Dvacet let Naší řeči

Jiří Haller

[Články]

Tímto sešitem počíná Naše řeč třetí desítiletí svého trvání. Je to pro nás příležitost přehlédnouti dráhu, kterou prošla za těch dvacet let, a zároveň pokusiti se stanovit, jaké výsledky dosud měla její činnost.[1] Pamatujeme se, že se Josef Zubatý blahé paměti vyjádřil o těchto výsledcích před desíti lety dosti skepticky. V jubilejním článku Na prahu druhého desítiletí (NŘ. XI, 1927, 28) podal tuto bilanci: »Naše řeč se čte, dost často se i pochválí, ale mnoho zdárných výsledků jejího působení neviděti. Snad se podařilo vymýtiti — či „vymítiti“, jak se přes naše výtky stále častěji píše a v tiskárnách sází — některou drobotinku (na př. šosácký tvar „úřadní“ m. úřední, který jsme několik let utloukali), ale celkem se píše stejně, jako se psávalo před desíti lety. Spíše bychom shledali, že chyby, které bývaly před 10 lety dosti řídké, dnes se staly již skoro pravidlem. Tak na př. tvary „z něj, do něj“ a pod. místo správného z něho, do něho píše dnes snad většina našich novinářů a spisovatelů, ačkoliv se učívali již v obecné škole, co je správné,« atd. Je ovšem jen přirozené, že símě, které zasévá Naše řeč, klíčí pomalu a že teprve po dlouhé době lze se těšiti na žeň z něho. Zdá se však, že už tehdy bylo možné zapsati Naší řeči ve prospěch leccos dobrého, co Zubatý buď pro přílišnou skromnost nebo pro příliš jednostranné zaměření pozornosti neviděl.

Hned od počátku bylo vůlí zakladatelů Naší řeči, aby se v ní obnovila a našla v ní trvalé pokračování dřívější kulturní jazyková tradice, zahájená už Dobrovským, Jungmannem a Palackým a naposledy utvrzená matičním Brusem jazyka českého, vydaným po prvé r. 1877, t. j. „aby základem pro úvahy byla stará čeština a mluva lidová“ (viz Věstník Čes. ak. XXVII, 1918, 190 n.). V tomto smyslu chtěla být Naše řeč „prostředníkem mezi obecenstvem v ušlechtilé snaze o soustavnou očistu jazyka mateřského“ (NŘ. I, 1917, 2). Projevuje se tím v počátcích Naší řeči ještě ona nedůvěra k současnému spisovnému usu, kterou české jazykové theorii vštípil už Josef Jungmann. Podle něho nejjistějším prostředkem, jak se naučiti spisovnému jazyku, je pilně čísti staré spisy, „obzvláště spisy 16. věku a mezi těmi na prvním místě biblí Kralickou, ten poklad neoceněný národu našeho, kterýž jako pramen a zákon písemního jazyka v Čechách, na Moravě i v Uhřích považován býti může“. Druhý pramen k poznání češtiny je Jungmannovi „mluva národní, nedosti posud oceněná, nedosti spisovatelům našim známá, nejvíce v poloněmeckých městech bydlícím“; ale užívati jí třeba „s povahou“, neboť je „namnoze pokažena, rozlična podnářečími“. Přímo však varuje Jungmann před spoléháním na pouhý usus současný, na „čítání spisovatelův novějších“. Je to prý „jediná cesta mnohých našich literatorův, cesta pohodlná, krátká i příjemná“, ale má tu velkou chybu, „že na ní čtenář všecky vady a poklésky nového spisovatelstva za vonné květy a za drahé kameny sbírá, zvláště jestli je v některém slovútnějším spisu nalézá. Tak se zajisté rozplemenily mnohé omyly a hříchy mluvnické ve spisech novověkých, a myslím, že bude potřeba několika budoucích Dobrovských, aby je opět vycídili.“ (V článku O různění českého písemního jazyka, ČČM. 1832, 165, a v Slovesnosti 1846, 22 n.)

