Až budu pánem

B-a.

[Posudky a zprávy]

Jarmila Štenglová, Až budu pánem. Román. Vyšlo roku 1942 nákladem Českého čtenáře v Praze. Str. 206.

Po své prvotině „Přijme se švadlena do domu“ přichází Jarmila Štenglová s novou prací opět z prostředí malých lidí. Román „Až budu pánem“ nás zavádí nejprve do vesnice jihozápadních Čech a představuje nám jako ústřední postavu chudičkého hocha Františka Tesaře. Mladý Tesař trpělivě snáší tvrdý život hocha, který velmi brzy osiřel a s kterým se osud věru nijak nemazlí. Ale žije v pevné důvěře, že se stane pánem. Tato touha je pevnou linií jeho mládí, vede ho zprvu nejistě, ale později stále jasněji a bezpečněji, až ho nakonec k cíli přece přivede. Tesař se stává bohatým lékařem v Praze. Ale osud nedává nic zadarmo. V životním boji tvrdne jeho srdce, ztrácí dar štěstí a lásky, a když stárnoucí Tesař plně pocítí prázdnotu své samoty, je už pozdě, už není schopen zachytit štěstí, které mu stále uniká z dosahu. Jeho duše okorala sobectvím a Tesařovi zbývají jen vzpomínky, jak to bylo krásné, když jako hoch toužil po tom, státi se pánem.

Štenglová nedala své práci široký epický tok románový, vyloučila téměř beze zbytku všechny prvky episodní a sleduje stále jen svého hrdinu. Ale nejen to, vyloučila také téměř úplně živel lyrický. Tím vším se v své práci značně odchýlila od běžné stavby románové a přiblížila se spíše k pojetí novelistickému. Myšlenková linie je tu pevná a zřejmě dvojdílná: Tesařova touha společensky se uplatnit v první části, jeho duševní prázdnota a marné hledání štěstí v druhé části. Autorka se drží této komposice velmi pevně a jasně, nikde od ní neuhýbá. Jediné tam, kde první část přechází v druhou, jasná komposiční linie se ovšem poněkud rozplývá.

Taková zjednodušená komposice má leckteré výhody, ale povězme si hned, i některé nevýhody. Četbu románu „Až budu pánem“ bych přirovnal k putování po silnici, která bez velkých a překvapivých zákrutů vede krajem jinak dosti zajímavým. Děj nás nese rychle a bez prodlev, a přece nemáme dojem dramatického spádu. Autorka svému hrdinovi dala jasný cíl, ke kterému on spěje bez duševních bojů, a protože mu náhoda přeje, i bez těžkých bojů vnějších. Tedy námaha, ne boj. Když svého prvního cíle dosáhne, jde hrdina ze setrvačnosti dál, jde po silnici vpřed, zase rovně, a namlouvá si, že tato cesta vede k pravému cíli, ke štěstí. Když poznává, že jde špatně, je už pozdě na to, aby se vracel. Hrdina bloudí svým životem, třebaže směřuje rovně vpřed, a jak myslí, k pravému svému cíli.

Tato pevná osnova, kterou autorka téměř ani na okamžik neopouští, dává čtenáři jasně poznat thema, a chceme-li to tak nazvati, morálku románu. Ale činí román příliš epickým. Jeho epika bez lyrického doprovodu a bez dramatického vyhrocení nemá mnohde daleko od pouhého dějového popisu, od konstatování. Jasnost koncepce je tu vykoupena příliš střízlivým a leckde i mělkým podáním dějového pásma. Zřejmě autorka svým způsobem zpracování látky chtěla reagovat na dnešní románový styl, který naopak často trpí komposicí nepevnou a přílišným lyrismem. Snad právě tato reakce ji zavedla do extrému, jehož nebezpečí dobře neodhadla. Při četbě jejího románu cítíme, že modernímu čtenáři k plnému uměleckému účinu nestačí pouhý děj bez náležité lyrické resonance, třebaže naopak zase nemá dnešní čtenář pochopení pro lyriku úvah a líčení nepodloženou dějem, jakou tak často nacházíme v románech ze začátku tohoto století.

