Ošuměti, ošumělý

Josef Zubatý

[Články]

Že ošumělý je příd. jm. k slovesu ošuměti a že ošuměti je složenina slovesa šuměti s předl. ob-, o-, vykládati nemusíme.[1] Ale jde o to, jak to známé sloveso do té složeniny přišlo a co v ní původně znamenalo. Známý gramatik Václav Jan Rosa († 1689) si patrně také již dal tutéž otázku a rozřešil ji zkrátka tak, že — podle výpisku Jungmannova — sestrojil nesložené sloveso šuměti »k chudobě, k nouzi přicházeti, otrhávati se, abgerissen, arm, lumpig werden«; ale takového slovesa odnikud neznáme, víme z Rosovy Čechořečnosti přímo i z Jungmannových výpisků z jeho rukopisného slovníku nepřímo, že dovedl slova také vymýšleti, a proto jeho výkladu nemáme chuti uvěřiti. Jediné poučení, jež z Rosy čerpáme, jest, že slova ošuměti, ošumělý již v jeho době v Čechách žila a měla týž význam, jaký mají dnes. To ostatně víme i přímo z toho, že Rosa a brzy po něm Kašpar Vusín do svých slovníků pojali slovo ošumělý v jeho dnešním smyslu (Vusínův lat.-č.-něm. slovník vyšel r. 1700—1706).

Nejstarší známý a již u Palkoviče zapsaný doklad má sloveso ošuměti patrně s významem jiným a objevuje se v textu pocházejícím z Moravy, v němž se časem vyskytují i nepochybné moravismy; tím ovšem nepopíráme možnosti, že okolo r. 1600 nebo i později i v Čechách aspoň místy mohl ještě žíti význam starší. Ve výkladu Kralické bible na Zach. 11, 2 čteme: »(Pokuta Boží) na všecky (bezbožné) vesměs jako na nějaký les přijde. Nebo jakož na vinicích někdy z požehnání Božího jako nějaký les spanilý (= krásně urostlý) roste a potom po vinobraní všecko napořád ošumí, zimou umrtveno bývá a jako kvílí: tak také ač oni z milosti Boží pouhé byli vzrostli a se rozmnožili, avšak již pro hříchy jejich hrozná Boží pomsta všecky… hubiti bude.« A ve dvou moravských písních nalézáme doklady zřejmě podobné (Bartoš, Dial. sl. 271):

»Aj hory, hory (= lesy), jak ste ošuměly,
dyž na vás rosička padala!« Suš. 203.

»Dúbravěnko zelená, cos ty tak ošumělá?[2]
Přišli na mně mrazové, velicí nečasové.
Až ti mrazové přendú, pěkná zelená budu,
široký list ponesu, modrým kvítkem pokvetu.« 784.

Kdybychom neznali dnešního významu slov ošumělý, ošuměti a nestáli tak v jeho zajetí, v těchto třech dokladech ani bychom nedovedli viděti nic jiného než opadávání listí; co jiného se děje na vinici po vinobraní, v lese v podzimních deštích a pozdějších mrazech, zvláště lze-li hned také zpívati o obnovení zašlé krásy, až ti mrazové přejdou? V zajetí dnešního významu těch slov stál také Bartoš, jistě výborný znatel moravské lidové mluvy; to je nám důkazem, že dnešní význam český opanoval již i na Moravě a že tedy písně u Sušila, v nichž nalézáme význam jiný, patrně starší, jsou dosti staré. Toho staršího významu Bartoš nezná; v písni první vykládá sloveso ošuměti tak, že by to bylo vlastně ošumněti, t. šumným, krásným se státi, v písni druhé se spokojuje bezbarvým významem ‚ošumělým se státi, pozbýti krásy‘.[3] Ani Jungmann nemá významu, jejž my vidíme v jeho vlastním, shora citovaném dokladu z Bratří; uvádí sice z lidové mluvy také rčení »ošumí les«, ale nepřidal ani významu ani zprávy o kraji, kde se tak mluví.

