Zkratky iniciálové

M. Wajs

[Drobnosti]

[1](K. J.) Stručné poučení o tom, jak psáti zkratky, čte se na str. VI a XXXVI Pravidel českého pravopisu. Z příkladů, jež jsou tam zaznamenány, je vidět, že se zkratkami iniciálovými stručně naznačují slova nebo slovní výrazy, které jsou jmény vlastními (znamenají obyčejně časopisy nebo spolky: ČČH. — Český časopis historický, ÚMŠ. = Ústřední matice školská) a někdy i výrazy obecnými (jsou to zvláště tituly, na př. MUC. — medicinae universae candidatus). Při tom se řídíme těmito pravidly: Vezmeme-li z jednoho slova pro zkrácení označení dvě písmena, píše se první z nich velké a druhé malé (PhDr.). Zkratku Dr. ve větné spojitosti píšeme zpravidla i s prvním písmenem malým: dr.[2] Tečka se píše obyčejně jen na konci zkráceniny. Pravidla sice dopouštějí psaní dvojí, Č. Č. H. i ČČH., ale způsob psáti tečky i uvnitř zkratky je na ústupu, protože se neshoduje s úsporným charakterem zkratky.

Těmto prostým předpisům odporuje často praxe autorů i korektorů. Ani zkratky, jichž užívají úřady, nebývají s nimi ve shodě. Nejednotnost v užívání úředních zkratek můžeme ukázat na názvu ministerstva školství a národní osvěty, jehož zkrácené znění můžeme číst v několika variacích: MŠO., MŠNO., MŠaNO., MŠANO., Mšano, mšano. Nejvhodnější je zajisté označení MŠNO., poněvadž jsou v něm obsaženy složky celého výrazu. Spojku „a“ vkládat do zhuštěné zkratky je jistě zbytečné, poněvadž sama nemá samostatného významu. Ani předložky obyčejně nepojímáme do zkratek (ČMF. = Časopis pro moderní filologii).

Druhem písmen odporují pravopisným zvyklostem na př. zkratky Sč (= Studentský časopis) a dp (= družstevní práce). Zkratka vyjádřená samými malými písmeny se hodí z typografických důvodů snad na obálku knihy, na plakát a p., ne však do textu.

Na konci zkratky psáváme tečku. Je však i usus, psát zkratky bez tečky (tak u Fr. Oberpfalcra v pojednání Úspornost v řeči (NŘ. XI, 57 n.) a v spise Jazykozpyt 319; viz i zkratku PSJČ v Příručním slovníku jazyka českého.[3]

Pro některé názvy se ustálily zkratky jiného způsobu. Nejsou-li v rozporu s pravopisnými pravidly, není důvodu, proč by se jich nemohlo užívat. Tak název Sbírka zákonů a nařízení se zkracuje běžně Sb. z. a n.

Zkratky slov, jež zůstávají jmény obecnými, píšeme ovšem s písmenem malým (br. = bratr, s. = sestra). Zkratky obecných jmen se samohláskou na konci jsme zvyklí psát bez tečky: pí (= paní), fa (= firma), Cie (= compagnie, obchodní společnost; zde s velkým písmenem, je to zkratka cizí).

Podobnými zásadami jako při zkratkách výše uvedených, totiž substantivních, řídíme se i při zkratkách adjektivních; píšeme je ovšem s malým začátečním písmenem, na př. č. = český (není-li zkratka č. dosti zřetelná, tedy čes.). Složené adj. římskokatolický zkrátíme řk. (je to stručnější než řkat. a správnější než ř.-k.), jméno českobratrský se zkracuje čbr.[4]

Zkratky výrazů příslovečných a jiných se píší obdobně: atd. (= a tak dále), atp. (= a tak podobně), etc. (= et cetera). Jsou zde však hojné i případy takové, že se tečka píše za každým písmenem: t. j. (= to jest), t. r. (= tohoto roku). Velkými písmeny jsme zvyklí psát značky v dopisech: P. T. (= pleno titulo, plným titulem), N. B. (= nota bene), P. S. (= post scriptum, dovětek) a p.

[1] Jsou zde míněny takové zkratky, v kterých je slovo zkráceno začátečním písmenem (M. — mistr) nebo písmeny dvěma, z nichž jedno je začáteční (Dr. = doktor).

[2] Pro stavovské označení inženýr je zkratka ing. s malým písmenem, pod. jako prof. = profesor.

[3] Zpravidla se však tečkou odlišují ve smyslu Pravidel zkratky od značek. Totéž písmeno nebo táž skupina písmen může být někdy zkratkou celého výrazu a v souvislém textu se čte tak, jako by celý výraz byl úplně vypsán (na př. R. = Růžena, Rudolf a p., EP. = Elektrické podniky atd.), jindy a na jiném místě však může být značkou (t. j. nikoli zkrácením názvu, nýbrž symbolickým označením pojmu, věci, výrobku) a čte se tak, jak je napsána (na př. R = značka odporu ve fysice, EP = značka výrobků z EP. atd.). Tento dvojí význam takových zkrácených označení se velmi vhodně a výhodně rozlišuje tečkou a doporučuje se (i přes návrh K. E. v NŘ. 19, 1935, 157) zachovávat jej co možná také při zkratkách a značkách iniciálových.

[4] Následuje-li po začáteční souhlásce opět souhláska, pojmeme do zkratky zpravidla souhlásky obě, bratr - br., pod. jako František - Fr. Kdybychom užili jen prvního písmene, byla by zkratka často nevýrazná.

Naše řeč 4, ročník 24/1940

Předchozí Lidové výrazy

Následující Vladimír Šmilauer: Jak se vyvíjelo české názvosloví zoologické