Broubiti

[Hovorna]

(IV, 44; 156) Prof. J. Š. Kubín nám píše. »Jsem z Jičína rodem, ale nikdy jsem tohoto slova nezjistil — vždy jen: vobroubit, vobroubenej, vobruba; zavobroubit; »to bude pěkná vobrubovačka!« — vzdychne žena, chystá-li se obrubovat tuze roztřepenou sukni. U nás tedy mají jen zástěry vobroubený kraječkama, vobrubujou šátky, musej zavobroubit něco, je-li sámka částečně potrhána. Tak se říká po celém Podkrkonoší i ve vých. Čechách. — Sem patří i slova vobruba (hřbitovní zeď; Mlázovice, Železnice): »dyš přiběhli k vobrubě, museli přes tu vobrubu všechny, a skákali z vobruby«; vobrubeň, vrchní ozdění studně (Jičín).« — Uveřejňujeme tuto poznámku k IV, 156 s plným vědomím, že při dnešní nedokonalé známosti českých nářečí nelze v takových věcech posud mluviti s naprostou určitostí.

Naše řeč 2, ročník 5/1921

Předchozí V. Ertl: Z našich časopisů

Následující Dům hedbávím