Zlepšujeme vyučování mateřštině

Fr. Váhala

[Posudky a zprávy]

Několik příspěvků k diskusi v pedagogických sborech uspořádala Jaroslava Weissová. Sbírky „Za socialistickou výchovu“ svazek 8. Státní nakladatelství učebnic v Praze, 1951, stran 40, cena 7 Kčs.

Je jistě radostné, můžeme-li konstatovat, že Stalinův článek o marxismu v jazykovědě a ostatní jeho příspěvky v jazykovědné diskusi, jež u nás vešly ve známost v červnu a červenci loňského roku, nalézají živý ohlas nejen ve vědecké obci naší, nýbrž i v nejširší veřejnosti vůbec. Stalinovo jasné stanovení charakteru jazyka jako prostředku společenského styku lidí, jeho přesné vymezení oblasti slovní zásoby jazyka a jeho mluvnice a vzájemného poměru obou a konečně zdůraznění celonárodní povahy jazyka stávají se pevným základem nejen jazykovědných studií theoretických, nýbrž i veškeré jazykové praxe. A je jenom logické, že z těchto faktů vyvozují důsledky nejdříve naši pedagogové, kteří si nadto ještě uvědomují neuspokojivý výsledek vyučování češtině na všech stupních našich škol. A tyto dvě skutečnosti byly jistě důvodem k vydání sborníčku Zlepšujeme vyučování mateřštině, jenž obsahuje šest diskusních příspěvků našich nejlepších jazykových theoretiků, universitních profesorů Boh. Havránka a Fr. Trávníčka, školských praktiků V. Medonose, Aug. Valy a Jar. Weissové a vedoucího 55. skupiny Pionýrské organisace v Praze I J. Zadražila.

Název sborníčku a jednotlivých jeho článků slibuje celek dotýkající se všech nejzávažnějších problémů, jak zlepšit vyučování mateřštině. Avšak jeho podrobnější studium nám přinese jisté zklamání. Hodnota jednotlivých příspěvků je velmi různá. Nejcennější jsou Havránkův a Trávníčkův, ale ty jsou v podstatě přetiskem jejich článků v Tvorbě. Havránkův (Učení češtině na nových cestách) je programový. Vycházeje ze Stalinových formulací, zjišťuje Havránek, že „zásadní řešení Stalinova odstraňují dosavadní tápání a namnoze hluboká nedorozumění v oblasti metodiky jazykového učení“. Tím, že Stalin jasně vymezil postavení mluvnice v jazykovém systému, určil i její místo v jazykovém vyučování a rehabilitoval ji jako vyučovací předmět. Avšak jazykové vyučování nemůže pomíjet ani stále se měnící zásobu slovní; ta je základním materiálem jazykovým, citlivě reagujícím na všechny změny ve výrobních i jiných poměrech společnosti. A konečně tu Havránek zdůraznil, jak ze Stalinových názorů vyplývá, že je třeba se „zbavit přežitků šovinisticky buržoasního nacionalismu v chápání i výkladu úkolu mateřského jazyka na straně jedné a na straně druhé kosmopolitické lhostejnosti k němu“. To platí beze sporu o poměru mluvící veřejnosti k otázce užívání cizích slov, o níž jedná článek Fr. Trávníčka (O užívání cizích slov). A ze zkušenosti nutno říci, že učitelským kruhům nebyl žádný z těchto extrémů cizí. Trávníček tu — možno říci — s definitivní platností stanoví jasná měřítka pro hodnocení cizích slov v jazyce a pro jejich užívání. Diskutovat je možno jen o fakultativním užívání některých cizích slov v oblastech, kde se stýká jazyk odborný s podáním populárním nebo školským, máme-li vedle nich i slova domácí. Krátká studie nemohla ovšem přinést podrobné výčty takových slov, nýbrž uvádí jen přesvědčivé příklady.