Toto Jungmannovo hodnocení hlavních tří prostředků[2] „k nabytí známosti českého jazyka“ přijaly za své i všechny generace následující. Téměř doslova je opakuje matiční Brus jazyka českého v předmluvě k 1. (r. 1877) a 2. (r. 1881) vydání. Redakce Brusu se rozhoduje, „aby měřidlem správnosti jazykové byla spisovná řeč starších dob až do času Komenského, zejména tedy čeština klasickou řečená, než i mluva obecného lidu českoslovanského, a kde ta nestačí, také analogie ostatních jazyků slovanských“. Současný spisovný usus se v Brusu charakterisuje takto: „Kdokoli bedlivě si všímá literárního rozvoje našeho za posledních desetiletí, toho nemůže býti tajno, že, kdežto písemnictví české množstvím a rozmanitostí plodů nad doby minulé předčí, jazyk náš víc a více pozbývá původního rázu a kazí se tou měrou, že jest opravdu obávati se, aby v něm pravý duch český zúplna nevyhynul a nezbyl z něho leč pouhý prázdný zvuk.“[3] Od doby Jungmannovy se sice vnější okolnosti českého jazyka poněkud zlepšily, dostalo se mu aspoň zčásti přirozeného práva ve školách a v úřadech, ba vzrostl i počet spisovatelů „jazyka důkladněji znalých a čistoty jeho svědomitě šetřících“, ale „nákaza jazyková vzmáhá se přes to přese všecko, zachvacujíc mocným proudem již i samé jádro národu našeho“. To především proto, že české školy přes ono částečné zlepšení stále ještě nepodávaly tolik vzdělání v českém jazyce, aby se s ním mohlo v skutečné praxi vystačiti. „Spisovatelé naši, nabyvše při posavadním zřízení škol našich větším dílem nedostatečné znalosti jazyka svého a přijímajíce vědomosti obecné i odboru svého zvláštního jazyky cizími, zejména německým, přelévají myšlenky cizí v řeč naši obraty cizími, jež přečasto duchu jazyka našeho docela se příčí. Obraty takové opakujíce se častěji dobývají si zanedlouho jakéhosi práva občanského, a tak jazyk náš každým dnem se poskvrňuje a zohyžďuje cizotou.“ Nedůvěra v spolehlivost jazykového vzdělání současníků neopustila matiční Brus ani v 3. vydání (r. 1894), neboť i v něm se „komise držela jaksi uprostřed mezi stanoviskem přísně konservativním a novotářským. trvala na stanovisku Jungmannově a Palackého, pokud se týče rozvíjení jazyka, a měla za hlavní pramen jazyk doby veleslavínské, při tom však zároveň přístupna byla novotám mírným, jichž potřeba ukazuje se prodlením času a novodobým rozvojem literárním.“

S vědomým přikloněním k jazykové theorii Jungmannově a Palackého setkáváme se ještě v Gebaurově předmluvě k 1. vyd. Pravidel (r. 1902): „Klasičtí naši spisovatelé, Jungmann, Palacký a j., vzdělali se v tomto umění (t. j. v pravopise a tvarosloví) důkladným studiem jednak mluvnice, jednak a zvláště vzorných spisů starších. A touto cestou má se i dnes bráti každý, kdo se k českému psaní náležitě připraviti chce.“

Naše řeč tedy měla před sebou už téměř stoletou tradici, když nastupovala na svou pout, jejíchž prvních dvacet let podnes urazila. Avšak přes to, že se v podstatě přichýlila k jazykové theorii svých předchůdců, nemínila jejich práci přijímat nekriticky za neměnný kánon poučení. V úvodním prohlášení k 1. číslu se praví výslovně, že „ne každý, kdo kdy u nás brousil a tříbil češtinu, byl z brusičů povolaných. Často oprávcové přestřelovali nebo zase nedostřelovali, poněvadž vedle dobré vůle a upřímné snahy chyběl jim pravý rozhled i vkus, chybělo jim pravé vědění: neznali jazykové minulosti, zákonů jeho tvořivosti, ryzí mluvy prostonárodní“. Prof. Zubatý už v předběžných poradách projevil mínění, že se Naše řeč bude musit leckdy postaviti dokonce i přímo proti brusům, a po vydání 1. čísla žádal prof. Jos. Král v lednové schůzi III. třídy České akademie (r. 1917), „aby nadobro puštěno bylo stanovisko starobrusičské, které hájí starých tvarů správných proti tvarům novým, jež se už vžily, nebo zamítá tvary jakožto nesprávné, které se vyskytují už u spisovatelů nejstarších“ (v. NŘ. XI, 1927, 27). Ve všem tom se jeví zřejmá a uvědomělá snaha budovati sice na základech už hotových, avšak spoléhati především na lepší poznání jazykového materiálu a z něho samostatně vytvářeti vlastní vědeckou linii v práci o české jazykové kultuře.

