«DEC FEB MAY » 13 2009 2010 2011 4 captures 11 Dec 09 - 1 May 10

Close Help

Tantes, dantes

Kvido Hodura

[Články]

Nejznámější příklad na slovo dantes je v Babičce Boženy Němcové z r. 1855 na str. 340. Škádlí se tam ženich tím, že mu přivedou místo nevěsty starou přadlenu, pak paní mlynářovou a teprve na konec pravou nevěstu. „Tlampač dával za ni starý dantes, ale ženich hned sypal stříbro a dostal ji.“ Dantes je zde tedy peníz nevalné ceny, ne ze stříbra. Podobný význam mají i ostatní doklady, roztroušené po českém písemnictví od r. 1818 až do r. 1922. Není jich mnoho a nebude snad od místa uvésti je všechny. (Jsou ze sbírek kanceláře Slovníku jazyka českého.)

Ve Štěpánkově hře Půjčka za oplátku z r. 1818 čteme na str. 53: (Jeník praví Žofii:) „Neviděla jste nikdy neberný groš? Tantesy jsou často dukátům podobné — takový tantes jsem já.“ Jeník se totiž vydává za pana Stříbrského, ač je jen jeho tajemníkem. Je zde tedy zase řeč o penízi, který nemá ceny (neberný groš) a který se vydává za to, čím není.

Ve Vaňkově překladě Salcmannovy Račinky z r. 1824 se na str. 25 čte: „Maryanka, dí Vilém, mi vzala tantesy! roztrhala můj obrázek.“ „Což musíš pro takovou maličkost tak náramně křičeti? Mlč pak jen! dlouholi pak to bude trvati, hračky ty jí omrzejí, pohodí jimi a pak si je můžeš zase vzíti.“ Tantes je tu nazýván maličkostí, hračkou. Další příklady jsou již z doby novější. U Šmilovského (Nebesa, str. 18, z r. 1885) je tantýsek zlatý medailónek na šňůrce ovázané kolem krku odloženého nalezence. Na líci je Panna Maria a na rubu monogram: Maria. V Kronbaurových Jízvách (str. 71, z r. 1901) je „tantýsek“ mosazný krejcar koupený na pouti, jakýsi škapulíř mladých děvčat, mající chrániti jejich ctnost. Je na něm vyryta průpovídka: „Pane bože, ochraňuj moji ctnost, neboť víš, jak noc je ošemetná!“ Poslední, nejnovější příklad je z Romaneta K. M. Čapka-Choda (str. 298, z r. 1922), kde se mluví o „dantýscích“ a prstýncích kupovaných od Žida v Příbrami.

Je tedy tantes (tantýsek, dantes, dantýsek) peníz nevalné ceny, mosazný, jako krejcar, podobný dukátu, ale nemající jeho hodnotu. Někdy si s ním hrají děti, jindy jej nosí na krku jako medailónek nebo škapulíř, a tu bývá — asi podle zámožnosti vlastníkovy — i z kovů vzácnějších. Na líci i na rubu mívá rozličné rytiny (obrázky nebo nápisy).

Vedle těchto příkladů, kupících se významem v jednotný celek, je doložen tantes ještě v Komenského díle Orbis pictus (vyd. Jos. Chmely z r. 1833) s významem značně odchylným. Čteme tam v kap. C I na str. 280: Počitář počítá počty přičítávajíc a odpočítávajíc, rozmnožujíc a podělujíc, a to buď čtenkami (cyframi) na pergaménu, buď tantesy na stolku. — Latinsky zní konec tohoto místa: calculis super abacum, německy mit Rechenpfennigen auf dem Rechentisch, polsky liczmanami na rachownicy a francouzsky avec des jetons sur le comptoir. Jungmannův Slovník a Kott uvádějí tento doklad se jménem Komenského, avšak český text, jak známo, není dílem Komenského. V prvním vydání Orbisu s českým textem z r. 1685 není užito slova tantes; příslušné místo zní: Počtař rachuje … a to ciframi na kamennych pargamenach neb počtnymi penezmi na počnim stole (str. 205). Ani v dalších vydáních, která mají český text, není slovo tantes. Vydání z r. 1778 a 1779 nemají vůbec příslušnou stou prvou kapitolu, jsouť zkrácena na 82 kapitol. Ve vydáních z r. 1728 i 1798 jsou místo tantesů „početní peníze“ jako ve vyd. z r. 1685. Také v Janua linguarum není užito výrazu tantesy, nýbrž početní groše (vyd. z r. 1716, str. 217, kap. 73, odstavec 756; pod. ve vyd. z 1667, 1669, 1694 a 1805).

Je tedy vydání Chmelovo z r. 1833 první vydání Orbisu se slovem tantes v českém textu. Z pozdějších vydání má tantesy jen vyd. z r. 1845. Jiná vydání, pokud nevynechávají příslušnou kapitolu, nahrazují tantesy slovy jinými, na př. vyd. z 1883 a 1913 mají výraz „pismenami“, z čehož je vidět, že vydavatelé slovu tantes již nerozuměli.

