Ještě k postavení bohatěji rozvitého přívlastku

Fr. Trávníček

[Drobnosti]

V dvojčísle 1—2 tohoto ročníku Naší řeči je na s. 58—60 článek L. Doležela „K postavení bohatěji rozvitého přívlastku“. Autor připomíná, že je zachovávání pravidel slovosledu „v každém jazyce nezbytné“ a že „nezachovávání těchto pravidel a tendencí pociťujeme často jako slohovou neobratnost“. Dodává pak, že je tomu tak i při slovosledu bohatěji rozvitého „přívlastku shodného“. Tu si tedy autor zužuje svůj úkol na slovosled přívlastku shodného. Je totiž také bohatěji rozvitý přívlastek neshodný. Nehleďme k této nedůslednosti a sledujme další autorovy výklady.

V 3. odstavci na str. 58 praví autor toto: „Nemůžeme zde stanovit obecné pravidlo, pozorujeme však, že takový složitý přívlastkový výraz tíhne k postavení za svým řídícím podstatným jménem“. Uvádí tento příklad: Jan Marhoul psal způsobem / dávno již vyšlým z obyčeje a krásným (A). Mluvíme prý jen o tendenci, o tíhnutí proto, že jsou „některé typy, kde je možné i postavení před podstatným jménem“; na př.: byla to jenom malá část / mohutných kdysi táborsko - sirotčích městských svazů (B).

Autor pokračuje takto: „Dnes se však setkáváme s postavením před podstatným jménem i tam, kde je to významově i slohově neúnosné.“. Jako příklad uvádí mezi jiným tuto větu: „Postoj některých zemí svědčí o jejich nesouhlasu s touto dobrodružnou, světový mír a bezpečnost, mírovou spolupráci a rozvoj obchodních styků ohrožující politikou vlády USA“ (C).

Autor má pravdu, že je tu postavení bohatěji rozvitého přívlastku „světový mír a bezpečnost … ohrožující“ před svým podstatným jménem politikou neúnosné, t. j. neústrojné, a že je ústrojné toto postavení: s touto dobrodružnou politikou USA, / ohrožující světový mír a bezpečnost … Správně ukazuje na neústrojnost v jiných konkrétních případech a převádí ji na znění ústrojné. Správně připomíná, že tyto přívlastkové výrazy „mají vlastně povahu polovětných vazeb“, takže je lze nahradit vztažnými větami. Na př.: ve veřejném životě je velká nouze o lidi dobře ovládající cizí jazyk // … o lidi, kteří dobře ovládají cizí jazyk.

Doleželův výklad je psán proto, aby pomohl jazykové praxi, mluvčím a pisatelům, kteří mají nejlepší snahu psát ústrojně. Je však velmi pochybné, že se z něho mohou takoví mluvčí a pisatelé jasně poučit. Příčina je ve všeobecnosti, neurčitosti jeho výkladů. Jak má mluvčí nebo pisatel ve svém konkrétním případě poznat, zda jde o některý typ, kde je postavení bohatěji rozvitého přívlastku před příslušným substantivem možné, a kdy je toto postavení „neúnosné“ (C) a možné jen postavení za substantivem (A)?

Leckteří mluvčí nebo pisatelé vycítí, kdy mají položit bohatěji rozvitý přívlastek za substantivum a kdy před substantivum. Jestliže se však dnes často setkáváme s „neúnosným“ postavením před substantivem, vyplývá z toho potřeba přesně vyložit, kdy je které postavení „únosné“. Autor to však nevykládá, nýbrž prostě jen zjišťuje, že usus kolísá. Jazykozpyt musí zobecňovat mnohé jednotlivé případy, vyvozovat z nich obecně platná pravidla, nikoli mluvit všeobecně a neurčitě. Jazykozpyt musí napomáhat uvědomělé znalosti jazyka, jeho uvědomělému užívání a tak účinně přispívat ke zvyšování jazykové kultury. V našem případě to možné je, jestliže bedlivě přihlédneme k tomu, co již o pořádku slov, větných členů víme. Autor dosavadních poznatků plně nevyužil, a proto je jeho výklad nejasný a částečně nesprávný.