To nešlo ovšem rázem a také ne hladce. V svém vzpomínkovém článku (NŘ. XI, 1927, 26 n.) vypravuje Zubatý, že tyto reformní snahy narážely často už v redakční radě na odpor a že „docházívalo ke sporům, vedeným ovšem vždy při vší rozhodnosti docela po přátelsku, o věcech, v nichž Naše řeč na konec se odchylovala od mínění starších brusičů, zejména Brusu matičního a výkladů Bartošových“. Tak se ve vedení Naší řeči uplatňovala dvě křídla: levé, reformní, jehož hlavním představitelem byl Zubatý, a pravé, konservativní, na němž stál František Bílý. Toto ideové zápolení o zásady jazykové péče nebylo bez užitku, třebaže stopy vnitřních růzností zůstávaly někdy i v čísle tištěném (v. Zubatý 1. c.); jím se Naše řeč stala organickým prostředníkem mezi starším obdobím brusičským, jež doznívalo v činnosti F. Bílého, a dobou novou, vyznačenou hlavně Ertlovou theorií dobrého autora. Bílý, žák Františka Bartoše a oddaný stoupenec jeho brusičských method, byl jedním ze spoluautorů 3. vydání matičního Brusu a s jeho předpisů jen nerad něco slevoval.

Křídlo Bílého mělo ovšem v Naší řeči už od počátku posici daleko slabší než směr Zubatého; Bílý byl se svými názory v redakční radě vlastně osamocen, neboť k Zubatému se hlásil prof. Vlček i Ertl a po návratu z vojny i prof. Smetánka. Nejsilněji se vliv Bílého projevoval v jazykových posudcích knih a časopisů a v rozličných drobných poznámkách; proto se v prvních čtyřech ročnících, jež vycházely za součinnosti Bílého, shledávají mnohé výtky, které se dále už nikdy neopakovaly, na př. jehněčí (m. původ. jehněcí), uzavříti mír, uzavříti smlouvu, býti s to učiniti něco, vzbuditi dojem u koho, jsem stár dvacet let a pod. Také důsledné vymáhání genitivu záporového a příliš přísné stíhání cizích slov (na př. i slov tak běžných a potřebných, jako je akce, problém a pod.), oblíbené to pole výtek Bílého, Naše řeč později opustila. Ale Bílý se odlišoval od ostatních přispěvatelů Naší řeči i svým staromilským jazykem. V jeho článcích nalézáme ještě na př. spojení „proti obratům a vazbám, které se mu nepodobaly býti čistě českými“, „studenti chlubili se býti jeho odchovanci“, „netížil si ani vyndati některou (t. knihu) z knihovny a ukázati ji“, „zakládal se Palackým“ a pod. U Bílého se v Naší řeči projevuje také ještě pověstný strach brusů ze zájmena ten, proti němuž Naše řeč později často bojovala; píše na př. „slečna asi k němu opravdu srdečněji lnula, ale poměr nikdy nenabyl milostného zabarvení“, „na údiv všech zasvěcených do věci osob“, „Gebauer se na věc díval jinak“, „nemá nic proti tomu, když se věc nepřepíná“, „oznamuje Gebaurovi, že napíše referát o knize do Komenského“, „byly to vesměs věci nové, které kniha podávala“, atd.

