|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vladimír Šmilauer
[Články]
(NŘ. XXII, 1938, 142 n.)
Broumovský čtenář nám poslal zajímavý list, v němž glossuje některé naše etymologické poznámky. Vyslovuje také názor, že vojenské slovo kanon a církevní slovo kánon mají společný pramen v řeckém kanón, rákos, při čemž tertium comparationis je „přímost“. Tento výklad však vyžaduje některých doplňků.
a) Vojenské slovo kanon (není v češtině jen lidové, oficiálně se tak jmenuje dělo s plochou drahou střely) přišlo k nám přes němčinu z italštiny (snad oklikou přes francouzštinu). Proti německému prostřednictví by se mohlo namítnouti, že němčina má die Kanone, kdežto my stejně jako francouzština rod mužský. Ale i v němčině bylo der Canon a přechod k ženskému rodu se provedl až později pod vlivem slova die Büchse. Italské slovo cannone je augmentativum (slovo významu zveličelého) ke canna, roura, dělo; toto italské slovo je latinského původu. V latině pak znamená canna skutečně „rákos“.
b) Slovo kánon je původu řeckého; už v řečtině znamená „pravidlo“; ovšem pochází ze slova kanna, znamenajícího „rákos“ a totožného s latinským canna. Jeho významový vývoj vylíčil H. Oppel ve stati „KANΩN. Zur Bedeutungsgeschichte des Wortes und seiner lateinischen Entsprechungen (regula, norma). Philologus, Supplementband 30, 4, 1937. V V. a IV. století př. Kr. se ho užívalo s významem „přesná míra“ v nejrůznějších oborech (Polykletův kánon rozměrů lidského těla, hudební nástroj k měření zvuku). Vlivem Aristotelovým a Epikurovým nabývá elastičtějšího významu „typ, vzor“ (hlavně v literární kritice); v politice a právu znamená předepsanou cestu, povinnost (je mírnější než „zákon“).
Později se vyvinula velká serie významů v řeči církevní: 1. soubor předpisů pro společný život duchovních; 2. závazná ustanovení papežů a církevních sněmů; 3. oficiální seznam světců církví uznaných; 4. souhrn biblických spisů uznaných církví. Na tyto významy musíme myslit, abychom pochopili souvislost se slovy odtud odvozenými.
1. Kdo žije podle kánonu, je canonicus, kanovník (jako ten, kdo žije podle regule, řehole, je řeholník); k tomu jsou i slova kanonie a kanonikát.
2. Právo založené na kánonu papežských a sněmovních rozhodnutí je kanonické, jeho znalec je kanonista; věk předepsaný církví jako minimální pro kněžské hospodyně je kanonický.
3. Zařadění do oficiálního seznamu svatých se rovná prohlášení za svatého; je to kanonisace.
4. Kanonické knihy jsou knihy církví uznané.
c) Konečně je třetí blízké slovo, kaňon. Označujeme jím hluboké a úzké říční údolí, jaká jsou hlavně u některých řek amerických (Velký kaňon koloradský). Toto jméno je španělské, cañon, píšťala, roura, dělo; svým tvořením se zcela shoduje s italským slovem cannone.
V „Panoramě“ XVI, 1938, 81 pan J. B., vyslovuje filologům své opovržení, vyčetl jim zase jednou, že „oficiósové utvořili kupadlo od koupati, ačkoliv se vžilo koupadlo. Moderní jazykověda je proti kupadlům a podobným hříčkám oficiósním, jež nezní dobře a vlastně nežijí, třeba o jejich život usiluje pravopisný předpis.“ Tento výklad, že slovo kupadlo vzniklo ze zvůle oficiósů, jsme četli v posledních letech mnohokrát, a to nejen v krátkodechých článcích a polemikách, ale i ve velmi vážných a základních vědeckých pracích („Jestliže Gebauer v úvodě r. 1902 ještě výslovně vyjímal z regulování délek slova, u nichž místo délky nastoupilo rozlišení hlásek, totiž u -ou, ě (e) -í, další vydání Pravidel „zkracují“ i zde, na př. koupadlo na kupadlo; Československá vlastivěda, řada II. Jazyk. 121).