Ze široka se rozbíhá na řešení problematiky vyučování mateřštině V. Medonos (v článku Vyučování mateřskému jazyku na národních a středních školách). Vychází z vývodů s. Gustava Bareše na konferenci o nových úkolech školy, konané v Praze v červenci 1950, a mluví o výjimečném postavení jazyka mateřského na národní škole, o akčních plánech školských referátů KNV a ONV pro vyučování mateřštině, kritisuje úroveň našich škol a neuspokojivé výsledky vyučování češtině. Jejich příčiny hledá v tom, že „někteří učitelé nechápou správně pojem celistvosti jazyka vyučovacího a celistvosti jazykového vyučování“ a dopouštějí se pak chyb při vyučování jeho jednotlivým složkám. Chybí totiž učitelstvu vůbec dobrá metodika češtiny. Ačkoli má autor jistě bohaté zkušenosti pedagogické a didaktické, obrací zřetel pouze k vyučování čtení hlavně v elementární třídě (vysoko hodnotí ruské slabikáře S. P. Redozubova a A. I. Voskresenské, oba z r. 1949) a jen zběžně se dotýká mimočítankové četby a nových učebnic mluvnice, pravopisu a slohu.

Přímým doplňkem Medonosova článku je příspěvek Jar. Weissové (Význam četby pro vyučování mateřštině). Všímá si v něm také výsledků práce zájmových kroužků recitačních a literárních a jejich příznivého vlivu na výslovnost, přízvuk a schopnost dětí pronášet své myšlenky bez trémy ve všech situacích. Zkušenosti ústecké ředitelky Zd. Burešové mohou být učitelům povzbuzením a metodickým návodem k práci v kroužcích.

Vyučování mluvnici je ústředním thematem příspěvku Augustina Valy (Učitel o vyučování mateřštině). Pojednává o práci s novými učebnicemi, o „čistotě jazyka“, o významu mluvnice a o významové stránce slov. Tento příspěvek je poučný tím, že ukazuje, jakou překážkou k dosažení cíle je učiteli neujasněnost pojmů; a té právě po pracích Stalinových v období nástupu nové jazykovědy je třeba se zbavit. Jistě zarazí přemýšlivého čtenáře, že autor jedním dechem bez rozlišení mluví o pedagogických a didaktických cílech učebnicových článků. Užívá chybně termínu „čistota jazyka“ jako synonyma pro „jazyková správnost“. Udržováním jazykové čistoty rozumíme v jazykovědě ochranu jazyka před přemírou cizích slov nebo neústrojných prvků cizího původu, kdežto všude tam, kde jde o chyby pravopisné, proti správnosti tvarů slovních nebo proti správné stavbě věty (jak vyrozumíváme z autorových výkladů), mluvíme vždy o jazykové správnosti. A že nejde jen o individuální nahodilý omyl autorův, ukazuje to, že o stejné „čistotě žákovských projevů“ (místo o „správnosti“) mluví i V. Medonos v pasáži o akčních plánech školských referátů ONV a KNV (str. 12)[1]. Tento fakt je jen dalším dokladem, jak je skutečně zapotřebí uvědomělé péče o jazyk, péče i o základní pojmy jazykovědné v řadách učitelských, máme-li se dohodnout na tom, čeho je škole opravdu třeba. — A netajíme se ani pochybnostmi o tom, zda je metodicky a didakticky správná rada autorova, aby učitel naučil žáky co nejdříve — už ve třetím roce škol prvního stupně — užívat Pravidel českého pravopisu. Ta se mají už tak záhy stát „významným pomocníkem v odstraňování pravopisných chyb“. Mohlo by se o tom uvažovat jen při malém, opravdu školském vydání Pravidel, ale Pravidla českého pravopisu normují pravopisné psaní pro všechny účely tisku, a to i odborného, a obsahují proto mnoho výrazů, zejména slov cizích, která žák školy I. stupně nezná a nemůže znát a kterých naprosto nepotřebuje. Těžko také souhlasit s názorem, že nic nevadí, rozleptáme-li u žáků, kteří si neuvědomují, že by v tom nebo onom slově mohli udělat chybu, poněkud sebejistotu. Podle našeho mínění je naopak u většiny žáků třeba posilovat sebedůvěru a nabytou už jistotu nerozkolísávat, chceme-li z nich vychovat opravdu celé a zdravé lidi, kteří se dovedou vždy správně vyjadřovat (viz také správné názory Zd. Burešové, str. 35). — A ještě v jedné věci není možno s Valou souhlasit: v otázce sémantiky. Vala, jak se zdá, vyvozuje ze Stalinova odstavce o sémantice, že v období před Stalinovými články byla u nás sémantika (významosloví) ve vyučování přeceňována, že se jí věnovala nadměrná pozornost a že nyní je třeba ji omezit. Ovšem do jaké míry, to se neodvažuje určit. A máme dojem, že tu autor není v těchto svých názorech osamocen. V této otázce musíme poukázat na to, že tu jde o nepochopení Stalinových vývodů a speciálně ruských poměrů. Stalinovo varování před přeceňováním sémantiky pramenilo z kritiky theorie i praxe Marrovy školy, která se snažila převádět i čistě mluvnické kategorie na kategorie sémantické. Ale Stalin výslovně praví: „Sémantika je jednou z důležitých částí jazykovědy. Významová stránka slov a výrazů má velký význam při studiu jazyka. Proto musí být sémantice zajištěno v jazykovědě náležité místo.“ Varuje však před jejím přeceňováním, a zejména zneužíváním. Z toho vyplývá, že odmítavé stanovisko k sémantice, jak se začíná šířit, mohlo by způsobit v jazykovém vyučování nenapravitelné škody. Právě naopak, vývody Stalinovy nám rnusí být pobídkou, abychom si odpovědně uvědomili místo sémantiky v jazykovědě i v didaktické praxi.