Se základní koncepcí díla je v plné shodě i sloh Štenglové. Je to sloh neobyčejně prostý, s celkem nesložitou stavbou věty. Nedostatek lyričnosti se v něm projevuje nápadně malým počtem metafor. I v tom je sloh Štenglové reakcí na sloh mnohých, zejména mladých autorů, který právě trpí přílišnou a leckdy i samoúčelnou obrazností. Svou jasností se jistě zalíbí nejednomu čtenáři, ale mnohého zas neuspokojí pro nedostatek výraznějšího, osobitého vyjadřování. Jeho základním tónem je výraz stručný někde až k úsečnosti a věta s jednoduchou stavbou jazyka hovorového. Ukáží nám to jasně dva úryvky, jeden ze začátku a druhý z konce románu:

„Když jsem šel druhý den na faru, vyhledal jsem v truhle v komoře nejlepší Toniččiny šaty, strčil jsem ji do putynky s vodou a vydrhnul ji, až byla celá červená. Pak jsem ji pořádně učesal, utáhl vlasy do copánků a oblékl. Začala plakat, ale přestala, když jsem jí slíbil, že půjde k tetě. Ona chodila ráda na návštěvy. Ještě cestou jsem jí povídal, že nesmí plakat, musí pěkně pozdravit a vůbec že na sobě musí nechat záležet. Musel jsem přece slečně farářové ukázat, že nejsou všechny malé holky jako Mařka kostelníkova.“ (25)
„Kdyby se člověku dařilo příliš dobře, kdyby jeho spokojenost byla příliš dokonalá, neuměl by si toho vážit. Když jsem měl konečně zase domov a byl tak rozumný, že jsem nečekal na zázraky, že jsem nečekal už na nic jiného, než jsem měl, ohlásilo se stáří.
Málem bych byl zapomněl, že je tady už šedesátka — a ta znamená stáří. Přestávalo to klapat. Paní Maruš musila omezovat svoji kuchařskou fantasii.
Těžce to nesla. „K čemu jsem vám, pane doktore, když ani pořádný oběd nesmím uvařit?“
„Však mi jich ještě navaříte,“ těšil jsem ji, a ona se dala zase na chvíli uchlácholit. Já sám jsem tomu nevěřil. To je smůla doktorů, že jim chybí ten optimismus jejich pacientů. Hostinám byl konec. Jednoduchá jídla, minerální vodu, lázně, to jsem předepsal sám sobě. Paní Maruš jsem vzal do lázní s sebou.“ (197)

Vliv jazyka hovorového je tu zcela zřejmý. Je to však spíše jen vnější vliv, projevující se podobností jednoduché stavby myšlenky a věty. Melodické výraznosti a slovní barvitosti jazyka vskutku mluveného tu po pravdě mnoho není, neboť tyto vlastnosti jsou projevem výrazu silně subjektivního, který by se svou lyrickou podstatou nehodil do nevzrušené epičnosti tohoto slohu. Vyprávění Štenglové se vyznačuje klidnou plynností, která jen místy je úmyslně přerušována úsečně znějícími krátkými větami. Obsahová závažnost myšlenky bývá — také po epickém způsobu — rozprostřena po celé větě, nehromadí se ve výrazně volených slovech. Proto jen výjimkou najdeme slohové obraty, které záležejí ve zvláštnostech výběru slov, na příklad oxymoron, jaké čteme na str. 68: „Nebylo mi už pět let a neměl jsem tolik rozumu, jako když mi bylo pět let.“