Rok zrození se udává tedy na dobu po r. 1902. Bereme do rukou Kottův Slovník, I. díl z roku 1878, t. j. dílo o 25 let starší, a tam čteme na str. 845: kupadlo, -a n. lépe než koupadlo. A jdeme ještě jednou o 25 let zpět, do r. 1853. Tehdy vyšlo Čelakovského „Čtení o srovnávací mluvnici slovanské“, v němž se na str. 140 píše: „kupadlo (lépe než plavárna)“. A když Čelakovský, bude naše slovo jistě mít i Jungmann; má. Dvakrát: pod heslem kupadlo, které vykládá jako koupadlo, koupadlna, koupel, a pod heslem koupadlo, při němž tvar kupadlo označuje za zastaralý. A uvádí také staré doklady, podle nichž, doplníme-li je z Gebaurova Slovníka staročeského, který má jediné heslo kupadlo („kúpadlo“ ne), můžeme si ukázati, že jde o slovo velmi staré. V XVI. stol. je mají Bratří v bibli („Zubové tvoji podobni stádu ovcí, když vycházejí z kupadla“, Pís. Šal. 4, 2) a Veleslavín, má je Prefát z Vlkanova (1563) i Jan z Lobkovic (1515), Flajšhans je označuje jako slovo uvedené do oběhu Klaretem. To bylo kolem r. 1365. — Koupadlo proti tomu má nejstarší doklady z Rosy v stol. XVII.
Taková je skutečná a pravdivá historie slova kupadlo. Byli bychom však velmi zarmouceni, kdyby čtenář usoudil z našeho výkladu, že se přimlouváme za užívání slova kupadlo i v dnešní literatuře. Ničeho nejsme více vzdáleni. Slovo kupadlo je mrtvo. Už Jungmann je cítil jako archaismus, a říká-li Příruční slovník „koupadlo, řidč. kupadlo“, mluví jistě hodně eufemisticky, protože mimo doklady z Holečka — jenž si ve zvláštních slovech liboval — má doklady jen z Boženy Němcové (Národní báchorky). Slova kupadlo nepotřebujeme a nové vydání Pravidel je právem škrtá. Ostatně vítěz nad ním, koupadlo, se nemá mnohem lépe; je to slovo čistě knižní a hynoucí proti živým koupel, koupelka, koupaliště, koupelna. O vnucování slova kupadlo nám tedy nejde. Chtěli jsme jen podle pravdy konstatovati, že „oficiósové“, vinění z paternity, jsou přibližně o 400 let mladší než domnělý plod jejich hříšné lásky k přímočaré důslednosti v jazyku. A to je něco, co se svými znalostmi přírodovědeckými dobře srovnati neumíme.
O původu obratu „o sto šest“, o němž se zmiňovala „Naše řeč“ v roč. XXI na str. 282, zasílá nám prof. V. Kebrle výklad jiný. Podle jeho soudu vzniklo ono rčení asi takto: „Někdo, slyše vybídnutí na př.: „Pijme pivo, kdo s to jest“, prohodil žertem: „Ano, pijme pivo o sto šest.“ K žertovné záměně výrazu „s to“, který se skládá z předložky s a zájmena to, za číslovku sto přispěla zajisté neobvyklost rčení „Nejsem s to, budu-li s to, nebudu asi s to“. Málo obvyklý výraz přimo sváděl, aby mu byl podložen smysl slova zcela obyčejného. A když se tak stalo, bylo zcela nasnadě, že slovesný tvar jest byl také proměněn v číslovku, a to v podobně znějící šest. Při tom počáteční kdo se změnilo na o.“
Zaznamenáváme toto mínění našeho váženého přispěvatele, nemůžeme však zamlčeti, že pokládáme za užitečnou přísnou skepsi k pokusům, aby byl zjištěn vznik podobných žertovných úsloví ex post. Případy, kde jejich zrození bylo přímo pozorováno, nás poučují, jak podivuhodně složitá a nepřehledná bývá cesta k nim vedoucí.
Výklad zde podaný vyhovuje jistě po stránce vnější: silně archaistický, a proto málo srozumitelný obrat „kdo s to jest“, bylo-li ho někým afektovaně užito v hostinském prostředí, jistě sváděl k zesměšňujícímu napodobení. Vadí nám však značný rozdíl významový mezi oběma obraty, „kdo s to jest“ a „o sto šest“.
