Skloňováni jména „soja“

—i—

[Drobnosti]

Toto jméno, značící známou východoasijskou luštěninu (někdy u nás nevhodně psané cizím pravopisem „soya“), hlásí se svým mluvnickým rodem a nominativním zakončením k skloňovacímu vzoru „žena“. Vlivem nepřehlasované koncovky 1. pádu (soja) tvoří se nepřehlasované tvary i ve 4., 5. a 7. pádě (soju, sojo, sojou); jak souhlasně potvrzují všecky doklady, není v těchto pádech odchylky od vzoru „žena“. V ostatních pádech však proniká zřejmě vliv vzoru „duše“, k němuž jméno to svou měkkou kmenovou souhláskou vlastně náleží: v 2. pádě vedle tvaru soji bývá mnohem častěji tvar soje, v 3. a 6. p. vždy jen tvar soji. Tak na př. Hospodářský slovník naučný IV (1924) píše o semenech soji (str. 696), Technický slovník naučný XII (1936) o pěstování soji (str. 720), ale též o pěstování soje (str. 718) a zužitkování soje (str. 719); v Chemickém obzoru IX (1934) uvažuje J. Horel o průmyslovém zužitkování domácí soji (str. 66), v 6. pádě však užívá tvaru podle vzoru „duše“: v soji; v 82. sv. Časových spisků min. zemědělství (1935), na 140 stránkách pojednávajících o této užitkové rostlině, nalézáme v 2. pádě důsledně jen tvar soje, v 3. a 6. p. soji (v soji, po soji atd.). Téhož skloňování se přidržuje i F. Polívka (Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí, 1908), Ottův Slovník naučný a j.

Otázka, jak správně skloňovati toto jméno, týká se tedy vzhledem k uvedeným dokladům vlastně jen kolísavého 2. pádu: je tu náležitý tvar soji (podle vz. žena) či soje (podle vz. duše)? Přihlížíme-li k jiným jménům ženským cizího původu s nominativní koncovkou -ja nebo -i(j)a (Troja, Slavia a p.), shledáváme, že se 2., 3. a 6. pád řídí vždy jen podle vzoru „duše“, i když se v ostatních pádech, jak je tomu na př. u slova Troja, udržují vlivem nominativu tvary vzoru tvrdého. Podle této obdoby, a hlavně podle souhlasných dokladů ze skutečné praxe, můžeme u jména „soja“ považovati 2. pád soje za správný.

Naše řeč 4, ročník 22/1938

Předchozí Plukovník-poručík

Následující Údržba