Také jazyk románu „Až budu pánem“ je v mnohém až nápadně odvozen z jazyka hovorového. Není v něm tvarů knižních, natož papírových, zato tím více odchylek od spisovné normy, které jej přibližují jazyku mluvenému. Některých z nich užívá autorka důsledně. Především jsou to t. zv. nestažené tvary zájmen můj, tvůj, svůj, které spisovná norma dovoluje toliko v 1. a 4. pádě; v románě se jich však důsledně užívá i v jiných pádech, a to ve 2., 3., 6. a 7. pádě singuláru ženského rodu: Líbil se mi Alois se svojí upřímností (101, místo se svou upřímností), dejte svého syna mojí dceři (97, m. mé dceři), nechá dceru, aby si vybrala ženicha podle svojí chuti (92, m. podle své chuti), na neštěstí to byla noha mojí tanečnice (126, m. mé tanečnice), byli utvrzeni ve svojí domněnce (132, m. ve své), Tonička není jen tvojí dcerou (170, m. tvou), jak ochotně ponechávalo svoje prstíky v mojí dlani (184, m. v mé dlani), po mojí smrti (206, m. po mé) atd. Celkem jsem napočetl 39 takových tvarů. Velmi často užívá autorka příčestí minulých činných od sloves vzoru tisknouti s kmenotvorným -nu-: nevšimnul (9), rozkřiknul (7), táhnul (14), drhnul (16), kývnul (16), rozhlédnul (16), zvednul (21) atd. (místo nevšiml, rozkřikl, táhl, drhl, kývl, rozhlédl). Těchto tvarů užívá sice jen v jedn. čísle mužského rodu, zato však s velikou oblibou a důsledností; má jich celkem 79 proti 22 tvarům spisovným (ohlédl 61, zvykl 61, mávl 107 atd.). V ostatních tvarech se autorka drží normy spisovné: kývla 20, povšimli 77, dopadlo 88, poslechla 92, zmlkla 94, neprobodly 95 atd.

Rovněž přikloněním k jazyku obecnému vyložíme spojku jestli místo spisovné spojky zda v četných případech tohoto typu: Jestli to bylo Jirkovi něco platno, nikdo nevěděl (85). Podobně je tomu u vazeb osobních místo spisovných vazeb neosobních: Byla tma, neviděl jsem jí do obličeje (18, m. bylo tma); u nás peníze nebyly, to věděl každý (97, m. u nás peněz nebylo). Také opominutí vazby s příd. jménem přisvojovacím má ráz lidový: tolik důvěřovala pěkným očím Madlenky (92, m. Madlenčiným). Autorka velmi často užívá příd. jména samotný v platnosti zdůrazňujícího zájmena sám: Někdy mi samotnému bylo líto krásného večera (73, m. mně samému). Také tvar zaclo místo spisovného začalo (195) je z jazyka lidového a rovněž tak zůstati stát místo zastaviti se (zůstala udiveně stát, kdeže se tu beru uprostřed lesa, 18).

Leckde se autorka na škodu svého vyjadřování přidržuje pokaženého usu spisovného: Bylo přec lhostejno, jak (127, m. nezáleželo přece na tom, jak); měla o pět roků méně než krásná paní radová a vyhlížela jako stařena nad hrobem (193; byla o pět roků mladší, a vypadala jako stařena). Maminko, měla byste vidět Mařenku, jak je milá a jednoduchá (89, m. jak je milá a prostá; podobně na str. 128, 138, 170). A ona zatím šetřila, šetřila a ušetřené, nakradené odnášela do spořitelny (203, m, a co ušetřila, nakradla, odnášela do spořitelny). Nesprávné jsou tvary 3. os. množ. čísla vzhlíží místo vzhlížejí, umí místo umějí: Slečna radová nebyla z těch, které vzhlíží — ať už k většímu nebo k menšímu (118); jak tvrdošíjně umí trápit žlučové kamínky (198). Silnému sklonu současného jazyka k těsnějším vazbám adverbiálním autorka také občas podlehla: Podíval jsem se na ni překvapeně (203, lépe: překvapen). Odchylný instrumentál doplňkový vyložíme snahou rozlišit doplněk od podmětu v této větě: připadalo mi zbytečným celé to přebírání a přehazování (98). Přehlédnutím nebo snad tiskovou chybou dostaly se do textu tyto nesprávnosti: až budu pánem, dám ji věno (97, správně: dám jí věno), abychom se mohli stát manželi (157, správně: manžely), šactva (65, správně šatstva).

