|
|
Close Help | ||||||||||||||
Vladimír Šmilauer
[Články]
1. Ve „Frontě“ (X, 1938, 259) upozornil K. Horký na to, že v propagaci výstavy pražského baroka užívalo se všude formy baroko, ačkoliv je prý možno míti za jisté, že správné jméno je barok. V tvaru baroko je prý „chyba už v samém základě slova a dává se tím nesprávný výklad jeho původu, nehledíc k tomu, že v českém jazyce zní barok i foneticky mnohem lahodněji. Ovšem slovo baroko je už silně vžité.“
Dosavadní Pravidla českého pravopisu uváděla (od r. 1913) vskutku jen formu barok, a tak mají ji i rozličné slovníky. Ale vedle toho vyskýtá se už dávno vedlejší forma baroko. První doklad uvádí Kottův slovník (VIII, 11) ze Zikmunda Wintra (ČČM. 1893, 54); Příruční slovník cituje tuto formu z Arne Nováka (literární baroko, duševní baroko); v slovníkovém materiálu jsou mimo to i doklady z Jiráska z r. 1913, z Machara z r. 1915 a z Vrby z r. 1920. Něco více (pět) dokladů je pro tvar barok (vedle mnohých dokladů, z nichž nominativní forma není zřejmá).
Tvar barok zakládá se zřejmě na německém das Barock a na francouzském style baroque; forma baroko je však, jak myslíme, založena na italském barocco. Protože jde o sloh původu italského, nelze podle našeho názoru proti tomuto přiklonění k prameni nic namítat. K. Horký myslí, že působilo slovo rokoko; to asi ulehčovalo a urychlovalo přechod od tvaru barok k tvaru baroko, ale sotva bylo přímým a jediným podnětem.
Podobné kolísání je i v jiných slovanských jazycích: v polštině je častější barok než baroko, naproti tomu v ruštině je dnes obyčejně barokko.
2. Původ slova barok-baroko není zcela jasný. Jisté je, že pro francouzštinu, kde se baroque vyskytuje od konce XVI. století, je východiskem portugalské barroco, ev. španělské barrueco. To je výraz perlářský a znamená srostlou, nepravidelnou perlu. V nejstarším francouzském dokladě se slovo baroque vyskytuje společně se slovem ajorffe, což je přejetím portugalského aljôfre a znamená malou perlu. Odkud se vzalo ono slovo portugalsko-španělské, nevíme. Výkladů je dost, ale vybrat si mezi nimi je těžko. Některé etymologie vycházejí z latiny (bisverruca, dvojbradavice; bisrotulus, dvojválec; bisrocca, dvojkámen); jiné z arabštiny (burqah, plurál buraq, špatná, nerovná půda) nebo z keltštiny (*barros, vrchol; prý i ve významu „kámen“). To je jedna potíž; druhá je v tom, jak se z významu „nepravidelná perla“ vyvinul význam „bizarní, podivný“, běžný ve francouzštině (i u nás v adjektivu „barokní“: K neuvěření, k jak barokním, ba šíleným porovnáním bral mnohý recensent své útočiště, aby nadšené diváky svou recensí neurazil. Arb. - PS.), a jak se vyvinul význam architektonický.
Francouzský lexikograf Littré naznačil — a italský filosof Benedetto Croce dále rozvedl — výklad, že nejde vůbec o slovo portugalsko-španělské, nýbrž že základem je termín středověké logiky barocco. Jde o mnemotechnickou pomůcku, která má připomenout, že je-li jedna premisa soud kladný a obecný (a) a druhá soud záporný a částečný (o), závěr je soud záporný a částečný (o); tedy na př.:
Každý tvrdohlavec je hlupák.
Někteří lidé nejsou tvrdohlaví.
Někteří lidé nejsou hlupáci.
Když se počátkem novověku cítila šroubovanost a násilnost scholastické logiky, uvádíval se prý na doklad těchto vlastností úsudek typu barocco, zcela vyumělkovaný a nemající nijakého praktického významu. Odtud nabylo prý v XVII. století slovo barocco významu „nepřirozeného soudu“ a od XVIII. století se ho začalo užívati, nejprve potupně (se stanoviska klasicismu), o neklasických dílech uměleckých a architektonických. Východiskem byla Italie.
Tento výklad není však ve shodě s významovým vývojem, který vidíme ve francouzštině. Tam znamená po celé sedmnácté století baroque jen „nepravidelnou perlu“ a významy další se vyskytují až na samém konci XVII. století. Je však pravděpodobné, že logický termín působil na vznik významu „bizarní“. Význam architektonický je i ve francouzštině původu italského.