Posílení našeho výkladu přichází nám ze Slovenska. Kýčerský (Piesne, Knižnica Slov. Pohľadov sv. 5, 1927, 27) napsal větu, která velmi zřetelně zní v našem smyslu: »Ošumelo listie stromov…«. Jinde v něm budí vzpomínky na bělostné ručky zemřelé krasavice ‚ošumělý‘ míšek na tabák (52); pravda, i my v Čechách bychom dovedli v dnešním smyslu mluviti o ošumělém míšku, ale u Kýčerského se ten meštek (= stč. měšček, měšeček) ošumelý srovnává s lesem, čemuž my bychom již nerozuměli:

»Ten meštek na tabak, čo (= jakkoli) už je starý, tak
ošumelý, sťa (= jako) les, mi na um prišiel dnes.
Aký bol nádherný, na pestro sfarbený,
z brokátu, dykyty, hodvábom vyšitý…«

Doklady z básně vzniklé za našich dnů ovšem nám byly pobídkou, abychom hledali, nežije-li slovo ošumělý s významem, jejž máme za původnější, ještě dnes někde v mluvě živé. A hledali jsme, kam nalezené doklady samy ukazovaly: na československém východě. Ptali jsme se Slováka moravského, je-li v jeho rodném kraji možno mluviti o ošumělém stromě; dověděli jsme se, to že by mohl býti leda sešlý strom, plný mechu, který již nerodí a měl by býti poražen, a z toho ze všeho jsme si vybrali, že milý Slovák zná jen dnešní význam český a hledí jej přizpůsobiti představě ‚ošumělého‘ stromu, jemu z domova neznámé. Ptali jsme se Slováků ze Slovenska západního i středního, co znamená slovo ošumelý, a slyšeli jsme, že se tak říká na př. o starém kabátě, o člověku oblečeném v odřené šaty, leda s přídavkem, že se tak říká spíše ošúchaný.[4] Laskavým prostřednictvím pána, který jel na návštěvu na východní Slovensko, dověděli jsme se, že podle zprávy tamního hajného, jenž byl vzat na potaz, tam se slova ošumělý o stromech, lesích nebo o jejich listí neužívá, ale že něco takového slyšel v Rusku, kam se ve válce dostal jako zajatec.[5] Konečně se nám dostalo sice poučení nepochybného, potvrzujícího naše domněnky, ale proto přece prosíme o další zprávy čtenářů, kteří by snad slovo ošumělý také znali s významem, o nějž nám jde.

Kol. Vlček toho významu ze Slovenska nezná (a to ovšem samo dokazuje, jak málo je znám zejména v mluvě Slovenska středního), ale vyžádal si zprávy z Turčianského Sv. Martina. Prof. Škultéty se pamatuje, že v Gemeru (i v Novohradě) slova ošumelý, ošumelosť je častěji slýchati, ale netroufá si podati zprávy určitější, protože již od mládí gemerské slovenštiny neslyšel. Zato známe jeho laskavostí doklad nový, tištěný a nepochybný. Mičátkův slovensko-ruský slovník (1900) má slovo ošumelý s významem ‚lišennyj [pozbavený] listvy‘. »Tým potvrdzuje sa citát z Kýčerského. Kýčerský [pseudonym] je rodák od Púchova [v župě trenčínské, na trati z Trenčína do Žiliny], Mičátek z mesta Trenčína, a originálné slová a výrazy v svojom slovníku (škoda, že je nie väčší!) Mičátek nemá z knižnej reči, ale zo svojho rodného kraja« (list ze dne 13. 1. 1928).*) A p. doc. dr. Pavel Bujnák, rodák z Dolního Kubína (Orava), zná slovo ošumelý v témže významě také z kraje svého.[6]

A tak se nám tedy zdá, že naše sloveso ošuměti (dnes ovšem skoro zaniklé) i se svým příd. jm. ošumělý, jak ho užíváme dnes, má původ ve změně původního významu vztahujícího se k padání listů se stromů. Máme při tom na mysli především dub (ostatní naše listnaté stromy ztrácejí skoro všecko listí, ještě než plně odumře a počne doopravdy šuměti); kdo viděl a slyšel dub ať osamělý v širém poli, či na hrázi u rybníka, či dokonce v dubovém lese ještě někdy o vánocích a potom koncem zimy a počátkem jara, porozumí slovům moravské písně o ošumělé dúbravěnce i metafoře ošumělého šatu. Dnes ovšem obnošený kabát, než se trhá, ztrácí jen vlas, lesk, živou barvu a pevný, přiléhavý tvar; ale nesmíme zapomínati, že v době, v níž asi ta významová změna vznikala, i na střízlivějším šatu mužském bývaly všelijaké prýmy, vyšívání, ba i krajky a jiné věci, které s něho mohly ‚ošuměti‘, opadati jako ozdoby s míšku v básni Kýčerského a jako listí se stromu.

