Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V 3. čísle Časopisu pro moderní filologii (XXII, str. 239—243) pokračuje Josef Janko v svých Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému a obírá se F-ovými typy bez infixu cef (čef) acif (čif). Typus cef (čef) je zastoupen hojně jen v slovinštině, méně v maďarštině, němčině a italštině, v češtině není vůbec zastoupen. Typus cif (čif) obsahují slova napodobující nebo vyjadřující hlasy zvířecí a lidské: cifkať = hafat, štěkat, jež souvisí s něm. Zibbe, ziwwe, ziffe = psí samice; české cifinda, cifirinda = špatná káva, východomor. a slc. cifrovať, cifruvať, cifrikat = zdobiti, šňořiti se; cifrovanec = hejsek, švihák, cifrovaný = květy vyšívaný, ozdobný; ciferník, cifrovník = ozdůbkář; cifrovnička = venkovská švadlena, čepčářka; cifra = ozdoba (malovaná kolem oken a dveří) a odvozeniny cifráň = kůň tanečník, cifričkář = parádník, cifrena, cifruľa, cifruška = parádnice, fiflena, strojna, zvláště slečinka se cifrující, t. j. zdobící. Cifer v slovenském popěvku, uváděném u Kotta, znamená „cetka, blyskovka, Flitter“.

V čísle 4. (str. 327—332) dokončuje Janko VII. řadu Poznámek výkladem o typech F-ových bez infixu cof (čof), cuf (čuf) a typu F-ovém s infixem canf, camf. Typus cof (čof) obsahuje slova vyjadřující vztah k vodě, rázný pohyb, chůzi za někým (meškání, couvání) a zdobení neb strojení. Příklady jsou většinou německé nebo maďarské; ze slovanských jazyků je zastoupena toliko slovinština. Z významové skupiny zdobení neb strojení sem patří slc. cofnuc = opravit nebo upravit. Je podle Janka vypůjčeno spíše z němčiny než z maďarštiny, jak se domnívá Kálal. Canf, camf je jediný zde infigovaný typ a je doložen ve valaš. camfaňa = koza s dlouhou srstí a camfata = střapatá vlna. U slov s významem couvání se kloní Janko celkem k názoru shodnému s Bernekrem, že slova slovanská jsou výpůjčky z němčiny. Z německých slov hlásících se k této významové skupině chůze (meškání a couvání) uvádíme slova zofen, zôfen (středoněm. = táhnouti) a die Zofe = 1. služebnice jdoucí za svou paní, nohsledka, a 2. vlečka šatu.

Janko zakončuje svou, jak sám praví, rozložitou studii přáním, aby se někdo podobným způsobem ujal starších a podobnými principy řízených řad kab, kap, sab, sap, tab, tap atd.

kvh.

První část letošního (XIV. ročníku) Sborníku Matice slovenskej za redakce Ľ. Nováka přinesla kromě četných příspěvků týkajících se slovenštiny i příspěvek J. M. Kořínka O výrazech se základem pěš/pěch „pedester“ (1. c. str. 34—47). Týká se češtiny tím, že řeší poměr obecně slovanského adj. pěšь k základu *pěch-, který máme hlavně v substantivu pěchota, rozšířeném rovněž na celém téměř slovanském území. Slova se základem *pěch- jsou poměrně mladá, není jich v textech staroslověnských a v češtině jsou slovníkové doklady teprv z r. 1598 (Veleslavínův Nomenclator 584). Teprve později jsou taková slova v češtině hojnější. Srovnáním rozsáhlého materiálu ze slovanských jazyků dochází Kořínek k prajazykovému základu, který navrhoval před ním už Pedersen (Indogerm. Forschungen V, 1895, str. 33 nn.), totiž k lokativnímu útvaru *pēd-su- od zákl. *pēd- (sr. lat. pes, pedis, lit. pėsčias „pěší“). Původní pak tvar pěšь je z *pēs-jo-„pěší“ se sufixem -jo- k zákl. *pedsu- > *pe(s)su-.

K podobnému závěru došel současně i Endzelin v Zeitschrift für slavische Philologie (XIII, str. 76-80) článkem Slav. pěšь „zu Fuß“ und lit. pėsčias dass. Slovo pěšь prý je starší a základ *pěch- pro slova typu pěchota byl odvozen později podle vzoru suchъ — -sušьcь > srb. súšac. Slova typu pěchota jsou mladší a dnešní vojenské termíny tvořené od tohoto základu v slov. jazycích jsou jistě odrazem vojenských styků mezislovanských. Že je tu pole vděčné pro linguistu a lexikografa, ukazují rovněž práce Titzovy z oblasti vojenské češtiny. Podle Kořínka vojenský termín pěchota jako výraz druhotný je pozdní a původu lidového a pravděpodobně slangový výraz vojáků samých, totiž „pohrdavý nebo posměšný výraz o pěšácích v mluvě vojínů jízdních, který teprve časem nabyl povahy odborného názvu“. Tvary s -ch- vzhledem k původním a starším tvarům na -š- vznikly expresivní náhradou původního -š- emociálně zabarvenou hláskou -ch-, jak je známo u nás z prací Machkových. Toto -ch- se objevuje teprve druhotně ve výrazech povahy expresivní, zvláště v sufixální části zkomolenin tabuových, hypokoristických a žertovných, na př.: brach, kmoch, místo bratr, kmotr a p.

vp.

Naše řeč 8, ročník 20/1936

Předchozí Jiří Haller: Literární rukověť k čítance pro šestou třídu českých středních škol

Následující Až na