Pěkné a bezpečné doklady toho, jak vrchnosti překládaly v XVIII. stol. jména svých poddaných do němčiny, přináší ing. arch. Oldř. Hanuš v článku „Příspěvek k vysvětlení původu německých jmen ve Veltěžích a v Oboře“ (Vlastivědný sborník okresu lounského VIII, 1938, 132—133). Pozemkové knihy pro obě obce jsou od r. 1676 německé a brzy potom se objevují překlady českých jmen. Tak r. 1717 dědí „po svém otci“, jak se výslovně připomíná, Hannsovi Svobodovi statek jeho syn Karl Frey; v Oboře se r. 1663 jmenuje Štěpán Koutek, 1704 Stiepan Kautek oder Graf; jeho syn se však jmenuje jen Václav Graf.
Zajímavé jsou rozdíly mezi jmény v zápisech vrchnostenských a jmény v seznamu těch, kdo zemřeli morovou epidemií r. 1714 (pořizoval jej německý kněz). Krčmář veltěžský se r. 1713 vyskytuje jako Fridrich Mästl (za Nessel), ale r. 1714 zemřel jako Fridrich Kopřiva, hrobník Türkh se v seznamu jmenuje Turek, bezzemek Wagner Kollarzek; naopak Víta Nedvěda zapisuje kněz jako Veita Behra. Tato nová jména přešla do užívání (pro venkovana existovalo příjmení jen ve styku s úřady) a trvají v uvedených obcích dosud.
Pan J. Jejkal z Teplic-Šanova nám posílá výpisek z Fialovy „Učebnice účetnictví“, IV. díl, str. 127, v němž se vykládá, že si člověk velmi brzo počal vymýšleti pomůcky k podpoře paměti. „Byla to zejména dřevěná tyčinka (hůl), na níž prodávající vyznačoval počtem zářezů (vroubků) buď množství zboží daného na úvěr, nebo peněžní velikost své pohledávky. Zaplacení vyznačil tím, že seřízl příslušný počet zářezů. Tyčince (holi) určené k tomuto účelu říká se vrubovka (její slovanský název je rabuše nebo rabuš), podle ní má také původ rčení „psáti na vrub“ (v češtině se říkalo „navroubiti na rabuši“).“
Pan zasilatel upozorňuje ještě, že za dob jeho otce chodili ve sklárnách skláři s rabuší pro pivo a že se německy říká „Rabusche“, „Rabisch“. Ptá se nás pak, co soudíme my o původu tohoto slova.
Ten je dobře znám. Výklad zde podaný je v podstatě obsažen již v studii S. Simonyiho a Jul. Jacobiho, Magyarische Lehnworte im Siebenbürgisch-Sächsischen 1895; nejlépe přístupný je v článku N. Jokla ve Festgabe Szinnyei 37.
Východiskem je maďarské slovo rovás, zářez. Je to nomen acti, jak se říká (jméno výsledku děje), k slovesu ró, dělati zářezy. Ugrofinský původ tohoto slova je dosvědčen tím, že sloveso s kmenem ro-, ru- a s týmž významem mají i Čeremisové, ugrofinský to národ bydlící v Rusku v povodí řeky Kamy a jejích přítoků. Kmen byl rov-, z toho vzniklo monofthongisací („úžením“) ró; když však přistoupila přípona -ás, rov- se udrželo. Stejně je na příklad tvořeno maďarské slovo hivás, pozvání, k slovesu hí.
Z maďarštiny proniklo toto slovo do všech řečí karpatského kulturního okruhu, a to jednak přímo, jednak prostřednictvím němčiny. Vliv německý poznáme podle b místo v. Tam, kde se přejímalo přímo z maďarštiny, je v. Nositelem tohoto slova byli podle Kniezsi (Ethnographia 45, 1934, 63) pastýři, podle Simonyiho a Jokla němečtí horníci. Je pravděpodobné, že se toto slovo šířilo oběma těmi cestami.