Zubatý byl po mnohých stránkách pravým opakem Bílého. Nikdy nepřisahal na žádný brus, ba pokládal dokonce za příznivou okolnost své práce v Naší řeči, že i matiční Brus znal dlouho jen docela povrchně. „To mohlo býti chybou“, praví v Naší řeči XI, 1927, 5, „ale plynul mi z toho i veliký prospěch ten, že jsem si na rozdíl od jiných přátel jazykové čistoty zachoval proti nim (t. j. brusům) plnou samostatnost úsudku až do doby, v níž jsem se sám zase počínal podrobněji obírati otázkami týkajícími se dějin jazyka českého a také správnosti nebo nesprávnosti jednotlivých jeho zjevů“. Při svých výkladech čerpal důvody „podle zásad Naší řeči především z dějin jazyka českého a z živé mluvy lidové“ (NŘ. XI, 1927, 27). Ale jeho životní vědecký obor srovnávacího jazykozpytce s neobyčejně obsáhlým rozhledem po historii jazyků indoevropských a s dokonalou znalostí zvláště starého jazyka indického umožnil mu dívati se i na otázky nového českého jazyka spisovného s širokého hlediska učence pronikajícího až k samé podstatě jazykových jevů. Do svých výkladů zabíral zpravidla celý okruh otázek týkajících se hláskové, kmenové, syntaktické nebo významové stránky probíraného výrazu a dovedl obsah své velké učenosti podávati slohem naprosto jasným a při tom poutavým i pro úplné neodborníky. Po té stránce jsou příspěvky Zubatého v Naší řeči opravdu klasickými ukázkami monografického zkoumání jazykového, založeného historicky na širokém základě srovnávacím. Soustavným zřetelem k obecně jazykové stránce svých problémů nahrazoval Zubatý nedostatek pozornosti k nové češtině literární; k ní sahal jen v nejnutnější potřebě, t. j. když k výkladu některého novočeského jazykového jevu nepostačovaly prameny jemu jinak obvyklé (na př. při výkladu o slovech vrstevník a současník v NŘ. II, 1918, 266 n., míjeti kolem XIII, 1929, 156 n., mladé t. 56 n. a j.). V tom se tedy projevuje stále ještě nedůvěra k současnému jazyku literárnímu a nedůvěra v jazykové vzdělání současníků vůbec, s níž do české jazykové theorie přišel už Jos. Jungmann. Proto také bylo vedlejším účelem článků v Naší řeči, jak praví Zubatý v NŘ. XI, 1927, 27, „zvykati i čtenáře nefilology, aby se o otázkách jazykových učili sami uvažovati“. Často tato jazykově vzdělávací stránka dokonce značně převažovala stránku praktickou, t. j. vlastní pojednání o správnosti nebo nesprávnosti sporného výrazu, ba někdy to vypadalo tak, „jako by byla přidána jen na ospravedlnění, proč ten výklad vůbec do Naší řeči byl pojat“. Zubatý l. c. humorně poznamenává, že to některým čtenářům Naší řeči nebývalo vhod a že jeden z nich dokonce redakci vypočítal, co si z několika prvních čísel vypsal do zápisníčku, jak se má a nemá psát, a že se mu to přece jen zdálo málo i za tu nepatrnou částku, kterou tehdy Naše řeč stála.

Zároveň však Zubatý výslovně odmítá domnění, jako by tato jeho nezávislost na brusech svědčila o liberálnosti ve věcech jazykové správnosti; jemu byla dokonalou náhradou mechanického poučení brusů vlastní hluboká znalost češtiny lidové i historické a možnost srovnávati zjevy české s obdobnými zjevy v jazycích jiných. Zubatý brusič byl, a dokonce brusič velmi přísný, jak ukazují mnohé jeho výroky v Naší řeči a také jeho jazykové posudky. Působil v tom směru i na své spolupracovníky; prof. Smetánka sám říkává, že brusiče z něho udělal Zubatý. I když tedy zachovával kritické a celkem odmítavé stanovisko v svém poměru k brusům, byl Zubatý důsledný karatel všeho toho, o čem byl přesvědčen, že přirozenému vývoji jazyka škodí a porušuje jeho český, tradiční ráz. Proto tak vytrvale stíhal výrazy, které pokládal za nové, zbytečné výmysly papírového jazyka knižního, neopřené o vývojové tendence, jak je znal ze studia češtiny staré i lidové. Prvních čtrnáct ročníků Naší řeči má základní svůj ráz právě od Zubatého, a proto, mluvíme-li o historii Naší řeči, musíme se především obírati jeho názory o jazykové správnosti a jeho puristickou činností. Protože však chystáme o tom v NŘ. podrobný výklad zvláštní, podáme zatím jen několik citátů z jeho článků a trochu stručných poznámek.

