Nezbytí

[Drobnosti]

(L. Č.) Toto slovo se objevuje asi od pol. 16. st. jen ve spojení s přechodníkem slovesa viděti, na př. »vida (vidouce) nezbytí, za milost prosil(i)« (v. mimo slovníky Flajšhans, Č. přísl. 1, 1419); původ toho rčení nejlépe poznáme z jeho variantů. Nejstarší tvar je asi vida, že nezbyti, u Jungmanna 5, 622 ze Solferna a Hájka (37b: Moravané vidúce, že nezbyti, s větším počtem k Moravě pospíchali); nezbyti zde není podst. jm., nýbrž neurč. zp. slovesa zbýti s kořenem po staru zkráceným (Gebauer, Hist. ml. 3, 2, 76; Hájek sice obyčejně v písmě neliší ý od y, ale velmi důsledně liší i = i od j, ij = í) a je to infin. bez řídícího slovesa nebo jmenného tvaru jako neviděti (= není, nelze viděti), neslyšeti, neznati a p. Jungmann má stč. doklady jako »nikomu jí (smrti) nezbyti, saudu nám nezbyti«; podle nich vida, že nezbyti znamená »v., že nelze zbýti = vyhnouti se, ujíti (na př. prosbě za milost)«. Infinitivu nezbyti se časem počalo nerozuměti, pociťovalo se v něm podst. jm., a říkalo se i psalo v 16. st. podle toho také vida, že (= že jest) nezbytí; z toho jednak zatemněním vlastního větného významu slova nezbytí a vypuštěním zbytečného potom že vzniklo obvyklé rčení vida nezbytí, jednak plnější vida, že není zbytí…, když není (nebylo) zbytí a p.— Objevuje se i jiné nezbytí, o manželském pobytí nebo spíše dožití s někým. To patří k slovesu zbýti (etymologicky sbýti, jako je setrvati) = pobýti, také pobýti ve společenství (ne jen manželském) s někým. Jiný, každému známý význam má dnes běžné sloveso zbýti, zbývati (z je v něm etymologicky správné).

Naše řeč 1, ročník 12/1928

Předchozí Drobnosti

Následující Pařeniště