Hiát — je, jest

B. Hk.

[Drobnosti]

Jazykový koutek nedělní přílohy Národní politiky (č. 343) bojuje proti hiátu v češtině, totiž proti »splývání stejných hlásek nebo hláskových skupin. A jsou-li ty skupiny sykavé, je po lahodě a melodičnosti řeči«. Místo »jest tomu tak« radí proto psáti tak, jak se mluví, »je tomu tak«. Odstraňuje dvojí hiát z věty, »v jisté dny mají ji jen na polovic«.

Čtenář, jenž někdy četl Ovidia nebo se učil francouzsky, octl se jistě na rozpacích, kde je tam vlastně ten hiát; co mu tanulo na mysli pod tím slovem, to mu brusič úplně zmátl. — Může býti zcela klidný; nepodepsaný brusič nazývá hiátem něco, co vůbec hiátem nebylo a není. Hiát vzniká jen stykem dvou samohlásek různoslabičných. V uvedených případech není tedy hiát, jsou tam jen nahromaděny příbuzné souhlásky a vzniká tak zvaná kakofonie, která také ráda strašila některé brusiče. Ale nic z jazyka nelze odstraňovati proto, že to někomu nelibě zní, ani to proto nelze prohlašovati za chybné. To bychom snad také mohli odstranit české ř. Kam vedly podobné názory, to dobře vidíme na pokusech Kollárových.

Pravdu má neznámý brusič, když hájí lidového tvaru je, kterého bez příčiny nenávidí dost spisovatelů. Tvar je jest také správný, ne však proto, že se tak vyhneme »těm zbytečným sykavkám«, ale proto, že nadbytek tištěného jest způsobilo zbytečné broušení. Matiční Brus v 3. vyd. na str. 40 připouští je jen ve slohu lidovém a před skupinou st-, jinak ve správné mluvě radí užívati jest; I. vyd. lépe a výstižněji doporoučí jest ve slohu »vyšším«. A přece tvar je je tak stár jako české písemnictví, jak vidíme z Gebauerovy Historické mluvnice, a není jen v češtině. Ovšem proto nezavrhuji zase tvaru jest. Oba jsou stejně správné a většinou lze obou užíti bez rozdílu; vybrati si z nich jest jen věcí vkusu a vůle každého a někdy řekl bych i taktu. Jen ve slohu slavnostním, příliš vážném spíše se každý rozhodne pro delší tvar poněkud archaisující, a jsou zase také spojení, kde nelze dobře říci jest, na př. již je po psu.

Jako matiční Brus připouští je jen před skupinou st-, tak i Zenkl (str. 132) radí střídati je a jest podle libozvuku. »Onoho (jest) užijme před samohláskou nebo souhláskou, jež nepůsobí nelibozvuku, tohoto (je) před souhláskovými skupinami«. Ale pak hned Erben nepsal dobrou češtinou, když čteme v jeho českých pohádkách: »Co pak ti je, mé zlaté dítě?« (str. 3. ve vydání u Laichtra), »Je a není« (38) atd. Již tyto příklady ukazují, že tato brusičská pravidla nejsou příliš silná. A skutečně mají příliš slabý základ; vznikla jediné ze snahy, aby odstranila jednak kakofonii, jednak hiát, tentokrát ten pravý. Také pravý hiát býval totiž v brusech v nemilosti. Na př. matiční Brus v 3. vyd. na str. 299 (= 1. vyd., str. 136) učí: »Nejen básníkům, nýbrž i prosaickým spisovatelům náleží, pokud lze, kaziti hiát, a to jak vysouváním samohlásek, tak i přisouváním souhlásek, aneb užíváním jiných slov, na př. … můžeme odejíti, spr. můžem odejíti; úskoků užiti, spr. úskokův užíti; … a i on vás opustil, spr. a též on« atd.

Ale všimneme-li si skutečné mluvy a dobrých autorů, vidíme brzy, že užívají beze všeho hiátu. Na př. Erben v českých pohádkách na str. 18 (smrt) ho ihned … zadávila, 17 … a nebylo mu (kováři) to tuze milé, že by měl na vždycky opustiti … ty chutné martinské husy a i ty pečená holoubátka,« 13 »jako až potud« a j.

Prosté pozorování nás učí, že se dnešní čeština nevyhýbá hiátu. Proč, to vysvětlila fonetika, totiž obyčejně se ani nemůže vyhýbati hiátu, protože ho není. Mezi samohláskami velmi často vyslovujeme neznělou souhlásku hlasivkovou. Ale i kde je, snáší dnešní spisovná čeština vzniklý hiát zcela dobře. Kdo se uměle vyhýbá hiátu, přenáší jen cizí poměry na češtinu stejně nesprávně, jako když Komenský odstraňoval hiát elisí, na př.: Hospodin(e), ach, velikáť jest Tvého jména velebnost!

Naše řeč 2, ročník 4/1920

Předchozí »Uvázati koně o sloup«

Následující Přistati