Co se týče „fonetické lahodnosti“, o níž mluví autor, vykládala Naše řeč již několikrát, že je to něco zcela subjektivního a klamného.
V Bartkových výkladech slovenských slov, uveřejňovaných v „Slovenské reči“ (VII, 1938, 34 n.), pokládá se za pramen maďarských slov slovanského původu slovenština. Rádi bychom upozornili na to, že je sice nepochybné, že mezi prameny těchto slov byla i slovenština, ale že nemáme bohužel jazykových kriterií, která by umožnila posouditi sílu tohoto slovenského podílu a v jednotlivých případech určiti, jde-li o slovo slovenské, slovinské, srbocharvátské nebo bulharské. Jen zcela výjimečně dovoluje nám to některý výrazný znak hláskový (na př. bulharské žd ze staršího dj je jasně obsaženo v slovech mezsgye, bulh. mežda, hranice, mez; rozsda, bulh. rъžda, rez) nebo okolnosti věcné (lazac, losos, nemůže býti slovo původu jižního, protože losos žije jen v pomoří baltském a severním). To jsou ovšem věci zvláště z výkladů Melichových dostatečně známé. H. Bartek hledá kriteria jiná. V případě maďarského pecér, psář, ze staršího peszér, soudí, že nemůžeme vycházeti z jihoslovanského psar, protože by prý dalo tvar pasár, nýbrž ze staroslovenského předpokládaného „pśäŕ“. Nebude asi věcných námitek proti výkladu tohoto slova ze slovenštiny, ale jazykový důkaz, právě citovaný, je nesprávný. V maďarštině totiž velmi často přecházejí slova vokalismu zadopatrového k vokalismu předopatrovému: ze ščava máme cséve, z kosmata je starší köszméte, angrešt, z jarica je jérce, mladá slepice, solnica dává szolonca, z čehož je dále szelence, Borivoj Borvoi a dále Bervei. Že tu nemůže jíti o reflex onoho hypothetického slovenského ä, vidíme z případů přechodu o v e, ze starších maďarských forem uchovávajících vokalismus původní (Borvoi, szolonca) a z toho, že se tak mění i slova neslovanského původu (na př. Franz > Frenc > Ferenc).
Takový přechod k vokalismu předopatrovému můžeme zcela dobře předpokládati i u slova našeho.
písčitý břeh, zvláště mořský, je slovo francouzské, plage. Do francouzštiny se dostalo v polovici XVI. století z italského piaggia, kde se význam „pobřeží“ vyvinul ze staršího významu „svah“. Domovem slova piaggia je jižní Italie. Dosud se vykládalo dvojím způsobem; buď jako pokračování latinského plaga, krajina, okres, resp. jeho adjektiva plagia (Diez, Gröber), nebo jako přejetí řeckého πλγαιά, strany. Paul Aebischer (Vox romanica I.) však soudí, a jistě právem, že se v jižní Italii, kde byly silné kolonie řecké, obě slova, latinské i řecké, zkřížila.
Slovo polír (něm. Polier), předák zedníků (ev. tesařů), vykládává se běžně jako obměna francouzského parleur, mluvčí (sám „polír“ se ovšem francouzsky jmenuje jinak: contremaître). K. Krause v nedávno obnoveném časopise kdysi Meringrově „Wörter und Sachen“ (XIX, 1938, 158—159) právem pochybuje o správnosti tohoto výkladu, jemuž vadí zvláště stránka významová. Upozorňuje na latinské slovo politor, jímž byl u Catona označován šafář (prostředník mezi statkářem a zemědělským dělníkem), a na italské slovo balio, balivo, starosta, správce, zakládající se na středolatinském balius, jednatel. Italští stavební řemeslníci zanesli tento výraz ve významu „polír“ do střední Evropy.
Krause — a to je methodicky nejvýznamnější poznatek jeho příspěvku — nechce rozhodovat mezi tím a oním výkladem; je dobře možné, že v slově polír splynuly výrazy oba, politor i balio.
O původu německého slova Strohwitwe, jehož překladem je naše „slaměná vdova“, t. j. žena muže, který odcestoval, píše v „Germanisch - romanische Monatschrift“ 26. 1938, 71—73 Georg Schoppe. Odmítá dosavadní výklad Grienbergerův, přejatý etymologickými slovníky Weigandovým a Klugovým, podle něhož jde o ženu opuštěnou mužem na slámě. Spíše se mu zdá, že je třeba pro výklad vycházeti ze starého zvyku, podle něhož nevěsta, která nebyla pannou, musila nositi slaměný věnec. V Bergmannově popisu kraje löwenberského z r. 1824 nachází doklad, že i vdovy, které se znova vdávaly, nosily slaměný klobouk. Původní význam tedy byl „vdova, která se zase vdává nebo chce vdáti“.