Podle autora není postavení bohatěji rozvitého přívlastku za svým substantivem pravidelné, nýbrž se jen pozoruje k němu sklon proto, že prý je někdy dobře možné postavení před substantivem. Tento výklad, nehledíc k tomu, že je zcela neurčitý, není vůbec správný. V příkladě B, kde je podle autora dobře možné postavení přívlastku před substantivem, jde sice o shodný přívlastek jenom malá k substantivu část, ale to zajisté není přívlastek bohatěji rozvitý, neboť je rozvit pouze příslovcem jenom. O přívlastku slabě rozvitém platí částečně pravidla jiná než o přívlastku bohatěji rozvitém. To, co následuje za substantivem část — „mohutných kdysi táborsko - sirotčích městských svazů“ — není snad součást shodného přívlastku malá, nýbrž přívlastek jiný, a to neshodný, vztahující se přímo k substantivu část. Z toho vyplývá, že případy typu B nejsou totožné s případy typu A, neboli že postavení bohatěji rozvitého přívlastku za svým substantivem není omezeno jen na některé případy, nýbrž platí obecně.

Není zcela správný ani autorův výklad o tom, „co je příčinou významové a slohové neobratnosti“ ve větách typu C, kde je bohatěji rozvitý přívlastek před svým substantivem. Podle autora je příčina v tom, „že přívlastkový výraz se tu skládá ze dvou přívlastků nesouřadných; jeden z nich patří těsně k podstatnému jménu, v uvedených větách však byl od něho odtržen: „o jejich nesouhlasu s touto … politikou“. Překvapuje, že tu autor označuje přívlastek s touto, vztahující se k substantivu politikou, za nesouřadný. Je to nesporně přívlastek shodný, lze jej nazývat souřadný, ale naprosto ne nesouřadný. Celý přívlastkový výraz zní takto: o jejich nesouhlasu „s touto dobrodružnou, světový mír a bezpečnost … ohrožující politikou USA“. Jsou tu dva shodné adjektivní přívlastky k substantivu politikou: s touto dobrodružnou a ohrožující. V uvedeném znění jsou oba před svým substantivem a v tom je neústrojnost. Ústrojné znění celého vyřazuje toto: „s touto dobrodružnou politikou USA, ohrožující mír a bezpečnost …“. Bohatěji rozvit je přívlastek „ohrožující“ a proto stojí podle výše uvedeného pravidla za substantivem. Přívlastek „s touto dobrodružnou“ není rozvit bohatě; je to vlastně shodný adjektivní přívlastek „dobrodružnou“, stejnorodě rozvitý zájmenem „s touto“. Přívlastky „s touto dobrodružnou“ a „ohrožující mír …“ mají různé postavení ve vztahu k svému substantivu proto, že jsou to přívlastky různé povahy. Vyjděme z jednoduchého příkladu starý jazyk český. Smysl je: český jazyk, a to starý, neboli staročeský jazyk. Adjektivem český se vztahuje k substantivu jazyk přímo, je to přívlastek přímý. Adjektivum starý blíže určuje nikoli substantivum jazyk samo, nýbrž výraz „český jazyk“; vztahuje se tedy k substantivu jazyk jen nepřímo, je to přívlastek nepřímý.[1] Je tedy v naší větě „ohrožující …“ přívlastek přímý k substantivu politikou, kdežto „s touto dobrodružnou“ přívlastek nepřímý.

Tak můžeme ono slovosledové pravidlo doplnit takto: přímý bohatě rozvitý přívlastek stojí jako celek zpravidla za svým substantivem, kdežto přívlastek nepřímý před svým substantivem. Viděli jsme, že tu jde o přívlastek adjektivní, který je vždy shodný. Měli bychom tedy přesně říci: přímý bohatě rozvitý adjektivní přívlastek stojí …

Vedle postavení celého přívlastkového výrazu za svým substantivem je třeba si uvědomit i slovosled uvnitř tohoto výrazu samého. Ze shora uvedeného příkladu „s touto dobrodružnou politikou USA, ohrožující mír a bezpečnost …“ vyplývá, že adjektivum samo, které je kostrou celého přívlastkového výrazu, stojí na prvním místě a za ním následují jeho rozvíjející součásti.

