Lidové výrazy

[Drobnosti]

(Viz NŘ. 18, 1934, 29.) Otiskujeme další část sbírky p. říd. uč. F. Jirsáka z Dobřenic. Příklady jinak neoznačené jsou z Dobřenic. — Peřiny naschnou (jsou-li pověšeny na slunci, peří se teplem načechrá). — Jéjej, ty seš ňáká novatá (t. j. nová, máš nové šaty) (Kratonohy). — Jedinatá dobroto! Ty můj jedinatej (nejmilejší)! (t.). — U nás nepříde nic na zmáru (nazmar, doklad z r. 1890; t.) — Holka běhala holohlavá (= prostovlasá) na májovym deštičku, aby ji hodně rostly vlasy (Dobruška). — Vinca chodil na tom parnym slunci vlasatej, a teď je rozpálenej jako šin. — Čamik je ženská nehezká, vyzáblá. — Čumák je ten, kdo čumí hráčům do karet a radí (Kratonohy; r. 1890). — Hojták říkali v Dobrušce s příhanou kolébce (doklad z doby kolem r. 1875). — Hundelák je vůz s postranními prkny a s předním a zadním čelem; vozí v něm brambory a řepu (Kratonohy 1890). — Šunda je špatná, ničemná věc (t. 1890). — Pracharanda jsou utlučené sušené hrušky; posýpá se jí místo perníku kucmoch (Dobruška). — Myslim, že to nevydrži (t. j. bude pršet), dělaj se na nebi požahy (řasy; u Nové Paky vyslovují požáhy; na Litomyšlsku se v tomto významu užívá slova požáry). — Je to potřebnej člověk, každej grejcar mu je dobrej. — Ani nevim, kolik kusu toho drobošti (t. dětí) maj (Kratonohy 1890). — Tykadlo nebo perpetlik říkají v Kratonohách kyvadlu u hodin (v Dobrušce perpentlik). — Želiště je ocelová část nože (Kratonohy). — Šintouka je lopata (t.). — Škarbina se říká místo »štěrbina« (t.). — Po kyselejch jabkách dostanu luskoviny (t. laskominy; Dobruška 1875). — Šár šindelů je řada šindelů na střeše, šarovat znamená hodně přikládat do kamen (t.). — Nemoh tam dostat (dosáhnout). Naše Anda už dostane na stůl. — Pambuťví, dybych to vjéděl, byl bych šel taky s vámi (Kratonohy). — Kůň hničí (řehtá). — Brzo-lipak se doškohrtáš (přihrabeš)? (Kratonohy). — Nové dveře se těžce zavírají, ale »časem se to vohlomejžďá, vochodi«. — Čechové usazení ve Vídni přijížděli v létě k svým příbuzným do Čech na lont. Lantem se jezdí po vedlejších obecních cestách, které spojují odlehlejší vesnice. Říká se: Dnes sme se tloukli lantovejma cestama. — Velmi pěkné domácí zvíře se často označuje přívlastkem vznešený, na př.: To je vznešená kráva (o tlusté strace), to je vznešená kočka (o krásně vybarvené »trojce«). — To je votělenej kůň (tlustý)! — Ten prolup už něco peněz (utratil)! Za neděli prolup padesátku, jen to fiklo! — Babička se jen mouzuje (má o živobytí postaráno, proto nic nedělá, sedá na stoličce u kamen a pozoruje okolní svět). — Párek (uzenka) má dvě nožičky. »Jednu nožičku sem snědla a druhou mně popadla kočka«. — To sou módovy, nóblovy šaty. — Máš u mně škrabánek (vroubek). — Brambory se odcedí a v hrnci přikrytém pukličkou dojdou v páře. — Mněli spólu ňáky fechtle mechtle (pletichy). — Děti se satoněj, zpropadaj, ztekaj (t. j. hrají si divoce). — Seli sme ‚na šafranici‘, ale v nejlepči práci na nás šplouchlo. To byl plavák (liják)! — Má kocoura (lalok; Dobruška; v Dobřenicích se říká »má