Lidová rčení

[Drobnosti]

(NŘ. 17, 1933, 220 n.) Ke rčením otiskovaným v předcházejících sešitech Naší řeči dostali jsme několik dodatků. Prof. V. Kvasnička z Ml. Boleslavě zná z Káranic, svého rodiště, rčení »Ta svatba je jistá jako voda v koši.« Totéž rčení slyšel v slovenské národní písni Dolina, dolina: Naše verné milovanie jako v koši voda. Škoda našej lásky, že sa nám tak tratí.

Prof. E. Pavelka z Čáslavě zná některá rčení zaznamenaná p. říd. uč. F. Jirsákem také ze svého kraje. Jednou pravil jeho otec, když sekl oves, že »voves má tvrdy štenglata, jako brky« (dříví a maso se seká, obilí se seče, chodí se síct). — Stárek v Peklovsi na Jičínsku říkával o pečivu: »Maj to takovy zahrejdily« (tvrdé; viz NŘ. 1. c.). — K výrazu rozpravovat vlasy, obsaženému rovněž ve sbírce Jirsákově, upozorňuje prof. Pavelka, že je už v staročeském cestopisu Mandevillově (vyd. F. Šimek, str. 16): i uzře krásnú pannu, ana sobě vlasy rozpravuje, vzhlédajíci se v zrcadlo. — Pan odb. uč. Jos. Konigsmark z Rokycan připojuje několik rčení, která zapsal na Rokycansku. V Těškově u Rokycan říkají: Ten mluví jako ratejna (hrubě). — Ten co jakživ rozdal, to všechno ještě má. — Ten mluví pravdu, jenom když se splete. — Na tom vydělá jen hrobař. — Je dutý jako bambusová hůl. — Má oko z Kašparojc krávy (neumí mířit). Na Březině říkají: Zlostí div si nos neukousne. — Mluví, jako by bylo před volbama. Z Mýta u Rokycan jsou rčení: S tebou je řeč jako s kozou na ledě. — Funí, jako když jde prase z bukvic. — Ty jsi rozpálenej jako hasičskej kalendář. A z Kamenného Újezda: Do plechu foukám a z plechu piju (řekl muzikant). — Na práci jsi invalida, ale na jídlo legionář. — Ke rčení míti filipa (NŘ. 17, 1933, 221) připojuje prof. P. R. Fišer z Broumova, že se apoštol Filip i za jiných příležitostí osvědčoval jako člověk chytrý, viz na př. evangelium sv. Jana 6, 1—15, kde se vypravuje o tom, že apoštol Filip odpověděl na otázku Kristovu, kde vzít chleba pro veliký zástup lidí. — Z Roudnicka zná prof. F. rčení »to jsi se jistě dnes nemodlil«; říká se tak tomu, kdo si splete den. O jeho vzniku podává tento výklad: Kněz se modlí při ranní modlitbě, zvané prima, každý den jiné žalmy, a musí si tedy, chce-li se pomodliti primu, uvědomiti, který den v týdnu je. Zmýlí-li se při nějaké příležitosti ve dni, budí tím podezření, že se toho dne nemodlil. Do lidového jazyka se mohlo toto rčení rozšířiti velmi snadno prostřednictvím fary, kostela a školy. — Připojujeme k tomu, že je toto rčení velmi běžné nejen na Roudnicku, nýbrž i jinde v Čechách a na Moravě.

Naše řeč 1, ročník 18/1934

Předchozí Číslovky druhové

Následující Mistr