K smrti odsouditi

[Drobnosti]

(11, 217) K článku, v němž jsme v posledním sešitě min. ročníku obhajovali tento a podobné jiné výrazy proti nařčení z germanismu, připojil (28. pros. 1927) v Lid. novinách, v nichž toto nařčení právě vyšlo, redaktor P. Váša několik poznámek. Uznává důkaz, že tyto výrazy jsou dobré a správně české, za přesvědčivý, ale dodává: »Přece však myslím, že leckde by bylo potřebí zkoumání zevrubnějšího a snad i statistického. Nestačí tuším nalézti doklad odsouditi k smrti vedle dokladu odsouditi na smrt, nýbrž musilo by se zároveň vyšetřiti, který výraz je starší, který mladší, který je častější a kterého užívají spisovatelé lepší nebo právničtí a tak dále. Připomínám, že se ovšem říká na smrt odsouditi, i k smrti odsouditi, ale jenom na smrt vydati, na smrt dáti, na smrt jíti, na smrt vésti, a zdá se mi, že výraz na smrt odsouditi je názornější, určitější než k smrti.« Aby slovům Vášovým nebylo špatně rozuměno (viz Več. Čes. slova z 29. pros.), budiž nám dovoleno připojiti k nim ještě několik slov vlastních. Vášova poznámka by mohla především vzbuditi domněnku, že obrana výrazu odsouditi k smrti byla založena jen na uvedeném stč. dokladu tohoto rčení; to by byla domněnka nesprávná. Obrana tohoto a podobných výrazů jiných byla založena na tom, že se nepříčí českému (a slovanskému) užívání předložky k (jak to u cizomluvů bývá), že se předložky k i na ve významu, o nějž jde, často střídají, že výraz odsouditi koho k čemu znají i jiné slovanské jazyky a že je v češtině znám už od 15. stol. To samo postačí úplně na vyvrácení tvrzení, že původ této vazby je nutno vykládati vlivem německým. Další šetření, jichž by si přál Váša, mohla by vésti zajisté k zajímavým poznatkům lexikografickým o poměru obou vazeb (odsouditi na smrt — k smrti), ale pro otázku, kterou jsme řešili v NŘ., neznamenají nic. Neboť i kdyby taková šetření při našich kusých vědomostech o literatuře 14. stol. měla průkaznou cenu, není přece možno rozhodovati o domácím či cizím původu jednoho ze dvou souznačných výrazů ani podle stáří, ani podle častého užívání, ani podle záliby dobrých spisovatelů. Výraz zdržovati se někde je mnohem starší než dlíti kde, výraz (míti) podíl na něčem je dnes mnohem rozšířenější, a to i u dobrých spisovatelů, než podíl v něčem, a přece právě oba výrazy, zdržovati se kde i podíl na něčem, vznikly vlivem německým. Ostatně užívají-li vazby odsouditi k čemu i spisovatelé tak dobří a lidoví jako Štítný (odsúditi je proto k zatracení věčnému Štít. Erb. 143), Chelčický (nechtějte odsuzovati všetečně k zatracení Post. 183b, k smrti súditi t.) a z novějších Bratří (muže k smrti odsouzeného 1. Král. 20, 42), můžeme býti i po té stránce bez starosti. Je jen zajímavé, jak těžko je vykořeniti starobrusičský předsudek, že ze dvou výrazů, v nichž i jemný cit jazykový vidí jen výrazy téže platnosti, musí býti jeden špatný nebo aspoň méně dobrý, a jak se těžko ujímá názor, že mohou býti v jazyce vedle sebe dva souznačné výrazy stejně dobré.

Naše řeč 2, ročník 12/1928

Předchozí Chci

Následující Mrzák