Svatá holčička

jh.

[Posudky a zprávy]

František Kožík, Svatá holčička. Dětská legenda. Vydal Rudolf Kmoch v Praze. 1943.

„Svatou holčičku“ napsal Fr. Kožík dětem, ale s potěšením si ji přečte i čtenář dospělý. Vypravuje se v ní vybásněný příběh děvčátka, jehož kamenný náhrobek stojí na Malostranském hřbitově a které děti uctívají jako svou malou svatou. Nikdo dnes už neví nic bližšího o osudech toho dítěte a dosud nikdo nedovedl uspokojit zvědavost dětí, když se ptají na svatou holčičku. Proto básník skládá svou dětskou legendu, tklivou historii andělského dítěte, jež celý svůj krátký život naplnilo láskou k svým malým bližním a jim i svým dospělým současníkům přinášelo jen dobro, radost a štěstí. Většina postav tohoto příběhu je toliko zběžně načrtnuta, někdy i liniemi zcela tradičními, ale líbezná postavička malé Aninky velmi živě vystupuje na tomto pozadí úmyslně ztlumeném. Její andělská dobrota a zázračná vševědoucnost vyniká zvláště vedle postav kontrastních, jako je starý, osamělý a mrzutý hrabě, zlý tulák a učená komise kožených profesorů. Z celého vypravování pak září ušlechtilá sociální myšlenka, že lidské štěstí roste jen ze vzájemnosti a spolupráce všech.

Fr. Kožík je znamenitý vypravěč, a to nejen pro své umění v poutavém osnování příběhů, nýbrž i pro své umění vyjadřovací. Vypravuje přirozeně a prostě, nevyhledává umělých prostředků ani při volbě slov, ani ve stavbě vět, a přesto dosahuje velkého účinu na čtenáře. Stejnou umírněnost zachovává autor také při charakterisaci postav; proto i jeho zlý tulák mluví řečí jen málo zhrubělou a proto se básník dobře zhostil i nesnadného úkolu charakterisovat svatou holčičku mluvou jemnou a citlivou, ale neupadnout přitom v papírovou sentimentálnost. Holčička na př. sama vypravuje:

„Víš, mami, to bylo tak. Přišlo sem jedno malé děvčátko, obcházelo dlouho okolo kotlíku se sladkou vatou a prosilo toho pána (t. j. kramáře), že nemá ani troníček, aby mu kousíček dal. Ale on je odehnal a zlobil se a křičel. A najednou spadlo kus cukrové vaty na zem. To děvčátko mělo velikou radost, chytilo ji a schovalo pod zástěrku. Ale ten pán to poznal a začal křičet ještě víc, že tomu, kdo mu vatu vzal, hrozně natluče. Viděla jsem, jak se to děvčátko třese strachem. Tak jsem raději řekla, že jsem to vzala já. A ten pán mě uhodil. Ale už to nebolí. A ucho mě už taky nebolí. Víš?“ (48)

Týž umírněný vkus se jeví také v Kožíkových přirovnáních a metaforách; svým jemným rázem vhodně zapadají do měkkého ladění vět a působí čistým kouzlem přirozenosti a samozřejmosti, jako když samy od sebe plynou ze zjemnělého vnímání skutečnosti. Čtenář je jimi váben hned od vstupních odstavců:

Na hřbitovech by neměl bydlet smutek, vždyť tam nikdo není sám. Všichni, kdo se sem odebrali, aby našli klid ve stínu země a pod písněmi pěnkav, patří k jedné velké rodině. Nebolí je už hlava z žádných trampot života a ztratili se všemu v nejhlubším spánku. Zdá-li se jim něco, je to tak krásný sen, že si jej nemůžeme ani představit.

Venkovské hřbitůvky mezi poli jsou jasné jako mámina ukolébavka, jak beránky na nebi, jako Boží náruč; otevřená brána žehná na jedné straně pokoji spících a na druhé úrodě živých. (5)

Kožík rád zosobňuje a tím jeho obrazy přes veškerou svou jemnost nabývají dynamičnosti. Píše na př.: Stromy položily těžké koruny na mohyly; jednomu náhrobku zlomily větve kříž, ale nechaly si jej v živé náruči. (5) Voda teče, řeč se vede a zajímavá zpráva běží, div nepředběhne čas. Pověst o půvabné holčičce, jejíž čtyři léta jsou naplněna podivuhodnou moudrostí, pověst o sestřičce květin letěla od úst k ústům. (26) A vzápětí se ozval tón houslí. Zněl lehce jako tichá, zádumčivá píseň ptáka, který chce usnout a poslední melodií chce poděkovat světu za jeho krásu. (69) Půlnoc už byla na prahu nebes, když teprve usínali. (71) Oblaka stříbří nebe. Vše zvoní, vše zvoní, vše zpívá. (79) Bohaté keře šeříku zdvíhají paže v širokých fialových rukávech k nebi a přivolávají novému hostu posvěcení. (79)

Ve stavbě a spojování vět dosahuje Kožík lehké plynulosti hovorové. Věty klade volně vedle sebe a s oblibou je pořádá paralelně, na př.: Ptal jsem se starých jasanů a smutečních vrb. Vyprávěly mi legendu. Ptal jsem se pěnkavek, strnadů, ptáčků haluzníčků. Prozradili mi pohádku. — Buďte pozdraveni, vy rozpačití chlapci s jasnýma očima, vítám vás, děvčátka plná něhy … Buď pozdravena, šťastná svatá holčičko, … (95) Pořádek slov se rovněž řídí zvyklostmi živého jazyka, a proto v něm není ani chyb jinak velmi běžných. Touž chválu třeba vzdát také mluvnické stránce Kožíkova jazyka, neboť nad průměr vyniká správností a čistotou; krom řídkých a nepatrných nedopatření v interpunkci nenajde se v textu této milé knížky žádný kaz.

František Kožík osvědčil své vypravěčské umění už v několika knihách dřívějších a došel velkého úspěchu u čtenářů. „Svatá holčička“ jeho dobrou pověst jistě jen dotvrdí.

Naše řeč 9-10, ročník 29/1945

Předchozí Emil Votoček: Poznámky o kvantitě samohlásek při vyslovování cizích slov v češtině

Následující K. L.: Jazyková poradna v Duchcově