Tvar slovesa ošuměti sám je jasný. Nemusíme se ani dovolávati na př. složeniny zašuměti nebo došuměti, v níž předložka má úkol spíše formantní, naznačiti vid, jakost děje vyjadřovaného slovesem šuměti; jsou možné a objevují se i složeniny s hmotným významem předložky spojené se slovesem. Každý rozumí Hálkově větě »jak proud sekáčů přišuměl, tak odšuměl« (Kott, Přísp. 3, 225), nebo slovům Olgy Scheinpflugové, líčícím ukončení divadelního představení (»obecenstvo vyšumělo ven na večeři«, Rozpravy Aventina 3, 55), každý rozumí i výrazu mluvy lidové na Ostravsku, že někomu, jemuž po pitce šumělo v hlavě, již »z hlavy vyšumělo« (Kott 4, 1140), nebo čte-li u Baara 14, 50 »při té vzpomínce vyšuměla na povrch jejich duší píseň«. O odstálém šampaňském lze říci, že již vyšumělo, nebo že z něho vyšuměla kyselina uhličitá; a je přirozenou metaforou této představy, čteme-li na př., že »se ženou je to vždycky stejná písnička, konec na chloupek týž — stejná mrzutost, vyšuměla-li vášeň« (Jaroslav Maria, Panstvo v taláru, 323). Letí-li kolem nás nebo nad námi hejno ptáků, lze o něm říci, že přešumělo; metaforicky lze se tak vyjádřiti i o podobných dějích neprovázených šumotem (len neisté zvesti… zaletely, ale i skoro zasa prešumely; nad jej hlavou prešumelo tých 6 rokov; Ter. Vansová, Slov. Pohľ. 43, 66; 378). A tak porozumíme také snadně plnému smyslu výrazu »listí stromu ošumělo«, snad dovedeme i plně oceniti jeho krásnou barvitost, představíme-li si, jak dobře Čech, který první ho užil, vypozoroval, že listí nejvíce šumí, když dozrálo k opadání. A předložka sama nalézá obdoby v jiných podobných složeninách, na př. opadati, opelichati, oblínati, v starších slovech jako opršeti, oprchati, oplchati (= oplešivěti) atd. I vazby slovesa ošuměti jsou docela pochopitelné. Jistě se říkávalo nejdříve spíše »ošumělo listí se stromů« nebo »o. listí stromů«, jako my stále ještě spíše řekneme, že opadalo listí, ač také dovedeme říci, že opadal strom, anebo jako necháváme spíše okapati vodu s mokrého předmětu, než okapati předmět sám; ale je docela přirozené, že jak původní význam slovesa bledl a dokonce zanikal, říkalo se spíše, že »strom, šat ošuměl«.

Že slovo, jehož původní význam se z jazykového vědomí vytratil a jež tím pozbylo souvislosti s rodinou slov s ním příbuzných, snadně podléhává změnám dalším, nemusíme vykládati; zajímavé doklady něčeho podobného jsme našli na př. v článku o slovech namšiti atd. v 1. a 2. č. tohoto ročníku. Tak na př. chápeme, že napodobením rčení o ošumělém šatu také lze mluviti na př. o ošumělém vtipu (Kott 7, 146); nedostatek novosti je jediný znak, který je pojítkem obou představ. Jungmann má z Dobrovského také sloveso ošumiti ‚otrhati, něm. zerschaben‘; to však vypadá jako slovo uměle utvořené podle známých vzorů jako ozdravěti — ozdraviti, jehož nezná, jak se zdá, ani jazyk lidový ani jazyk spisovný. Ani ošumovati se (ošuměle se někde objevovati, něm. schäbig umherkleppern) u Kotta 2, 437 od Douchy se nezdá slovem opravdu živým; snad je to jen slovo, jaká se někdy při jisté příležitosti zrodí (»pořád se mi tu ošumuje!«) a hned zase zaniknou. Jiné slovo je ošumovati (sebrati pěnu na př. s polévky při vaření); pochází z němčiny (abschäumen).

