Několik poznámek k Erbanovu článku „Jména a názvy v nové republice“

Bohuslav Hála

[Články]

(Naše řeč XXIX, 76—9)

Při své kritické revisi jmen a názvů, které se buď nově vytvořily, anebo s návratem republiky znovu ožily, předkládá autor čtenářům tohoto časopisu na několika místech věci, o nichž lze míti odchylné mínění.

1. Především se mu zdá, že eventuální návrh povinné změny příjmení německého původu jde příliš daleko: „Zapomínáme při tom, že příjmení je jen vnějším a často klamným znakem češství a že je mnohem důležitější, abychom mluvili a psali opravdu česky a zbavili se aspoň nejbanálnějších germanismů“. České příjmení je ovšem jenom „vnější znak“, v tom má pisatel pravdu, jenže vnější znaky mívají časem jistou důležitost (čistý límeček a čistý kapesník ve společnosti jsou také jen „vnější znaky“). Jsem v této věci poněkud jiného mínění než autor a neváhám říci: Necítíme-li mnohá německá jména jako nevhodnou a velmi často i nevkusnou osobní přítěž, je to jen svědectví, že je náš cit pro jazykový libozvuk řádně otupen. A nejen ten, nýbrž i cit národní. Jak asi dávali za pravdu svým propagandistům, tvrdícím, že Čechy a Morava jsou země německé, nacističtí vojáci obsazující t. zv. „protektorát“, když při svém pochodu českými ulicemi čtli nad každým třetím krámem jména jako Ohnemichl, Orlt, Wiedermann, Hübscher, Wachsmann, Laufberger, Egermeier, Hübschmann atd.! A co hosté z ciziny, které přesvědčujeme o svém právu na tuto zemi, asi říkají těm různým Brosingerům, Schlesingerům, Altrichtrům, Auerhahnům, Tenglerům, Tauchmannům, Rupschlům atd., o libě znějících jménech jako na př. Gamprt nebo Kleinschnitzel ani nemluvíc. Je škoda, že nositelé podobných jmen nemají dost času nebo chuti (z rozličných, většinou nicotných důvodů) ke změně svého německého, nejednou český sluch přímo urážejícího jména! Právě se dočítám v novinách, že ministerstvo vnitra chystá výnos o změnách jmen; lze to, aspoň pro nejkřiklavější případy, jen uvítat, stejně jako zjištění, že je u nás hodně lidí, kteří se dovedou se svou německou příkrasou vyrovnat i bez úředního zakročení. Ve Svobodném slově ze 27. září čteme: „Máme mnoho dobrých, poctivých Čechů, kteří se jmenují Frankové, Hessové, Rosenbergové, Henleinové, Keitelové a podobně — jako němečtí váleční zločinci. Rozumí se, že naši lidé požádali nebo ještě žádají o změnu jména a oddělení I-3 A na zemském úřadě v Praze na Smíchově jim vyhovuje. Více než pět tisíc podaných žádostí je od lidí německých jmen, což je pěkný úspěch akce, kterou před časem zahájilo Svobodné slovo. Máme u nás mnoho Müllerů, Voglů, Steinů i Ecksteinů a ovšem též Kohnů nebo Roubitzků. Pozoruhodné jistě je, že žadatelé většinou odmítají překlad z německého jména (Müller — Mlynář a j.) a žádají o schválení jména podle vlastního výběru.“[1]

Mnozí lidé ovšem své německé jméno zuby nehty brání; tak na př. p. ing. Teindl se ve Svobodných novinách z 13. X. 45 k tomu cíli dovolává dokonce i Masarykova humanitního programu, nazývá zároveň lidi jiného mínění „nacisty“ a „hitlerčícími blázny“, zapomínaje při tom, že nadávky nejsou argument. Inu, jsou lidé, kterým nepěkné znění jejich jména vůbec nevadí, ba, kteří jsou snad na ně i hrdi (neplatí to ostatně jenom o krkolomných a neeufonických jménech německých, nýbrž i o nepěkných jménech českých).

