Rozhlasová výslovnost

[Drobnosti]

Podle novinových zpráv se v nedávné schůzi poradního sboru čs. rozhlasu dostala na přetřes také jazyková stránka rozhlasových projevů. Jeden z účastníků schůze žádal, aby se v rozhlase vyslovovalo schoda, schromáždění, kdežto jiný účastník, Moravan, proti tomu protestoval a dovolával se výkladu, který o výslovnosti skupiny sh podal profesor brněnské university Fr. Trávníček v knížce „Správná česká výslovnost“ (v Brně 1935) na str. 33. n. a podle něhož třeba i v jazyce spisovném dávati přednost výslovnosti zh. Tuto dialektickou (moravskou), a tedy nespisovnou výslovnost vytýkala čs. rozhlasu také Naše řeč (XX, 1936, 6, 76). Protože se v čs. rozhlase, jak se zdá, ustálilo v této věci mínění odporující dosavadní spisovné praxi, pokládáme za potřebné doložiti svou dřívější poznámku podrobnějším výkladem.

Na uvedeném místě prof. Trávníček praví: „Souhláska s hlavně v českých nářečích před h zůstává, naopak se h podle ní mění v neznělé ch, na př. schořet, schody, schodovat se, jinde se mění s v z, zhořet, zhodovat se… Mínění o tom, jaká by měla býti správná výslovnost spisovná, se rozcházejí… Lze to rozhodnouti jen podrobnějším rozborem případů, o které jde; jsou hlavně tyto: sháněti, shon, shořeti, shladiti (se světa), shledati, shlížeti, shníti, shoda, shodovati se, shoditi, sházeti (něco odněkud), shora, shromážditi se, shůry, shýbati se. Jistě je pro spisovnou výslovnost důležitá středočeská, zvláště pražská výslovnost sch, protože je spisovná čeština od původu nářečí středočeské a v pražském kulturním prostředí se spisovná čeština v starších dobách rozvíjela. Ale na druhé straně je neméně důležité, že se v středočeském nářečí vyslovuje také zh, zhora, zhůry; po předložce s vůbec se vyslovuje h, z holubem z hosty…, nikdy ne s cho-. Některá slova se v lidové mluvě nevyskýtají, protože jsou knižní, čistě spisovná, anebo do ní pronikají z jazyka spisovného, ku př. shladiti, shledati, shluknouti se, shluk, shromážditi, shromáždění. Tu spisovný jazyk nemá přímou oporu ve výslovnosti lidové, mívá sch jako jindy, ale pozorujeme také sklon k zh; běžná je výslovnost zhluk, zhluknouti se, kdežto schluk, -nouti snad ani není dobře možné. Pak je významná ta okolnost, že výslovnost sch vede k nejasnosti, neboť schody za psané shody zní stejně jako psané schody, schoditi = psanému shoditi, schoditi, scházeti = sházeti a scházeti, schladiti = shladiti a zchladiti. Toto stejné znění dvojích slov je beze vší pochyby veliká vada výslovnosti sch proti zh, neboť správná výslovnost musí býti také významově, pojmově zřetelná, musí se vyvarovati nejasnosti. Se zřením ke všem uvedeným okolnostem se mi zdá jisté, že správná výslovnost může býti jen zh; sch lze připustiti jako variantu, ale jen tam, kde nevzniká nezřetelnost.“ Proti dosavadnímu živému usu se tedy pokouší Trávníček uměle zavésti do spisovného jazyka nebývalou novotu, cizí většině příslušníků českého jazyka. To je zajisté věc dalekosáhlá, a aby se setkala s potřebným souhlasem, bylo by potřebí důvodů mnohem přesvědčivějších, než jsou důvody uvedené Trávníčkem. Jejich vrátkost ukázal rozhodčí jistě nejpovolanější, profesor experimentální fonetiky na Karlově universitě Josef Chlumský v Listech fil. 63, 1936, 169 n. Citujeme výklad Chlumského zase doslova:

