Lidové výrazy

[Drobnosti]

Když v Káranicích někomu „byly malý boty dost“, to už s ním bylo zle, to už byl obyčejně i zadlužen „jak štábsoficír“; také se o něm říkalo, že „mu lezou tlustý do tenkejch“. — V Káranicích, mezi Chlumcem nad Cidlinou a Hradcem Králové, se říká: Měli jsme na poli v hrstích žito, ale včera promoklo na žmach. Když je druhý den obraceli hrabištěm, bylo ještě mokré jako žmach. — Člověk tam promokne až na kůži (nikoli na žmach); ale potom má kabát mokrý jako žmach (že by se mohl ždímat). Papír v zásuvce se tam nežme, nýbrž žmolí. Nepotřebný kus papíru schválně se v hrsti sežmolí (zmačká, zmuchlá) a hodí do plotny, kde se právě topí, aby shořel. I těsto se tam někdy žmolí, takže je samý žmolek. Prádlo se tam ždíme (ždímá) tak dlouho, až se všecko vyždíme (vyždímá). Když má řezačka kosíře tupé, slámu jen ždímá (jen žvejká; nepřeřízne všecku, spodní vrstvu jen přehne). — Jablka tam lidé loupí. Třeba celý košík jich oloupí, aby jich měli dost naloupíno. — V časopise Jizeran (je to list živnostenské strany a vychází v Ml. Boleslavi) v čísle 28. z 11. 7. 1931 byla zpráva z obce Plužné u Bělé pod Bezdězem a v ní věta: „Když elektrický proud nejde, budeme se klemžít při parafinu.“ Domníval jsem se, že sloveso klemžít už vymřelo; čtu je v životě poprvé. V hovoru jsem je neslyšel nikdy.

V. Kvasnička

Pozn. red. Z našich slovníků uvádí toto sloveso jen Jungmann v tvaru klemžeti (s. v. kleměti však má též tvar klemžiti) a podle něho Kott. Jungmann má tři doklady z usu (On v koutě klemží, t. j. dřímá a hlavou klesá. Neklemži a jdi spat. Nebudu s tebou n. při tobě do půl noci klemžeti) a jeden doklad z Hromádkových Vídeňských listů r. 1816, str. 592 (Kohout klemží).

Naše řeč 4, ročník 22/1938

Předchozí „Autopošta“

Následující Na okraj