Poslední diskusní příspěvek — Jiřího Zadražila Pionýři pomohou při vyučování mateřštině — je thesovitý a značně povšechný. Ukazuje sice opravdovou vůli pomoci vyučování, avšak také nedostatek zkušeností. Neboť jak jinak se dívat na jeho požadavky „mluvit s dětmi správně česky a také od nich chtít, aby i správně česky mluvily“, když ani není jasné, co autor zde rozumí slovy „správně česky“. To přece není tak jednoduché! Mnoho se dá také přemýšlet a diskutovat o pojetí úkolu „podporovat dětskou tvořivost“. Autor totiž tvrdí, že mnoho dětí má literární nadání a píše různé pohádky a povídky. Nedovedeme prý však využít jejich talentu a tím ke své škodě ztrácíme cenné literární výtvory dětí. Je tomu tak opravdu na školách I. a II. stupně, o nichž autor mluví? Vždyť každý učitel ví, že skutečná literární tvořivost se objevuje u dětí vlastně až v době, kdy školu II. stupně už opouštějí. Prosté vyprávěcí nadání některých dětí není ještě tvořivost. A měl-li autor na mysli žáky škol III. stupně, pak by je neměl nazývat dětmi. V této otázce je třeba mnoho opatrnosti a ovšem také značné zkušenosti učitele, aby jeho snahy nevypěstovaly v dětech plochou žvanivost s notnou dávkou falešného přeceňování.

Věříme, že sborníček přes pochybení a nedostatky některých námětů, nebo právě pro ně, dá podnět k opravdu živé diskusi v pedagogických sborech a že nové diskusní příspěvky nebo studie vyplní mezery ve sborníku našem. Je totiž neuspokojujícím poznatkem z jeho četby, že právě didaktika a metodika mluvnice (a slohu, jehož se nikdo ani nedotkl) zůstává stále velkým problémem a že právě na tomto poli je třeba ještě mnoho studia a práce. A neubráníme se ani dojmu, že na neuspokojivých výsledcích vyučování češtině, pokud se kde objevily, mají velkou část viny učitelé. Jsme však přesvědčeni, že tomu značnou měrou odpomohou nové učebnice češtiny přes některé své nedostatky, o nichž se zmiňuje Havránek (str. 9). Ovšem je třeba vést učitele, s nímž vlastně škola stojí i padá, ke každodenní sebekritice, jak správně zdůrazňuje v závěru svého článku V. Medonos.

Naše řeč 1-2, ročník 35/1951

Předchozí Jaromír Bělič: Na okraj tří výborů z Havlíčka

Následující Jaroslav Moravec (Leningrad): Pořádek slov v češtině