Jak už bylo řečeno, posuzoval Zubatý novočeské výrazy spisovné se stanoviska jazyka starého a lidového. Výraz, který žije v českém jazyce lidovém (aspoň v některém nářečí nebo v slovenštině) a který má doklady už v jazyce starém, t. j. do doby Komenského, nemůže býti nesprávný ani v novém jazyce spisovném. Tak vyvracel Zubatý námitky brusů na př. proti výrazům obchod s něčím (II, 63), spokojený s čím (t. 265 n.), platiti ve významu ‚míti platnost‘ (III. 13n.) atd. Průkaznost starého a lidového jazyka byla pro něj tak velká, že mu ke schválení pochybného výrazu zpravidla stačila i shoda toliko jednoho z nich s usem spisovným; tím způsobem se ujal výrazů více ne (I, 166 n.), jedenkaždý (II, 134), zraditi koho z čeho n. od čeho (I, 1n.), kabát padne (III, 16n.), patřiti se (I, 129n.) a j. Avšak nikdy tuto svou methodu neobracel, t. j. nepokládal za nesprávný nějaký výraz jazyka knižního jen proto, že není doložen z jazyka starého a že ho nezná jazyk lidový. V takovém případě hledal pro něj aspoň theoretické vysvětlení podle jeho českých obdob z jiných jazyků. A našel-li takové vysvětlení, postačilo mu k tomu, aby byl odsuzovaný výraz očištěn z výtky nesprávnosti; tak se ujal Zubatý na př. slova současník (II, 267 n.), jistý (t. 230 n.), jednohlasný (X, 97 n) atd. Za správný přijímal i výraz vzniklý z cizího podnětu, byl-li to t. zv. evropeismus u nás vžitý a potřebný; u příd. jména jistý na př. odůvodňuje jeho oprávněnost ve významu něm. gewiss tím, že je „jedním ze společných výsledků osvětového společenství západní Evropy“ (II, 232). Často ovšem Zubatý omezuje užívání takových výrazů buď tím, že žádá, aby se jich užívalo jen v jejich vlastním nebo původním významu a aby zůstávaly vyhrazeny jen pro některé zvláštní potřeby, anebo tím, že přímo varuje, aby se jimi bez potřeby a na škodu jazyka nezatlačovala z užívání jiná dobrá česká slova. Vždy a všude radí dbáti toho, co se v jazyce samo a přirozeným vývojem vytvořilo, a věří, že „se jazykový zvyk sám ozve proti násilí na něm páchaném“ (NŘ. XIV, 1930, 177).