Tvary s v jsou: v slovenštině rováš, „laťka, kde dříve rychtář vrubem naznačil, že občan platil daň; prkénko nebo čtyřhranná hůl, na kterou hostinský vyryl hosti tolik čar, kolik nádob vypil; též u bačů“ (Kálal); slovinské rovaš, srbocharvátské rovaš, rovaša, rumunské ravaš, podkarpatoruské ravaš, revaš, polské rowaś; v moravské slovenštině je i rovášek (u Bartoše ze Strání), druh pečiva, snad tak nazvaný podle vroubků.
V karpatské němčině nacházíme formy Rawisch, Rabisch, Rabusch, Rasch, Rosch. Z forem s b vyšlo rumunské rabuš, raboš, bulharské rabuš, robuš, albánské rabúš a české rabuše.
O rabuši čteme v Bartošově Dialektickém slovníku moravském: »V každé hanácké hospodě visívala za stara raboša, černá tabule, rozdělená bílými čarami na tolikero oddělení, kolik bylo usedlých v obci. Na „rabošo“ zapisovalo se, co který usedlý zůstal v hospodě dlužen. „Tož to tam připište na rabušu!“«
I v slovenštině je obrat „píti na rováš“. Slovo rabuše dokládá Veleslavín i Vusín a bylo asi dobře známo i v Čechách.
Starší výklady (Miklosichův atd. — o ně se opírá názor citovaný úvodem), odvozující tato slova z některého jazyka slovanského (sloveso rýti, roubiti), nelze udržeti, protože se nomina acti v žádném slovanském jazyce takto netvoří.
P. Eisner, který vydal nedávno německou knížku o českých slovech, pokračuje nyní v Pestrém týdnu pod titulem „Na slovíčko“ v těchto výkladech. Základní jejich myšlenka je velmi vtipná. Laik se dá poučiti odborně o etymologiích slov, ale nepohlíží na předkládané příbuznosti zrakem střízlivého filologa, nýbrž pohledem duchaplného essayisty. Objevuje tak mnoho překvapujících a hlubokých souvislostí, jež tlumočí zajímavě a obratně. Tento postup vzbudí jistě v širokých kruzích mnoho zájmu o jazyk a jeho minulost. Filolog se ovšem někdy zarazí, neboť mnohé z těchto aperçu objevují vztahy v skutečnosti neexistující.
V 21. čísle Pestrého týdne vykládá autor „Proč a jak se štítíme“. Správně ukazuje na to, že štítiti se znamená „chrániti se štítem“; štít pak zase prapůvodem souvisí se slovy čirý a čistý… „Je tedy štít vlastně věc, jež nás chrání od všeliké nečistoty. Není to hluboké až dost?“ — Fakticky však vývoj těch slov a jejich významu nebyl zdaleka tak hluboký. Základem je staré sloveso znamenající „oddělovati, rozdělovati“; jeho dědici jsou německé sloveso scheiden, latinské sloveso scindere, štípati, řecké schídzein s týmž významem (odtud církevní termín schisma, lékařský termín schizofrenie). A z tohoto významu štípání vyjdeme i při výkladu slova štít; označuje se primitivní způsob jeho zhotovování. Podobně oštěp vyložíme ze slovesa štípati („něco oštípaného“). Nejbližší mimoslovanská příbuzná slova, totiž litevsko-lotyšská, mají významy „příčný trámec na branách, kláda, tkalcovské brdo“, tedy všechno předměty dřevěné, vzniklé „štípáním“.
Dále se vedle významu štípání ze základního významu „oddělovati“[1] vyvinul význam „čistiti“; zrno čistíme oddělováním plev, tekutinu oddělováním kalu: proto z uvedeného základu vzniklo slovo cediti a slova čirý, čistý. V jiných indoevropských jazycích mají příbuzná slova význam často velmi prozaický: staronordické skíta znamená „káleti“, kymerské chwydu „vrhnouti“: ale pro osvětlení toho, na jaké čištění se v starých dobách především myslilo, jsou tyto doklady velmi užitečné.
Není tedy mezi slovem štítiti se a slovem čistý takové hluboké souvislosti, jakou předpokládá autor. Vztahy jsou tu značně prozaičtější; nemyslíme však, že méně zajímavé.
[1] Souvisí-li vůbec obě skupiny; čistý, heiter atd. bývá někdy oddělováno (Walde-Pokorny, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen II, 537, 544).
Předchozí Karel Juda, r.: Rozmanitosti
Následující K. Erban: Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob románu „Cikáni“
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
