vyšel r. 1850 za redakce K. J. Erbena. Další doklady najdeme na př. v Havlíčkově Slovanu i v jiných časopisech, užíval ho i Jan Neruda atd. V Riegrově Slovníku naučném (1860—1874) je sice u hesla „reálka“ odkaz na „reální škola“, avšak v článku samém se užívá obou názvů bez rozlišení.

Zavádění slova reálka nemůžeme tedy připisovat J. Š. Kubínovi, neboť v době, kdy začal působit svým slovním novátorstvím, byla již reálka výrazem zcela běžným. Zásluhy loňského jubilanta o náš jazyk se tímto zjištěním jistě nijak neumenšují, ale od autora odborného článku bychom mohli žádat, aby si své tvrzení ověřil alespoň v Kottově slovníku.

Naše řeč 1-2, ročník 38/1954

Předchozí Kz: Odpovídat za něco

Následující lj: Usnésti se na něčem, usnésti něco