Ani germanismus nepokládal za nesprávný sám o sobě, nýbrž musil míti pro odsouzení ještě důvod jiný. Je vůbec charakteristickým znakem jeho výkladů, že kriteria správnosti podle potřeby kombinuje a teprve po všestranném uvážení se rozhoduje, je-li příslušný výraz správný čili nic. Za chybné a zbytečné prohlašoval bez rozpaků výrazy, které se do nového spisovného jazyka dostaly omylem nebo neznalostí jazykových theoretiků. O nesprávnosti takových slov se přesvědčoval z historie jazyka, a jestliže zjistil, že se nevyskytují ani v jazyce starším ani v jazyce lidovém a že se i jazyk spisovný bez nich obejde, radil neužívat jich. Tak odsoudil na př. „papírová“ slova kdyžtě (I, 58n., 125 n. a j.), oproti (I, 156), míjeti koho, co (XIII, 156 n) a j. Ale smiřoval se těžko i s jinými novotami spisovné češtiny, jestliže nebylo lze vyložiti je z jazykové tradice a jestliže se mu jevily zbytečnými, t. j. viděl-li náhradu za ně ve výrazech starších; proto odmítal na př. vazbu dostáti slovu (m.v slově; I, 263n.), sloveso kořeniti ve významu ‚míti kořeny, pocházeti‘ (III, 54 n.) a j. Závěr článku o slovese kořeniti je pro usuzování Zubatého o správnosti slov zvláště příznačný: »Tohoto nového germanismu bychom se měli vzdát. Nemáme ho potřebí; co podle něho „koření“, může dobře po česku odněkud pocházeti („všecka moc pochází z lidu“), někde míti původ, anebo chceme-li zachovati ono přirovnání, které samo sebou se nepříčí českému nazírání, lze říci, že odpor proti Němcům měl kořeny v okolnostech politických, že z nich vyrostl atp.« (NŘ. II, 1918, 55). Také příd. jméno přespříští stalo se Zubatému podezřelým, protože je neznal z jazyka staršího a lidového a protože je utvořeno způsobem v češtině jinak neobvyklým. Ale neodsoudil ho hned, nýbrž dotazem u čtenářstva Naší řeči (XIII, 72) se nejprve ujistil, že je to slovo v oblasti české mluvy lidové vskutku neznámé, a teprve potom usoudil, „že přespříští ani není slovo české ani není tvořeno způsobem v češtině obvyklým a že nezbude, než pomáhati si bez něho, jako si pomáhá bez něho náš lid i naši sousedé“ (XIII, 93). Velmi rozhodně se zato obracel Zubatý proti výrazům čistě knižním, nelidovým, které podle jeho přesvědčení a zkušenosti byly na odpor duchu češtiny a které se šířily v novém jazyce spisovném jen z primitivního, neušlechtilého pudu napodobovacího neboli, jak Zubatý s oblibou říkával, z „opičení“. „Mnohými věcmi byla naše knižní čeština zanesena a znešvařena za minulých sto let, kterých snadně ji nezbavíme, dovedeme-li ji jich ještě vůbec zbaviti; a nedostatku jazykové tradice pomáhala při tom věc, o níž si netroufám rozhodovati, pokud se zakládá v naší povaze národní, pokud je povahovým rysem všelidským. Je to naše ochota, napodobiti vše nové, jen je-li to dosti neobyčejné a vidíme-li to na osobách, které nějak vynikají — třebas jen zdánlivě — nad rovinu obyčejnosti.“ Tak řekl Zubatý v své známé instalační řeči rektorské (v. NŘ. IV, 1920, 6) a často ještě potom opakoval v podobném smyslu, kolik škod natropil českému jazyku neblahý zvyk „honem napodobovati, co koho napadlo v dobré nebo špatné chvíli učiniti“ (XI, 28). Špatné následky nekritického napodobování každé jazykové novoty jsou tím větší a nebezpečnější, že nemáme možnost postaviti proti němu pevnou jazykovou tradici ani spolehlivé jazykové vzdělání české inteligence. „Přes slibné počátky nového písemnictví českého,“ píše Zubatý v NŘ. IV, 1920, 5 n., „nepodařilo se vybudovati skutečný, pevný most přes propast ve vývoji českého písemnictví, vzniklou zastavením českého národního života v 17. století. Neustálil se knižní jazyk český tak pevně, jak toho potřebuje knižní jazyk zejména k tomu, aby byl chráněn proti zbytečným novotám, rušícím jeho klidný, souvislý vývojový proud. Proto je ono opičení tak vydatným pramenem jazykové zkázy. Opičíme se po němčině, která nám posud byla skoro jediným mostem, přes který k nám přicházelo světové vzdělání, sloh úřední, obchodní, společenský a jiné věci podobné; a toto opičení, které se u nás rozmohlo měrou tak strašnou vlastně teprve v posledních desítiletích a které se vlastně rozmáhá denně před našima očima, protože od novin a obchodních ceníků až do krásné a vědecké literatury zůstáváme otroky německého trhu, zavedlo nás tak daleko, že jsme skoro již zapomněli po česku mysliti. A že se v nové době aspoň počínáme ohlížeti i po jiných národech bez německých skel, objevují se u nás vedle germanismů již i jiné napodobeniny cizích jazyků; jako se k nám již v době starší vtrušovaly latinismy, potkáváme se dnes s russimy, gallismy. Cesta těchto cizomluv je vždy táž: osoba nebo osoby obírající se jazykem cizím přejmou cizomluv v svůj hovor nebo v svůj způsob psaní, a ostatní způsobí náš napodobivý zvyk“ (NŘ. IV, 1920, 7). A jinde (XI, 28 n.) zase píše: „Nejen v mluvení a psaní, i v obchodě, v průmyslu, ve spolcích, v politice a zkrátka v celém našem životě stále vidíme, jak dobrá věc napodobením se šíří přes prospěšnou míru a napodobí se i věc zlá, jež by měla zapadnouti hned při prvním pokuse. Stačí, je-li to něco nového, anebo aspoň tak vypadá; jen probůh nezůstati za jinými. Mluviti a psáti se tak učíme jeden od druhého i věci, jež jistě naponejprv nám znějí nemožně. Znám překladatele, který krásu jazyka vidí v tom, že se, pokud může, vyhýbá slovům, kterých jistě užívá doma denně sám; nic v jeho překladech není červené, všecko je rudé, lidé mají v nich tvářnosti, ne tváře, cesty v zahradách jsou vysypány štěrkem, ne pískem, každý, kdo odchází, dveře za sebou zamkne, ne prostě zavře atd., a p. překladatel nevidí, že si vede jako sadař, který pod sebou řeže větev, na níž sedí, nepomyslí, že snad někdy opravdu bude musit psáti o štěrku, o zamčeném pokoji a že nebude věděti, jak by se měl vyjádřit, na štěstí se však jeho novoty málo šíří, protože překládá romány trochu staromódní a od našich spisovatelů málo čtené. Ale na př. někde někomu se uzdálo, napsati »pronajmouti« (anebo »pronajati«, jak naši spisovatelé dnes raději píší) místo najmouti; každý ví, jaký podstatný významový rozdíl je mezi oběma slovy, snad každý toho rozdílu v hovoru šetří, již proto, aby osoba, s níž mluví, věděla, o čem je řeč, ale skoro denně se dočítáme v novinách, jak si někdo tam a tam »pronajal« krásný byt nebo něco podobného. Slova básníkova jen »zevšednět mi nedej, Bože« vykládáme si tak, že se musíme chrániti, abychom nepsali nebo ve společnosti nemluvili, jak jsme zvyklí mluviti doma.“ Proto ho tolik pohoršovala slova j. bezvýsledný, bezvýsledně (XIII, 167, 216), bezúčelný (XIII, 216), bleskurychlý, tajuplný (XIV, 224) a jiné podobné germanismy, kterých se užívá v knižní češtině. Proto tak často upozorňoval na slova, jejichž význam se vinou nedostatečného vědění stírá a o něž se jazyk zbytečně ochuzuje; toho rázu jsou jeho výklady o příslovcích posléze (III, 225n.), záhy (IV, 145n.), pouze (IV, 270n.), o výrazech mám čas a mám kdy (IV, 135n.), sám a samoten (IV, 76) a mn. j.

