|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vladimír Šmilauer
[Články]
Šťastný objevitel Klareta, prof. V. Flajšhans, ukazuje článkem „Dvě slůvka“ (Listy filologické 64, 1937, 300—303), jak významná je úloha Klaretova v dějinách českého slovníka a kolik cenných poučení nám přinese detailní probádání Klareta.
V jediném jeho verši (Glossář, v. 1861: purpura sit zlatohlav, manica rukáv, armatura háv) jsou dvě nová, Klaretova slova, která jsou dodnes částí naší slovní zásoby. Zlatohlav je slovo nevalně šťastně utvořené asi podle německého goltborte jako rýmové slovo k háv. Z Klareta přejali toto nové slovo jiní slovnikáři, legenda o desíti tisících rytířů, Vavřinec z Březové, Životy sv. Otců, mikulovský Nový zákon atd. Ale k definitivnímu vítězství nad konkurujícími termíny (pavlaka, nach, šarlat) dopomohl mu J. Hus v Postille r. 1413. V XVI. stol. pronikl zlatohlav z Čech — kde se k němu přitvořil „stříbrohlav“ — do Polska.
Háv má osudy podobné. Základem je prý středohornoněmecké have, habe, majetek. Z Klareta přijal slovo „háv“ zpracovatel staročeské legendy o desíti tisících rytířů pro Passionál z r. 1395 a zásluhu o jeho rozšíření má zvláště Hájek a Veleslavín. Presl užil slova háv v botanice (a to, dodejme, ve významu „štít“; slovem hávnatka překládá totiž vědecké jméno Peltigera z řeckého slova pelté, lehký řecký štít; bedla hávnatá je latinsky „clypeolaria“, ke clypeus, clipeus, štít).
Je-li dialektické háby přitvořeno k slovu Klaretovu, nechce Flajšhans rozhodovati. My o tom velmi pochybujeme.
Al. Brückner — v svých jedenaosmdesáti letech stále ještě neúmorně činný — posuzuje v „Deutsche Literaturzeitung“ 1937, sl. 1845, desátý svazek „Sborníku filologického“. K výkladu Oberpfalcrovu, že argotická jména klíče kliment a klimák jsou obměnami slova klíč, poznamenává, že v polské polemické literatuře náboženské v XVI. a XVII. století jsou běžné výrazy kliment a klimek ve významu „podvod“. Pramenem tohoto slova jsou domnělé listy papeže Klimenta I., čtvrtého biskupa římského, pro jejichž podvrženost protestanti prudce útočili na katolíky. Odtud prý by se dalo vyvoditi i uvedené slovo argotické.
Argotická slova mívají ovšem často osudy prapodivné a těžko je některý výklad, třeba by se nám zdál sebe složitější, prostě odmítnouti. Je však jednou z předních zásad etymologických, že výkladům prostým patří přednost před komplikovanými; a přirozenější je výklad Oberpfalcrův. Podobné obměny slov jsou v argotu velmi časté a významové posuny při tomto výkladu nejsou žádné. Při výkladu Brücknerově bychom si však museli nějak vysvětliti, jak se slovo omezené na theologickou literaturu polskou dostalo do zlodějského argotu českého; i významový posun je zde velmi značný.
Shledávati a zjišťovati stopy germánských kmenů je dnes „velkou módou“ v germanistice. Nic lehčího, než sejíti na tak nebezpečné půdě na scestí; a přistupuje-li k tomu silná a nebrzděná tendence, pochopíme, že se leckterý kus této literatury stává obdobou výzkumů Žunkovičových a Kuffnerových. S tím ovšem rozdílem, že tito naši nadšenci museli výsledky svých bádání vydávat vlastním nákladem nebo uveřejňovat v denním tisku a vědecké časopisy jim byly naprosto uzavřeny, kdežto dnešní Žunkovičové němečtí obsazují nejvážnější časopisy slavné a dobré tradice. V posledním čísle časopisu Zeitschrift für deutsches Altertum (74, 1937, 165 n.) otiskuje jakýsi Karl Simon obšírné „Frühgeschichtliche Siedlungsstudien“, které jsou zatím vyvrcholením tohoto směru. K charakteristice stačí, řekneme-li, že podle autora Frísové založili nejen Freisingen, ale i Friesach a jiné osady štýrské a korutanské, Anglové pak stejně Iggelevo a Inglum jako Engeldorf, Egelin, Ingoldestar, Engilbertis riuti (z r. 834), Angelorum mons a rakouský Engelhers. Ale ovšem: toto bádání „stojí v službě naší vlasti“, zkoumá pohyby „kmenů nordické rasy“, a proto „běda kritikovi, který by se pro několik chyb… snažil zbořiti celek. Moje práce… potřebuje kritika vyšších hledisek“. Nelze se divit, že při tak výmluvném doprovodu mohl se redaktor časopisu, Edw. Schroeder, jeden z nejzkušenějších a nejrozšafnějších toponomastiků, odvážiti jen rozpačité poznámky, že otištění práce neznamená souhlas. — Svobodné německé vědě mimoříšské připadá velmi vážná úloha ostře zakřiknouti toto ničení prestiže německé vědy po desítiletí budovaného. Nás přímo zajímají jen ty případy, kde se mluví o jménech našich. Simon si jich bohudík nevšímá. Není však sám. V „Bratislavě“ zaznamenávám z „Ungarische Jahrbücher“ výklad, že Spišský Štvrtok (německy Donnersmark) byl založen Markomany na počest boha Donnara, — což je asi tak pravděpodobné, jako že Vodňany jsou starým božištěm Wotanovým; v „Jahrbücher für Geschichte Osteuropas“ II, 168 pak najdeme rovnici, jíž jsme nadepsali tento článek. Autorem je debrecínský germanista Richard Huss. Píše: „Das im slawischen Volksmunde noch vorkommende loctobrati (etwa = die langen Brüder) deutet unzweifelhaft auf Langobardi“ (slovo loctobrati, asi „dlouzí bratři“, vyskytující se ještě u slovanského lidu, ukazuje nepochybně na Langobardy). Nemýlíme-li se, má autor na mysli slovo loktibrada. To neznamená ovšem „dlouhého bratra“, nýbrž bytost s bradou na loket, v níž se tají zázračná síla té bytosti. Zpravidla je rodu mužského („na piaď muž, na lokeť brada“, „brada na rýf dlhá“, Polívka, Súpis slovenských rozprávok I, 265, 279), ale někdy i ženského („Ježibaba, co má bradu na loket dlouhou“, u Němcové).
