Chasa

V. Machek

[Drobnosti]

NŘ. se o tomto slově zmiňovala už VII, 155. Aby obraz o něm byl úplnější, lze dodati kromě odvozeniny chasník — pomíjím chasovský a pod. —, o níž byla tehdy řeč, ještě odvozená slova cháska, jihočeské chásňa, z kladského nářečí pak ještě chasák, chasnice, chasenčí (jako dětenčí = dětský), chasenský. Na Kladsku říkají: dyš sem byl malej chasa (= chlapec), nechtěl sem poslouchat; pasáka si vzal jednoho chasu ze dvora; měla jednu malou chasu (= holčičku); neměl žánou chasu (= děti), viz Kubín, Lidomluva 123. U moravských kopaničářů je plurál chasovja (NŘ I, 145), jako chlapovja. Slovo chasa je rozšířeno snad po celém území našeho jazyka; bylo už v staré češtině, má je Klaret; od nás přešlo k ostatním západním Slovanům (p. chasa, chaśnik, dl. chasa bez dalších odvozenin). Stran jeho původu myslil Matzenauer na něm. hansa, ale nepřesvědčil nikoho; jiný vážný pokus se nevyskytl. Budiž nám dovoleno přednésti novou domněnku: myslíme na přejetí z italského casa, což je dům, přeneseně služebnictvo, čeleď (i rod, dynastie, casa di Savoia), zkrátka vše, co i my můžeme nazvati „domem“. Naši předkové poznali asi toto italské slovo hlavně s přeneseným významem „obyvatelstvo domu“, t. j. — nehledíme-li k pánu a k paní — děti a čeleď. Naše významy se dají z toho odvoditi všechny; i příchuť hanlivá: bývaloť služebnictvo pěkná sebranka, pravá „cháska“, „čeládka“. Italské s přejato zde jako s (jinde bývá š); za k položeno ch asi právě z té příčiny, že starým Čechům bylo to slovo, zdá se, výrazem vulgárním (cizí slova takový ráz mívají), a to hanlivým nebo posměšným. Je-li tomu tak, je nám chasa dokladem toho, že expresivní záměna ch za k může zasáhnouti i slova přejatá.

Naše řeč 2, ročník 29/1945

Předchozí J. V. Bečka: Čarovná zahrada

Následující V. Machek: Jména hub