Velikán

[Články]

V snahách našich oprávců jazyka mateřského nalézáváme často něco, čemu se říká také sošáctví. Zvláště v radách, v nichž jde o to aby slovo bylo v plném souhlase s pojmem, jejž má naznačovati; mluvívá se v nich někdy také o »logické« správnosti řeči. Tak se na př. říkává o pustém bytě, v němž skoro nebo vůbec není nábytku, že to jsou holé čtyři stěny (nebo zdi). Ale jeden z našich spisovatelů zjistil, že i takový byt má podlahu a strop, a mluví »správně« o holých šesti stěnách. A snad se najde jiný, který do těch stěn započítá ještě stěny otvorů dveřních a okenních a bude vypravovati o x nebo y holých stěn. Filolog si pomyslí, že mluvíváme o čtyřech holých stěnách proto, že vstoupíme-li do pokoje, vidíme okolo sebe jen čtyři stěny a starost o strop a podlahu ponecháme odborníkům; ale to právě není »správné«. V novinách jsme zase čtli o návratu z výletu do Tater, jak ve vlaku »málokomu se chtělo spát a většina pohlížela do noci, kde na obzoru rýsovaly se horské velikány«. Pravda, takový Lomnický Štít nebo Gerlachovka nejsou »životné« tvory, a proto snad za týden bude zase někdo vypravovat, jak se potil, když lezl na »velikán« X nebo Y; ale cožpak nejsou slova jako velikán, dlouhán a p. již sama sebou zosobněním, zživotněním věcí ve skutečnosti neživotných a neužívá jich správně prostý Čech, klade-li je v tvarech životných? Stejně, napadne-li nás nadávati neživotnému předmětu; či řekne prostý Čech, sleze-li se zdravými údy s krkolomné skály, na př. že ho na »ten neřád« víckrát nikdo nedostane, ne »na toho neřáda«?

Naše řeč 9, ročník 12/1928

Předchozí Josef Brambora, Red.: Balbín či Balbin?

Následující Jan V. Sedlák: Deutsch-Tschechisches — Tschechisch-Deutsches Militärwörterbuch