Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V Strojnickém obzoru z 5. 10. 1937 (str. 335 n.) píše prof. ing. Vladimír List v článku „Normalisace součinitelů prostupu tepla“ o jazykové stránce příslušných termínů, které je rovněž třeba normalisovat, a dotýká se znova slova průteplivosti, o němž psala NŘ. XXI, 1937, 173, 178 n. a 241 n. Vychází z článku ing. dr. K. Kalouse v témž časopise a důkladným rozborem ukazuje, jak by bylo lze v dnešním názvoslovném zmatku tohoto technického úseku zjednat jasno. Prof. List připomíná, že Angličané, když po válce normovali své elektrotechnické názvy, upravili je radikálně a logicky tak, aby měl název jevu příponu -ion (na př. induction), název vlastnosti s jevem souvisící příponu -ance (na př. inductance) a název specifické hodnoty vlastností nebo jevů příponu -ivity (na př. conductivity). Angličané se nebáli upraviti podle této zásady i mnohé výrazy starší a dosáhli tím v svém názvosloví velké jasnosti a přesnosti. O něco podobného se v češtině pokusila redakce Elektrotechnického slovníku, v jejímž čele stál právě prof. List (v NŘ. XVII, 1933, 23 n., 55n.), a třebas nebylo možné provésti tuto zásadu tak důsledně jako v angličtině, přece jen se podařilo vyhraditi příponu -ost vlastnostem. Tak byly zavedeny pro jevy výrazy indukce, influence a pod., pro vlastnosti výrazy indukčnost, vodivost atd., pro specifické hodnoty výraz specifická nebo měrná vodivost a j. Jen slovo odpor nebylo lze nahraditi výrazem odpornost (v angl. je důsledně resistance); zato pro vlastnost opačnou je dobré slovo vodivost (angl. conductance). Prof. List soudí, že by bylo dobré pokusiti se o takové soustavné rozlišení i zde. Vedení tepla ve stěně samé je analogické s vedením elektřiny, a proto se doporučují i analogické výrazy, takže by pak soustava termínů sem spadajících byla asi tato:

Potom lze tedy mluviti na př. o teplu, které za noc prostoupí stěnami bytu při mrazu x° a vnitřní teplotě y° C, právě tak, jako mluvíme o elektřině, jež prošla vedením za jistý čas při jistém rozdílu napětí. Měří-li se pak charakteristická hodnota nějaké hmoty, na př. porósní cihly, měří se její specifická nebo měrná tepelná vodivost, nikoli „průteplivost“. Prof. List tu tedy podrobným výkladem odborným odůvodňuje a doplňuje návrh, který učinil Vl. Šmilauer v NŘ. XXI, 1937, 242 a jehož cílem rovněž bylo nahraditi termín „průteplivost“ výrazem lepším.

Termín přestup tepla je název složitého jevu, který nastává při přechodu tepla ze vzduchu na stěnu. Prof. List ponechává odborníkům, aby rozhodli, je-li název přestup vhodnější než přechod; doporučovalo by jej hlavně to, že příd. jméno z něho utvořené (přestupný) nevede k takovým omylům jako příd. jméno přechodný.

Výklad slov šilink a pardus

V druhém čísle XXIV. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 134—138) uveřejňuje Josef Janko další Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému. Tentokrát přináší výklad slov šilink a pardus. Slovo šilink vedle běžného významu peníze má ještě odvozené významy ‚tuce‘ (počítati na šilinky — u Komenského), ‚jistá míra hornická‘ (u Veleslavína) a konečně význam ‚bití, výprask, pardus‘ (u Husa i jinde: dáti, vymésti komu šilink nebo lidové szobnouti šilink = vytrpěti trest). Všecky tyto významy mají své vzory v němčině. Šilink měl 12 menších jednotek, odtud význam ‚tucet‘. Také ‚míra hornická‘ znamenala 12 jednotek, jak je viděti na př. v Adelungově výkladu o výraze: ‚ein Schilling Wasser‘ značí v českých dolech ‚12 lederne Schläuche oder 480 Prager Pinten‘. A konečně význam ‚bití‘, něm. Schilling, znamená v německém právě 12 ran, jež smí na holou řiť dostati metlou učedník. Bez německého vzoru jsou české odvozeniny ‚šilinkovati‘ koho (vypráskati) a zlodějské ‚šilingr‘ (četník). Slovo pardus (zdrob. pardousek) se vykládá jednak z vlastního jména Pardus (jméno táborského vojevůdce), jednak jako eufemistický název pro řiť recte p (a) rd (us místo) el. Oba tyto nepravděpodobné výklady nahrazuje Janko výkladem ze základu onomatopoického, doloženého na př. ve středonizoněm. pardus, dánském bardus, švédském burdus, něm. bardauz, pardauz — vesměs citoslovcích s významem „rána, hřmotný pád“, odvozovaných z prostšího základu puz, buz (= čes. bác!). Citoslovce pardus doprovázející každou z 12 ran zastoupilo brzy slovo šilink s podobným významem a mohlo býti i základem pro osobní jméno Pardus (= člověk pádný neb oblibující si citoslovce pardus).

kvh.

Kliďaský, keťaský atd.

V jednom pedagogickém časopise, sledujícím s velkým zájmem vycházení Příručního slovníka a často jej vhodně glosujícím, čteme k sešitu 45. tuto poznámku: „Kliďaský je snad vytištěno omylem; má býti kliďasský – kliďasští.“

S tím tedy, prosím, souhlasiti nemůžeme. V Slovníku je správně kliďaský, je tam keťaský, bude tam lotraský, mamlaský atd. Je to proto, že ss, vzniklé z koncového s základu a ze začátečního s přípony -ský, splývá i v písmě v s jedno. Je tomu tak velmi často ve jménech místních: brandýský, pruský, alsaský, gervaiský, tiský, ale i ve jménech osobních a národních: hermeský, ruský a v slovech obecných: kustoský, nebeský, veský atd.

Plachtění, plachtařství

Aeroklub republiky Československé stanovil, jak referuje „Technik“ VII, 1937, 68, terminologii plachtění. Plachtění je podle definice „Leteckého průvodce“ I, 86 „létání s letadly těžšími vzduchu bez vnitřní práce, při němž se využívá zejména vzestupných proudův ovzduší“. Podle usnesení Aeroklubu je plachtění výraz pro funkci letu (ne tedy „bezmotorové létání“); sportovní nebo spolková činnost, jejímž účelem je plachtění, se jmenuje plachta-ření, plachtařství: plachtařský odbor, plachtařský kurs. Kdo provádí plachtařský sport, je plachtař.

Terminologie tato je, jak vidět, přesně analogická k bruslení, bruslař, bruslařství, bruslařský; lyžování, lyžař, lyžařství, lyžařský; veslování, veslař, veslařství, veslařský, a tedy správně tvořena.

š.

Naše řeč 2, ročník 22/1938

Předchozí Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Důhon