Dále je třeba si všimnout toho, že celý rozvitý přívlastek nestojí hned za substantivem politikou, nýbrž až za zkratkou USA, jejíž slovní české znění je „Spojených států amerických“. Je to neshodný přívlastek substantivní, jehož jádrem je genitiv států, adjektivně rozvitý. Tento neshodný přívlastek stojí zcela ústrojně hned za substantivem politikou, ke kterému náleží, neboť v jiném postavení by ztratil svou oporu. A stojí za substantivem, nikoli snad před ním, protože tak je tomu v každé jiné souvislosti; např.: politika USA je … (substantivum rozvito jen tímto přívlastkem); celá politika USA je … (substantivum rozvito též adjektivním přívlastkem).

Pozměňme náš příklad takto: „s touto dobrodružnou politikou USA, nebezpečně (neustále …) ohrožující mír a bezpečnost …“. Tu je adjektivum (zpřídavnělý přechodník) rozvito nejen výrazem „mír a bezpečnost …“, který stojí za adjektivem, nýbrž ještě příslovcem stojícím před ním. Různost postavení má příčinu v různé povaze tohoto dvojího určení: příslovce blíže určuje samu vlastnost, jakost adjektiva ohrožující, kdežto výraz „mír a bezpečnost …“ vyjadřuje různé okolnosti a vztahy. Proto stojí příslovce před adjektivem; sr. podobné případy: velmi dobrý, zcela správný, chutné upravené jídlo …

Se zřením k důležitosti Doležalova článku pro jazykovou praxi připomínám některé jednotlivosti, které jeho popularisačnímu úkonu nehovějí, tento úkon oslabují, snižují.

Na samém začátku praví autor toto: „Slova, stavební materiál jazyka, se skládají ve věty podle jistých pravidel, která určují místo jednotlivých výrazů ve větě“. Tak se tedy ve věty skládají slova, ale jistá pravidla určují místo ve větě jednotlivých výrazů. Hned na to mluví autor o základních pravidlech „pořádku slov“. Neodborný čtenář se právem může ptát, jsou-li pravidla o místě jednotlivých výrazů totožná s pravidly o místě slov, a ne-li, jaký je mezi nimi rozdíl. Je třeba se vyjadřovat tak, aby nebyl čtenář na pochybách o smyslu toho, co autor říká.

Dále praví autor toto: „Základní pravidla českého pořádku slov vyplývají z tak zvaného členění výpovědi podle kontextu (aktuálního členění), t. j. z rozlišení východiska (základu) a jádra výpovědi“. Bez bližšího vysvětlení neodborný čtenář sotva může pochopit podstatu aktuálního členění. Je proto zbytečné se o něm zmiňovat, zejména když se ho autor v dalších výkladech nedovolává. K nejasnosti přispívá i to, že tu autor mluví o aktuálním členění výpovědi, ačkoli předtím mluví o skládání slov ve věty. Neodbornému čtenáři nebude jasno o tom, jaký je vztah mezi výpovědí a větou.

Citoval jsem výše autorovu větu, že se dnes často setkáváme s postavením bohatěji rozvitého přívlastku před podstatným jménem i tam, kde je to „významově i slohově neúnosné“. Neúnosný je dobré české slovo, užívá se ho v mnohých případech vhodně, ale také leckdy nevhodně jako otřelého klišé. Domnívám se, že postavení přívlastku není nikdy ani únosné, ani neúnososné, nýbrž ústrojné nebo neústrojné, správné nebo nesprávné, běžné nebo ojedinělé a pod. Nevnášejme do jazykovědné mluvy otřelá klišé.

Naše řeč 5-6, ročník 38/1954

Předchozí Mračíme se…

Následující vh: Skloňování cizích jmen vlastních na -u