Pořádek slov má autorka v svém románě správný, asi hlavně proto, že se všude přiklání k jazyku mluvenému. Jen na několika málo místech bychom raději čtli pořádek slov jiný: později jsem pochopil, že jsou takové všechny ženy (79, m. že takové jsou všechny ženy); a v té chvíli jsem pochopil, jak hrozně asi jí se stýská po mamince a po dopisech od ní (161, m. jak hrozně se jí asi stýská). Překvapuje nás tedy, že se autorka zřejmě vyhýbá důrazovému pořádku slov ve větě a že důraz často vyjadřuje opisem. Jsou to vazby typu: Už jsme dva, kdo vydělávají (45); jistě by stačilo říci s větným důrazem: Už vyděláváme dva. Podobně: Ale nebyla to jen Tonička, kdo hrál komedii (102, m. ale nehrála komedii jen Tonička). Ve dveřích kostela to bylo, kde jsem si vždycky ostře uvědomil, jak jsem sám (166, nápravě ve dveřích kostela jsem si vždycky ostře uvědomoval, jak jsem sám). Chápeme plně pohnutky, které vedou k užívání tohoto gallicismu, ale pružný a výrazný pořádek slov v češtině jistě poskytuje dosti možností, jak vyjádřiti větný důraz i bez tohoto cizího prostředku, zvláště pak ve slohu zabarveném tónem hovorovým.

Stavba věty je u Štenglové celkem jednoduchá, nesložitá, a proto je tu jen málo nebezpečí nejasných větných zauzlin. Jestliže se přesto občas nějaká taková zauzlina v jejím románě najde, je nápadná právě svou vzácností a na celkový ráz slohu nemá valného vlivu. Můžeme zde uvésti jeden z těch málo případů: Jako jsem již dříve začal dívat se rád jen na hezké — ne prostě jen dívky, začal jsem si nyní vybírat i v jídle (193). První část tohoto srovnání si žádá jasnější formulace, v druhé části nám pak chybí přívlastek, který by korespondoval se zdůrazněným přívlastkem hezké. Přebudovali bychom tedy celé to přirovnání asi tak: Jako jsem se již dříve rád díval jen na hezké dívky, začal jsem nyní nacházet zálibu jen v dobrých jídlech. Ovšem jsou tu možné i jiné způsoby.

V kladení čárek si autorka osvojila některé zásady nesprávné. Před spojkou a důsledně čárku neklade, ať má spojka jakýkoli význam. Nepíše tedy téměř nikdy čárku tam, kde se spojka a dostane na rozhraní věty hlavní a vedlejší a kde čárku psát musíme. Jsou to známé dva hlavní typy: Tatínek rád takové věci([,] a když je nemocný, musí si přilepšit (16). Dal jsem Toničku na postel, aby mi dole nepřekážela[,] a přinesl jsem si slámu a písek (12). Oba typy s vynechanou čárkou se opakují v románě celkem 75krát. Naopak píše autorka čárku důsledně před než, jako, i když uvádějí toliko větný člen, nikoli celou větu, na př.: Vypadala docela jinak[,] než ostatní holky ve třídě (35). Jestli to se mnou nedopadne[,] jako s tím rampouchem (41), atd., celkem 48krát. Ostatní odchylky v kladení čárek se objevují již jen ojediněle. Chyby v kladení čárek se najdou ve velikém množství téměř u všech spisovatelů — není tedy v té věci autorka nijak výjimkou. Je stará zkušenost, že mnohem snadněji přehlédne čárku autor při psaní než čtenář při čtení, a plně to chápeme. Čárka je pro čtenáře jednou z velmi důležitých pomůcek větného členění, která mu umožňuje rychlou orientaci, zvláště ve složitějším větném celku. Je pro něho mnohem důležitější než pro pisatele, a je tedy k nepřesnostem v jejím užívání mnohem citlivější. Snad by bylo dobře vybavit korektory v tiskárnách pravomocí, aby směli v korektuře přímo opravovat všechny nesporné a evidentní chyby v kladení čárek sami. Zavděčili by se tím i autorům i čtenářům.

Nehledíme-li k vytčeným jazykovým odchylkám a pokleskům proti spisovné normě, působí sloh Jarmily Štenglové v románě „Až budu pánem“ pro svou plynulost a jasnost milým a nevtíravým dojmem. I při nejprostších stylistických prostředcích dosahuje jím autorka — zejména v první části své skladby — nejednou i nepochybného účinku estetického. Má-li však znamenat přínos v naší literatuře, potřebuje její sloh ještě lyrické hloubky a resonance, větší vyjadřovací barvitosti a osobité svéráznosti.

Naše řeč 3, ročník 27/1943

Předchozí Josef Beneš: Porušování základní barvy českých samohlásek

Následující Josef Polák: Mze (stírat mze)