Topol

[Drobnosti]

(F. K.) Jméno topol vzniklo z lat. populus rozlišením dvou p. V starší češtině mívalo jen skloňování měkké, na př. v Herbáři Tadeáše Hájka (1562) se čte bílého topole, k černému topoli a pod. (viz Gebauer, Hist. ml. III, 1, 119), a ještě v Jungmannově slovníku se uvádějí u tohoto jména jen tvary měkké. Tvary sklonění tvrdého se začaly ujímat patrně nejdříve v jazyce lidovém; Gebauer uvádí na cit. místě tvrdé skloňování jména topol jen z řeči mluvené a Kott 4, 119 z východních a západních Čech. Časem pronikají tyto novotvary i do jazyka spisovného (srov. na př. verše z Erbenova Vodníka: na topole podle skal zelený mužík zatleskal), takže se dnes v jazyce spis. i obecném vedle sebe vyskytují tvary obojí, podle vzoru hrad i meč. Určiti přesně jejich číselný poměr by bylo ovšem možno jen po podrobném statistickém prozkoumání. Oboje tvary dovolují také Pravidla čes. pravopisu i Gebaurova-Trávníčkova Příruční mluvnice 1930. 107. Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 2, 1926, 180 uvádí podst. jméno topol už jen mezi jmény ze vzoru hrad. Obráží se tedy i v mluvnické teorii neustálenost dnešního usu. Nelze říci, že starší tvary jo-kmenové jsou už opuštěny docela, ani že o-kmenové novotvary už nadobro zvítězily. Proto možno skloňovati jméno topol stále ještě i podle vzoru hrad (jedn. č. 2. p. topolu, množ. č. 1. p. topoly, 7. p. topoly) i podle vzoru meč (jedn. č. 2. p. topole, mn. č. 1. p. topole, 7. p. topoli).

Naše řeč 2, ročník 18/1934

Předchozí Tehda, tehdy

Následující B—a.: Vyčerpávající