Tři věci hlavně tedy bránily Zubatému, aby nepřijímal současný spisovný usus knižní za stejně spolehlivý pramen poučení o jazykové správnosti jako jazyk starý a lidový: jeho nedostatek pevné tradice, nedostatek jazykového vzdělání u české inteligence a škodlivý zvyk napodobovati nekriticky každou novotu, dobrou i špatnou. Zato pevně věřil v přirozenou čistotu češtiny lidové, i lidové češtiny pražské, jež podle něho „přes některé kazy znešvařující její povrch nebyla tak hrozná, jak se obyčejně myslívá (XI, 1). A takovou přirozenou čistotu, která by byla v dokonalém souladu s vývojovými tendencemi jazyka, požadoval i na jazyce knižním. Co chvíli se v jeho výkladech opakují příznačná slova „poctivý Čech by tak neřekl“, „to je slovo poctivě české«“, „poctivý český způsob mluvení“ a pod. Byl přesvědčen, že i zvláštní potřeby jazyka knižního, básnického i vědeckého, lze uspokojiti v tomto poctivém českém duchu a že rozličné ty nečeské novoty zaváděné v novinách a knihách poslední doby jsou zpravidla zhola zbytečné a škodlivé. Byl proti jakékoli jazykové koketerii a afektaci, v jaké si v našem čase tolik libují některé vědecké školy a obory a po nich ovšem i jiní pracovníci. V tom měl Zubatý mnoho pravdy a musíme mu být i dnes ještě vděčni za to, že se neostýchal podepříti svou vědeckou autoritou právě tuto stránku péče o jazykovou kulturu. I když Naše řeč přijímá nauku o nutnosti t. zv. funkčního rozlišení různých jazykových oblastí (slohu vědeckého, básnického, praktického atd.), bude přece jen vždy jako odkaz ušlechtile vlastenecké lásky Zubatého k mateřskému jazyku pěstovati jeho snahu brániti a prohlubovati to, co všechny ty různé funkční oblasti jazykové spojuje: čistou, původní, „poctivou“ českost.

(Příště ostatek)

Naše řeč 1, ročník 21/1937

Předchozí V. Š.: Lurč

Následující Josef Janko: Příjmení Purkyně