Sloveso ošuměti samo je, jak jsme již naznačili, dnes slovo ze skutečného jazyka živého zaniklé; proto také je vlastně zbytečné mluviti o tvarech slovesa ošuměti, především ovšem o tom, máme-li je časovati podle vzoru uměti či trpěti, máme-li tedy na př. v 3. os. mn. č. psáti ošumějí či ošumí. Samo sebou se rozumí, že by se složenina ošuměti musila říditi způsobem, jak se časuje nesložené sloveso šuměti. To je sloveso staré, objevující se i v jiných jazycích slovanských, a není pochyby, že se původně časovalo podle vzoru trpěti a mělo by tedy míti v 3. os. mn. č. tvar šumí (bory šumí po skalinách; Gebauer, Hist. ml. 3, 2, 292); ale stejně je bez pochyby, že se novotvar podle vzoru uměti objevuje již v době velmi staré (tu lámají se kopie a šimějí šípové, Troj. z r. 1468, 84a), ani nemluvíc o dobách pozdějších. Proto úřední Pravidla českého pravopisu a Mluvnice Gebaurova-Ertlova (§ 422, 2) uznávají obojí tvary za stejně oprávněné.

*

Původ představy ‚ošumělého‘ šatu není jediným přirovnáním, jež přijala lidová mluva ze života, nebo chceme-li, z martyrologia našich stromů. Nehledíme-li k stromům užitkovým a k panským kaštanům, topolům, akátům a jiným stromům teprve později u nás zdomácnělým, jsou vlastně skoro jen dva stromy, které náš lid udržuje pro pouhou radost, již má z jejich krásy: dub a lípa. Ty najdeme v našich krajích nejspíš v poli, u cesty nebo u kapličky, lípu také na návsi; nějaká ta pláňka v poli zůstává pro radost dětem, osamělý strom jehličnatý skoro jen jako zbytek lesa bývalého nebo přední stráž blízkého lesa žijícího, jiné stromy se objevují jen jako výjimky. Pojem ‚ošumělosti‘ pochází snad z pozorování života dubu, stromu, který u nás nejdéle šumí, než ošumí a došumí; lípa ztrácí list hned, jak na podzim přijdou chladné noci s větry a dešti, a na rozdíl od dubu stojí nahá přes celou zimu až dosti daleko do jara. Snad proto se říká na Moravě o člověku, který byl překvapen ‚jak ho Pán Bůh stvořil‘, že je »nahý jak lipa« (Bartoš, Slovn. 218). A nejen to. Je staré české pořekadlo, doložené již u Chelčického (Flajšhans, Č. přísl. 1, 798), »odříti někoho (na př. »člověka«, t. poddaného, chlapa) jako lípu«, t. důkladně, bez milosti jej obrati. Buď z toho pořekadla, anebo aspoň z téhož pozorování života lípy pochází také rčení »otrhaný (oškubaný) jako lípa« (o člověku, který chodí v roztrhaném šatu; k dokladům Flajšhansovým srv. na př. též Baar 5, 288; Hruška, Náši 2, 141; »fuj, keď sa len nehanbíš taký chodiť. Ako lipa« Kukučín 1, 46). Na něm se patrně zakládá i příd. jm. (nebo příč. trp. r.) olípaný (= otrhaný, oškubaný, Záturecký, Přísl. 13, 157). Že obraz lípy šatu zbavené pochází především z pozorování jejího života v přírodě samé, plyne nám také z popisu chudé ženy u Hviezdoslava (VI, 1923, 26): »škoda len, že mať jej bola biedná vdova, za jesene akoby tá lipa holá.« Výklad jiný čteme u Zátureckého 10, 983 k pořekadlu »zobrali (var. sodrali) ho ako lipu«. Čteme tu: »Kůru z lípy berou ševci k potřebě řemesla svého«. Snad bychom spíše mohli pomýšleti na to, jak taková lípa na návsi nebo u kříže celé vsi i se zámkem musí obnovovati zásoby svého květu pro domácí lékárny, ale ani ten výklad v uvedených dokladech nenalézá hrubě potvrzení.

Naše řeč 5, ročník 12/1928

Předchozí Zkáza superlativu

Následující Václav Machek: Přízvuková shoda v rýmech