2. Autor článku se nedovede smířit s běžným dnes psaním „němec, němci“ s malým n. Znamenalo prý by to, že Němce nepokládáme za národ, anebo bychom to musili odůvodnit citově. Za národ ovšem Němce pokládat musíme, zato však k citovému odůvodnění nemáme daleko; náš odpor k nim za to za vše, co jsme za dlouhou dobu jejich okupace vytrpěli, musí se také nějak vybít. Zdá se, že to pisatel nechápe, jinak by se sotva v tomto případě dovolával pravidel o psaní velkého začátečního písmena. Je pravděpodobné, že tak nebudeme psát stále; nynější doba je však málo vhodná k tomu, abychom uvažovali o takových nicotnostech, jako je psaní slova „Němec“ s velkým nebo malým n.

3. Příliš šablonovitě posuzuje autor některé současné místní názvy. Tvrdí na příklad, že by dal přednost stručnějším podle jeho mínění a praktičtějším názvům ulice Říjnová, Zátkova před ulicí 28. října, Dr. Aug. Zátky. Jenže ulice Říjnová není totéž co ulice 28. října; v druhém, delším názvu totiž zřejmě klademe důraz na přesné vyjádření data, kdežto první je příliš povšechný. Z téhož důvodu máme nyní v Praze Divadlo 5. května, a nikoli Květnové divadlo; zato můžeme ovšem mluvit docela bez závady o květnové revoluci (1945) na rozdíl od revoluce říjnové (1918), ježto nám zde na přesném označení dne nezáleží. Poněkud jiný je případ ulice Dr Aug. Zátky. Původci tohoto názvu měli patrně zcela správně na mysli, že tu nejde o muže obecně známého a že Dr. Zátku nelze jen tak prostě zařadit k Jungmannovi, Havlíčkovi nebo Palackému, mužům tak obecně známým, že jejich jména nepotřebují podrobnějších vysvětlivek.

Hůře je tomu ovšem při jménech, u nichž se název vyjádřený přívlastkem podřadným nedá jen tak snadno změnit v přívlastek souřadný. Autorovi se proto zdají „těžkopádnými“ a nepraktickými tvary: Ulice 2. pluku Stráže svobody, ulice Sovětů, Rudé Armády, a navrhuje za ně ulici Sovětskou, Rudoarmějskou (proč ne raději Krasnoarmějskou?). Jenže, kdybychom se chtěli řídit jenom ohledy na praktičnost, postačilo by naše ulice prostě očíslovat. Tak daleko jsme však ještě nepokročili. Pojmenováním ulic, náměstí, rozličných veřejných budov a pod. snažíme se zatím většinou připamatovávat obyvatelstvu buď nějakou slavnou osobu, nebo významnou událost; odtud někdy ony „nepraktické tvary“, jež se autorovi nelíbí. Ale jak máme učinit praktičtějším na př. název ul. Elišky Krásnohorské?

4. Autorovi se také nelíbí, že „takové venkovské město má někdy ve svých ulicích zastoupenu pomalu celou naši literaturu… Proč tahat (!) jméno Otakara Březiny do ulic nějaké Zlámané Lhoty…“ atd. Podle autorova mínění by se tedy měla provést jakási klasifikace našich míst s ohledem na pojmenování ulic po českých spisovatelích. Proč, to dobře nechápu: vždyť přece nejeden obyvatel velkoměstské Březinovy ulice toho ví o Březinovi zrovna tolik jako obyvatel nějaké Lhoty, a to i Lhoty Zlámané (ostatně ve „Zlámaných Lhotách“ — pokud je mi známo — žádná pojmenování „ulic“ neexistují, ledaže by se za „Zlámané Lhoty“ pokládala též venkovská města a městečka). Nesouhlasím také s autorovým tvrzením, že by se „mnohý z těch velkých mrtvých poděkoval asi za pochybnou slávu, která se mu takovým pojmenováním ulice vzdává“. Naši velcí muži vyšli přece valnou většinou z prostého lidu a dovedli s ním vždy cítit, tak jako s ním většinou žili; patří proto celému národu, tedy „Zlámané Lhotě“ zrovna tak jako hlavnímu městu. Jsem ostatně přesvědčen, že by se nepoděkovali za takovou — jak říká p. K. Erban — „pochybnou slávu“, nýbrž jistě by dovedli přijmout tuto prostou, avšak upřímně míněnou poctu zrovna tak, jako každý zdvořilý člověk přijme od sebe prostšího venkovana v dobrém úmyslu nabídnutý krajíc chleba, třeba suchého.

Naše řeč 7-8, ročník 29/1945

Předchozí K. B. Jirák: Proč „části“ místo „vět“?

Následující K. Erban: Odpověď k Hálovým poznámkám