Je tu tedy sice formální souvislost se jménem Langobardů, neboť jejich jméno znamená též „dlouhobradí“, předpokládat však přímou souvislost obou těch jmen je příliš smělé.
Slovo marod, tak dobře známé všem, kdož vojančili za Rakouska, je oblíbeným thematem etymologických výkladů. A. J. Storfer, jehož poslední kniha „Im Dickicht der Sprache“ našla ohlas také u nás, věnoval mu celou jednu kapitolu své starší knihy „Wörter und ihre Schicksale“. Zpravidla se spojuje slovo marod se slovem marodér, záškodník; proto se myslilo na vojáky císařského obrista z třicetileté války Meroda (ale byl i švédský plukovník téhož jména, jak upozorňuje Storfer). Tento výklad je však nemožný již proto, že francouzské slovo maraud, tulák, zná Villon už v XV. století. Storfer sám se přiklání k výkladu Sainéanovu, že základem je tu lidové slovo francouzského původu onomatopoického (mrou - mrou, kočičí koncert, potom toulavý kocour, tulák).
Naproti tomu Julius Böhmer v „Zeitschrift für Mundartfor-schung“ 13, 1937, 83 n. staví se ostře proti spojování slov marod a marodér. Únava, nemoc a tuláctví, záškodnictví jsou přece představy hodně od sebe vzdálené. Slovo marod, nemocný, je podle něho původu arabského. Marid, marad znamená tam stav zeslabenosti, churavosti; z arabštiny přišlo přes jižní Evropu do francouzštiny a odtud pronikalo dále. — I mezi staršími výklady byly etymologie arabské, ale ty se týkají spíše slova „marodér“ (z arabského maruda, nestoudný, nebo z maraba, povstalec). K výkladu Böhmerovu zaujal příznivé stanovisko i K. Lokotsch, autor slovníku orientálních prvků v evropských řečech.
je pták milý i nám; ale u našich předků byla její sláva ještě větší. „Svatého Martina veškerá dědina štědrost vzpomíná, tučnú hus jie, víno pije…“ praví studentská báseň ze stol. XIV. O původu zvyku, slaviti svátek sv. Martina husími hody, vykládá v „Egyetemes Philologiai Közlöny“ 61, 1937, 246, odmítaje mnohé výklady jiné, El. Schwartz toto:
Biskup Perpetuus z Toursu ustanovil r. 480 měsíc před vánocemi za dobu pokání a postu; z diecése tourské se tento zvyk šířil po ostatní Francii a od synody mâconské r. 581 po celé církvi katolické. Posledním dnem před postní dobou, kdy bylo možno ještě dobře a dosyta hodovati, byl den sv. Martina, který se tak stal druhým masopustním úterkem. Nejslavnostnějším jídlem tehdejším byla husa; v prosinci nadto byla nejtučnější. A tak se stala typickým ptákem svátku martinského.
V „Knize Jezusa Sirache, jinak Ecclesiasticu“, kterou přeložil v XVI. stol. z Kašpara Huberina Tomáš Rešel, označuje se žena mající nad mužem vládu slovem „onapaní“ nebo „ona-vládka“. Je to nápodoba německého „Siemann“. O původu tohoto německého výrazu podává bohaté poučení Waldapfel József, pojednávaje v Magyar nyelv 33, 1937, 236 nn. o maďarském označení poslušného manžela „Simon bíró“.
Pochází z literatury o zlých ženách ve středověku oblíbené. Nejpoučnější místo je v komedii Pavla Rebhuhna o svatbě v Káni Galilejské. Apoštol Šimon přichází na hostinu pozdě a omlouvá se, že musel kolébat dítě. Ondřej jej škádlí, že má právem své jméno (Simon = Siemann). Protože pak mezi apoštoly není již místa, posazuje jej ženich mezi ženy, které prý beztoho také chtějí býti „Sieman“. Hospodyně Anna jej vítá a říká, že by chtěla, aby všichni mužové byli „Sieman“, ale oni že jsou raději „Hermany“. —
Vidíme z toho, že se slova Sieman užívalo jednak o vládychtivých ženách, jednak o příliš poslušných mužích (i u Luthera se mluví o „Bruder Siman“ a Hans Sachs zná jméno „Simon frawenknecht“).
Waldapfel zná z Kotta slovo Rešlovo (omylem je ovšem cituje ze slovníku Rešlova). Uvažuje při tom, zda výraz německý a český vznikly samostatně nebo jaký je vlastně mezi nimi poměr. Nám se zdá nepochybné, že jde o čistě německou slovní hříčku se jmény Simon a Herrmann a ojedinělé výrazy Rešlovy že jsou kalk.
Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Následující B. Nový: Mury — Bury — kouzelník
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
