Brázdim

[Hovorna]

(R. B.) V Sedláčkově Místopisném slovníku histor. se skloňuje Brázdim způsobem obojím: »oba Brázdimy patřívaly« (skloňování tvrdé) a »od nich nabyl Brázdimě Jan Rudolf Trčka z Lípy« (skloňování měkké). Ohlížíme-li se v starých zápisech listinných po původním skloňování tohoto jména, docházíme k úsudku, že se jméno Brázdim skloňovalo měkce, tedy týmž způsobem jako Kouřim, Chrudim a p. Na př.: Brož, Beneš a Kába, všichni z Brázdimě (Arch. Č. 26, 198 z r. 1542); Jiřík, přítel Víta z Brázdimě (t. 28, 697 z r. 1530); tvrz v Brázdimi Větčiem (t. 26, 44 z r. 1434); in Brázdimi Minori (Desky zem. 2, 47 z r. 1408); in hereditate sua in Brazdimi (t. 1, 456 z r. 1379). Jako u jiných jmen tohoto tvaru, vyskytuje se vedle 2. p. Brázdimě také 2. p. Brázdimi, na př. Albertus dictus Camarerz de Praga et de Brazdimi (Desky zem. 2, 34 z r. 1407) a ovšem také brzo 2. p. podle skloňování tvrdého, Brázdima: Matěj, rychtář z Brázdima (Arch. Č. 28, 167 z r. 1503). Rodu bylo původně jméno Brázdim jako Kouřim, Chrudim a p. mužského, jak svědčí nejen přívlastek »v Brázdimi Větčiem«, ale také 7. p. Brázdimem: tvrz Brázdim se vsí Brázdimem i s Malým Brázdimem (Arch. Č. 26, 45 z r. 1453): maskulinem zůstalo patrně toto jméno na rozdíl od většiny ostatních až do nové doby: Starý, Nový a Velký Brázdim (Sedláček, Míst. sl., Kott 5, 1060). Na otázku, jak skloňovati toto jméno dnes, nelze ovšem odpověděti jinak, než že je sluší skloňovati tak, jak se místní usus (lidový ovšem, ne úřední a učený) ustálil. Je-li 3. p. k Brázdimi, 6. p. v Brázdimi (a 7. p. za Brázdimem), je 2. p. ovšem do (Starého) Brázdimě; je-li však 3. p. k Brázdimu, 6. p. v Brázdimě n. v Brázdimu (a 7. p. ovšem zase Brázdimem), je 2. p. do (Starého) Brázdima. Pří tom předpokládáme, že se pův. rod mužský (Starý Brázdim) i v usu lidovém dosud zachoval; říká-li se však na místě samém Stará Brázdim, bylo by ovšem skloňování takové, jaké má Stará Boleslav a p. Z výkladu toho je patrno, že poučení o skloňování jména Brázdim můžete dáti spíše vy nám než my vám. — Sluhy jest jméno pomnožné (asi téhož původu jako Dušníky, Psáry a p.); z této vsi pocházela rodina Cidlinských ze Sluh. Sklonění původní tedy bylo: 2. p. ze Sluh, 3. p. k Sluhám, 6. p. v Sluhách, 7. p. za Sluhami (tedy totéž, jaké mělo původně podst. jméno sluha). Skloňuje-li tak lid dosud — a jak řeč lidovou známe, myslíme, že ano (6. p. v Sluzích, 7. p. za Sluhy jsou tvary knižní právě tak jako u apelativa sluha), — bylo by dobře zachovati toto skloňování i v praxi spisovné, protože je to sklonění původní. Nominativ Sluha vznikl z tvaru Sluhy tím způsobem jako ve dvojicích mraky-mraka, Žďárky-Žďárka (v. N. Ř. IV, 27); 6. p. v Sluze pak byl přidělán k tomuto nom. Sluha, když se zapomnělo, že je to číslo množné. — O 6. p. místních jmen pomnožných jsme vykládali v NŘ. VI, 280; podle toho výkladu opakujeme: v Ovčářích je tvar starší a původní, ale říká-li se v místě samém v Ovčárech (a to se zdá pravděpodobnější), není důvodu ani práva se do tvaru starého nutiti.

Naše řeč 7, ročník 7/1923

Předchozí — l.: Praha

Následující Bytost Odysseova, který…