Přechod k významu „dočasná vdova“ je ovšem ještě třeba vysvětliti.
I. V časopise „Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur“ 62, 1938, 312—317, zabývá se K. Ranke etymologií německého pojmenování třasořitky, Bachstelze. Je při tom postaven před nutnost rozhodnouti se mezi dvěma možnými výklady: zda -stelze souvisí se slovem Sterz, ocas, či je identické se substantivem Stelze, chůdy. Autor postupuje tak, že sestavuje rozličná pojmenování třasořitky v evropských řečech. Při tom se mu ukazuje, že všechna se dají zařadit do několika málo významových skupin.
Podnětem pro pojmenování třasořitky může býti:
1. nápadně dlouhý její ocásek; v románských řečech jsou to obměny latinského caudata, ocasatá, na př. italsky dialekticky codetta, coetta, katalánsky coheta, franc. dial. coudeyte;
2. pohyblivost jejího ocásku: franc. ’hochequeue, ital. coditremola (středolatinsky caudatremula), rumunsky codabatura; angl. wagtail (wag, potřásati; tail, ocas), hol. kwickstaart (kwick = něm. queck v Quecksilber, živé stříbro; staart = něm. Sterz), něm. Wippsterz; česky třasořitka, rusky trjasoguzka, slovinsky tresorepka; maď. billegetö (billeg, třásti);
3. záliba v blízkosti pasoucího se (nebo orajícího) dobytka, pro niž se jí říká „pastýř“, „rolník“: latinsky pastor, boaria, vaccaria, porcaria, ovicularia (pastýř, pastýřka skotu, krav, vepřů, ovec); franc. bergeronnette (bergeron, pastýř), it. dial. pastorele; něm. dial. Ackermännchen, Schweinehirt; čes. konipásek, slovinsky pastirica, srboch. govedarka, ovčarica;
4. šedá barva, pro niž se jí říká „jeptiška“: sem patří slovanské pliska (tak česky, srboch., rusky; pol. pliszka, slovensky blysk, blyska), vykládané jako „šedivá“; franc. dial. nonnette, it. dial. monaca, něm. Klosterfräulein, Stiftsfräulein.
Z toho usuzuje právem autor, že i v německém Bachstelze je třeba mysliti na původní Bachsterz.
II. Vedle termínů už citovaných: 2. třasořitka, 3. konipásek, 4. pliska, vyskytují se v češtině ještě tato jména:
a) obměny slova „třasořitka“: třesořitka, řitotřásek, řitotřesek, třasořítek;
b) cacorka, cácorka s několika ještě variantami; o původu praví J. Janko, ČMF. XVIII, 1932, 269: „cac- zobrazuje pohyb, a to houpavý: cácat, houpati, kolébati; cácačka, kolébka, cacorka, cácorka atd.“;
c) mrcálek k slovesu mrcati, kývavě pohybovati ohonem;
d) třaslák (západomoravské) k slovesu „třásti“;
e) dále jsou zvláště na Moravě rozličné obměny slova pliska: plska (brněnské), pľstva (lašské), blíska, bliskva (kopaničárské); sem patří asi také tvar podlíska, uváděný podle Douchy Kottem II, 642, není-li to vůbec jen slovnikářská chyba.
Stranou stojí Rešeliovo hvížděk (Jungmann I. 787), značí-li skutečně třasořitku.
III. V Holubově „Stručném slovníku etymologickém“, II. vyd. 109, se praví: „konipas (pův. konopka, z *konop- v. konopí). Lid. etym. přikloněno k pásti = pásti se na koních, t. j. vyklovávati hmyz koním ze srsti.“ — To je výklad nesprávný, vzniklý mylným pochopením pojednání Zubatého v Sborníku filologickém I, 122—123. Zubatý tam správně rozlišuje:
a) konipáska, pobývajícího v sousedství stád;
b) konopku (konopníka, konopáče), která ráda zobe semeno konopné, lněné a makové. Její jméno sblížilo se se jménem konipasa a tak nabylo formy konopas. Toto matení obou ptáků, konipasa (Motacilla alba) a konopky (Fringilla cannabina), zaznamenává už Gebauer v Slovníku staročeském.
Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Následující Pamětní deska Janu Gebaurovi v Pardubicích
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