podkrči«). — Stříhat látku po níti. — Štípat dřívi po lítě. — Cesta šla poskopce (dolů) — — Myslela sem, že nebudu mit moc prádla, ale vono se toho uhledalo. — Slejvavej písek se dává na chodníky (slije se, ztvrdne a voda jej neodplaví). — Tmí se do honu (rychle). Uhli nám do honu ubejvá. Prase roste do honu. — Sou sami dva lídi a tákovej barák si vystavěli! — Vyštlapuje si jako delechtór (Kratonohy). — Kouká jako nic dobryho (t.). — Sedi v dobrym důlku (má pěknou živnost; t.). — To je hapatyka (draho prodává), chtěl by za to svět (t.). — Hněvají-li se manželé, »šak vona je svrchnice smíři« (t. 1890). — Udělal by z grejcaru dva (je dobrý hospodář; t. 1890). — Drži slovo jako pes půst (t.). — Bude ho to v letě v kožiše zábst (bude ho to mrzet; t. 1890). — Je ze zkaženy pece (darebák; t. 1890). — Seká latinu (dělá dobrotu). — Já tu votřepanou krajku vodpářu. Dělá věči nezdobu než vozdobu. — Kořalka řeje, ale nešati. Když to dá do tělička, tak nemá na těličko. — Nedopaluj, sic ti udělám z nosu pugét (dám ti jednu, až ti krev z nosu poteče)! — Ten má rozmáchany (promočené) boty, pes je muže žrát! — Taková žencká, že bych se v ní vykoupala (silná)! — A.: Jéjej, ty máš pěknej šátek! Kdepaks ho koupila? B.: To sem dostala ctí a darem. — To bylo lídi na funuse, vod staveni k staveni. — Láce za láci, peníze darmo. — To je člověk! Takovejch dyby bylo aspoň po korci (Kratonohy). — Ten pro samou práci nebude mít čas ani umřit. — Starou, třebas nepotřebnou věc (»starý rámotí«) nechce šetrná hospodyně spálit, kdyby se to snad přece někdy hodilo, a omlouvá svou šetrnost slovy: I dyť to chleba nejí! — Neudělám ti to ani za pytel mrkve; ani dyby kroupa za groš byla. — Kdo se mezi otruby zmíchá, toho prasata sežerou (= varuj se klepen). — Nejlepší přátele sou v kapce. — Eště vod Boha štesti, že se spustil dešť, sic by bylo půl vesnice vyhóřelo. — Eště ochrana bóži, že foukal vítr do pole. — Já taky nejsem žádná lakomíce, ale jen co muže bejt. Vono je všeho votud až potud. — Bohatá žena ti všecko přinese a chudá na zádech unese (Kratonohy). — Babička vypravuje, jaký má výměnek, a dodává: Jo, abych nezapomněla. Naposledy pan notář povidá: Japak, babičko, eště kozičku pro radost? A tak mám taky kozu dělanou (Pravy u Dobřenic). — Přišel k tomu jako slepej k facce. — I dejte pokoj s takovym nápadníkem! Je tady dnes a zejtra gdes (Kratonohy). — Pak začne řepa vylízat, »musi se jí hrozit motykou«, aby dobře rostla (t. j. musí se pilně okopávat; Kratonohy, asi 1890). — Vona se nese jako zéli k jaru (o domýšlivé ženě; naložené zelí k jaru již ohnívá a páchne). — Jsou-li vylehly hory (t. j. je je jasně vidět), bude brzy pršet. — Kouká jako husa do flašky (nakukuje jedním okem). — Proto má žencká zástěrku, aby múže přikryla (t. j. aby před lidmi zakrývala jeho chyby). — Nenajde-li u Stejskala, u Vejskala nenajde (Kratonohy). — Každej máme dvoje lídi (někdo nás chválí, jiný haní). — Má ho rád jako valach říbě (t. j. nenávidí ho).

Naše řeč 2, ročník 18/1934

Předchozí Králové Hradec

Následující Mne, mě