„Obíral jsem se touto otázkou důkladně v přednáškách i v laboratoři a výsledek je tento: Je třeba rozlišovat dva případy: 1. předložku s samostatnou ve spojení mluvil s hospodářem, polévka s houbama a p. a 2. předponu s u slov a sloves jako shoda, shánět. V prvním případě se vyslovuje zh po celém našem území, tedy také v Praze, tak jak má pro tento případ i T. Sem patří také výslovnost zhora, zhůry; je to zase předložka s + substantivum a odtud důsledná výslovnost se z (vyjadřovaná často i v písmě). Naproti tomu u sloves a slov s nimi souvisících (sháněti, shon), kde s je už předponou těsně srostlou se svým slovem, se v Praze a v Čechách vesměs vyslovuje sch (a ve jméně vlastním Scháněl se i foneticky píše), na rozdíl od celého území východního, kde se vyslovuje zh. Vyslovovat v Praze v tomto druhém případě zh, jak chce T., je neobvyklé, nápadné a cítí se jako cizí. Proto nezbude než smířit se s pražským sch a moravské zh vyloučit anebo dovolit jen jako výslovnost podružnou. Pranic tomu nevadí, že slovo shody (plurál od shoda) bude pak znít stejně jako schody, poněvadž z větné souvislosti je vždy možno poznat, oč v takovém případě jde; jinak by se řeč už dávno byla postarala o náhradu. Rovněž neobstojí námitka, že se i ve středočeském nářečí vyslovuje za sh v jistých případech také zh, jako ve shora, shůry, s hosty, shluk, shluknouti, poněvadž první tři případy sem vůbec nepatří: asimilace sh sch se týká jen sloves (a jmen k těm slovesům náležejících) s předponou s, kdežto ve spojení s hosty, shůry, shora máme něco jiného, t. j. jména s předložkou s samostatnou, která se řídí důsledně jiným pravidlem, jak o tom už byla řeč. A co se konečně týče slovesa shluknouti se, vyslovovaného se z, tu bychom ovšem čekali sch ve shodě se staročeskými tvary shluknúti sě i schuknúti sě, ale tato výjimka nemění nic na skutečnosti, že se u sloves dosud v Praze [a dodáváme k tomu: v celých Čechách a dokonce i na Moravě v nářečí moravskočeském a místy v nář. hanáckém, srov. Fr. Trávníček, O českém jazyce 1924, 29 a Hist. mluvnice čs. 1935, 182] rozdíl mezi s a z cítí jak při sh, tak i jinde: srov. svoliti a zvoliti a j. Proto nezbude nic jiného než tohoto rozdílu šetřit.“ K tomu připojuje Chlumský poznámku pod čarou: „Omyl je T-ovo tvrzení na str. 33/4, že slovo shledati se v mluvě lidové nevyskýtá. Ale cožpak se neříká obecně v Praze: „Však ty se s tím shledáš“? [s ch]. A co se týče ostatních slov, t. j. shladiti, shromáždění, ať už jsou původu jakéhokoli, není u nich v Praze kolísání, vždy se tu vysloví sch, a výslovnost na př. velevážené zhromáždění — jak jsem v pražské Měšťanské besedě slýchal mluvit dra Fuhricha — budí tu pozornost jako zvuk cizí!“

K výkladu prof. Chlumského dodáváme, že výslovnost sch v slovech shromážditi, shromáždění má oporu také v českých lidových výrazech nashromáždit, shromažďovat (shromážďovat), které se jinak nevysloví než naschromáždit atd. Proti normalisaci výslovnosti sh-zh se vyslovil i univ. prof. M. Weingart (Spis. čeština a jaz. kultura 1932, 188); výslovnost zh připouští ve spisovném jazyce nejvýš jako variant.

Z toho je vidět, že se pražský rozhlas (a jmenovitě ČTK.) rozhodl pro nespisovnou výslovnost zh v slovech shromáždění, shoda a pod. bez náležitých důvodů a značně ukvapeně. Zatím lze proti mínění Moravana Trávnička (a docenta pražské university J. Frinty, který se před lety rovněž vyslovil pro výslovnost zh) postaviti nejméně stejně závažný názor Chlumského a Weingartův. Povinností čs. rozhlasu a ČTK. bylo nepředbíhati o své újmě konečné rozřešení této otázky, nýbrž vyčkati rozhodnutí povolaných činitelů a zachovávati do té doby výslovnost dosud platnou, t. j. sch (srov. na př. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká 1, 1926, 25). Činí-li čs. rozhlas jinak, překračuje svou kompetenci.

Naše řeč 9, ročník 20/1936

Předchozí Lidové výrazy

Následující Dr. Jos. Šmahel: Slohová perla