Krapet

[Drobnosti]

(O. S.) Táže se nás jeden z našich čtenářů, co prý máme proti slovu krapet; Vášův-Trávníčkův Slovník jaz. českého totiž pod tímto heslem píše mimo jiné: „příslovečně = trochu, trošku: napíti se k.; i jindy, když nejde o malé množství tekutiny: k. se začervenati, zakoktati; pečené se k. připálila… (Naše Řeč v tomto rozšířeném významu neprávem zavrhuje).“ Odpovídáme, že proti slovu krapet nemáme docela nic a že tvrzení Vášova-Trávníčkova Slovníku není správné. Ve všech devatenácti ročnících Naší řeči je o slově krapet jen jediná zmínka, a to na str. 20 roč. V (1921) v Ertlově referátu o Reynkově překladu povídek K. Edschmida Šestero ústí. Avšak na tomto místě není ani stopy po výkladu, který Vášův-Trávníčkův Slovník Naší řeči podkládá. Ertl tu praví (na str. 19): „Je na bíle dni, že spisovatel, tak smělé převraty provádějící na bujném oři mluvy naší, ještě širší pole než v ohradě forem našel na širých prériích českého slovníku. Tu teprve se jeho umění tvůrčí i spisovatelské mohlo rozvinouti v plné míře svých možností i nemožností. Není možno snésti do tohoto referátu vše, co by bylo hodno zaznamenání, abychom tím nevyplnili tento sešit Naši řeči i s obálkou. Ale dobrého tesaře pozná i z třísek.“ Po tomto ironickém úvodě pak následuje dlouhý výčet příkladů, kde podle referentova mínění překladatel užil slova z té neb oné příčiny nevhodného. Jsou tu na př. takovéto citáty: (chůze strýcova) byla vědoma sebe a velice na venek, (hrdina) jako tremolo spádil se schodův, (v Americe byla proň) zprvu ještě potíž jazyka, (obával se) osidel, jež v sebe stékajíce by se opakovala za vytržení do veliké výše i v znavenosti, postel, na které byla schoulena v jižním postoji, jež se nyní pozdvihla v postoj urozený a zahanbený, a rozvila dojemně velikou krásu, atd. Je snad každému zřejmé, že tu referent nevytýká chyby jazykové, nýbrž že se posmívá strojenému, nucenému a nemotornému slohu překladatelovu. Mezi těmito citáty je uvedena také věta „seznámil se s miss Laurou, krapet se zakoktal a šťoural žihravým dřívkem“, a to bez jakékoli vysvětlující poznámky, tedy beze vší pochyby má býti zase jen dokladem stylistické neobratnosti a nevyváženosti: slovo krapet s ná-zvukem čistě lidovým se tu tluče s papírovým novotvarem žihravý — z téhož důvodu je vytčena hned v sousedství věta „sedě na náraznících bakoval o sto šest“, neboť se v ní zase tím nevyrovnaným a nejapným způsobem míchá výraz typicky lidový do slohu až nevkusně vyumělkovaného, nepřirozeného. Je to směs asi tak vhodná, jako kdyby někdo složitou renaissanční attiku, ovšem všelijak pokroucenou a jinak nepodařenou, přizdobil ornamenty se slováckých kraslic.

Kdyby se z uvedení onoho citátu mělo vysuzovat, že NŘ. zamítá slovo krapet v nějakém významu vůbec, musilo by se stejně soudit i o všech ostatních výrazech, které jsou na tomto místě v citátech podtrženy, tedy na př. o slovech vědoma sebe, velice na venek, stékajíce, rozvila atd. a jiných mnohých výrazech, které všechny samy o sobě jsou docela správné, ale jichž nevhodné individuální užití ve spojení tak neb onak pochybeném tu referent vytkl. Zdá se, že nedopatření se slovem krapet se přihodilo autorům Vášova-Trávníčkova Slovníku patrně proto, že nahlížejí toliko do rejstříků Naší řeči a zapomínají, že jsou to jen rejstříky, nikoli samostatné brusy, a že tedy jejich údaje jako zpravidla v každém jiném rejstříku platí jen pro ten zvláštní případ, na který odkazují citováním příslušné stránky. Kdo chce poznat, čeho se výtka v rejstříku naznačená týká, musí nezbytně jít do textu samého, vždyť k tomu právě rejstříky jsou. Ale i tak nám na konec zůstává záhadné, odkud vzali oba autoři mylný výklad, že NŘ. zavrhuje příslovce krapet v rozšířeném významu „trochu“, když „nejde o malé množství tekutiny“; o tom není ani v rejstříku nic.

Naše řeč 2-3, ročník 20/1936

Předchozí Dáma, gen. pl. dám

Následující Lidové výrazy