Znal Chmela slovo tantes v tomto významu z vlastní zkušenosti? Sotva. Spíše je znal ze Slovníku německo-českého od Jos. Dobrovského, kde pod heslem Rechenpfennig (II, str. 1137, r. 1821) čteme: m. početní groš, tantes. Německé heslo tantes (ani dantes) Dobrovský nemá. Dobrovský, jehož život sahá hluboko do XVIII. stol. (* 1753), mohl slovo tantes s významem „početní groš“ znáti z vlastní zkušenosti nebo aspoň z ústního podání.[1]

Jaký je význam slova tantes v příkladě Chmelově z r. 1833? Z obdob v jiných jazycích na témž místě textu, jakož i z českých obdob v jiných vydáních je jasné, že jde o početní peníz n. početní groš (lat. calculus, něm. Rechenpfennig, pol. liczman), jehož (asi jen hovorovou) obměnou je slovo tantes.

Výraz „početní peníz, početní groš“ souvisí se zaniklou početní methodou na liniích, na čarách. Tato methoda byla rozšířena přes celý středověk až do doby novější (pol. stol. XVIII.) u všech národů evropských. Užívalo se jí při vyučování ve školách (v Komenského Orbisu je při kap. C I názorný obrázek), ve veřejných úřadech, v mincovnách i v občanském životě. Početní groše se tiskly po 100 až 1000 kusech — sto kusů na jeden početní stůl. Tiskl je stát, ale i vynikající jednotlivci ze šlechty a duchovenstva. Byly obyčejně z mosazi nebo z mědi, ale i ze stříbra nebo zlata. Zvláště drahocenné kusy bývaly raženy ve Francii, neboť tam se ujala móda početních grošů jako novoročních dárků (jetons d’étrennes). K nám se dostaly početní groše i s počítací methodou na liniích asi již s Lucemburky, ale letopočty byly opatřovány až za Ferdinanda I. Tenkrát se tiskly každého roku, nejvíce v Kutné Hoře, ale i v Praze, Jáchymově a Budějovicích. Z počátku je vydávala jen česká komora, později i někteří šlechtici, vysocí úředníci, kněží a některá města. Národní museum má dosti hojnou sbírku početních grošů vydaných za Ferdinanda I., Maxmiliána II., Matyáše I. a Leopolda II. Z českých šlechticů jsou zastoupeni Jan ml. Lobkovic, Kryštof Popel z Lobkovic, Vilém z Rožmberka a Albrecht z Valdštejna.

Počítání na liniích a s početními groši dálo se na početním stole s vodorovnými čarami.[2] Spodní čára znamenala jednotky, nejblíže hořejší desítky, třetí sta, čtvrtá tisíce. Mělo-li se na př. napsati číslo 1031, položil se jeden početní groš na čtvrtou linii (1000), třetí linie zůstala prázdná (0), tři groše byly na linii druhé (30) a jeden na nejdolejší (1). Čísla 5, 50, 500 se vyjadřovala položením početních grošů uprostřed mezi dvě příslušné linie. Na př. číslo 678 se vyjádřilo jedním početním grošem mezi třetí a čtvrtou linií (500), jedním na třetí (100), jedním mezi druhou a třetí (50), dvěma na druhé linii (20), jedním mezi druhou a první linií (5) a konečně třemi groši na linii spodní (3). Při sčítání se napsali sčítanci vedle sebe a součet se přečetl.[3]

Z nápisů, kterými bývaly opatřovány početní groše brzy po svém vzniku (ve Francii již v XIII. stol.), některé vystihují dobře význam početních grošů; zvlášť pěkně vyniká jejich nesamostatnost a nižší hodnota, jak to ku podivu pozorujeme i na našich, nahoře uvedených dokladech slova tantes, dantes, třebaže tyto naše tantesy už dávno nezastávaly úkol bývalých slavnějších jetonů a početních grošů. Tak má jeden francouzský jeton nápis: je ne suis pas vrai agnel (= beránek nebo zlatá mince s beránkem), je suis jettoir de letton (vlastně laiton = 1. mosaz, 2. podsvinče). Jiný nápis: Faus sui comme limon (limon = 1. citron, 2. bahno). Nápis: Je ne suis pas d’argent varuje před záměnou se stříbrným penízem. Z německých nápisů uvádíme jeden, z něhož je vidět styk Němců s Francií a s Nizozemím: „Hans Krauswinkel (to byl vydavatel vlastních početních grošů) Bich Ich Bekont In Frankreich Und Auch In Niderlont.“

Ale již poznámka, kterou čteme v V. knize řeckého historika Polybia, vystihuje podobně význam početních grošů jako právě uvedené nápisy francouzské. Dvořané u dvorů královských se tam přirovnávají k početním kamenům na početních stolech, neboť platí brzy pouhý chalkos, brzy celý talent podle vůle počítajícího. Ani dvořané nemají vlastní hodnoty, nýbrž jen tu, kterou jim přisoudí jejich pánové.[4]

Z živého jazyka v době novější máme trojí svědectví o slově tantes. Jedno je z Českého lidu (1930, r. 30, str. 54), kde v článku S. Soběslavského „Lidová mluva na Soběslavsku“ je zapsáno: „Tantísek“ (vysl. asi tantý-) „m. kalanteřička“. Druhé svědectví je z lístkové sbírky J. Zubatého, chované v kanceláři Slovníku jazyka českého. Tam čteme pod heslem tantes poznámku, kterou pro její závažnost uvádíme doslovně: Z dětství se pamatuji, že se říkávalo „to nestojí ani za zlámaný dantes“ (také „za zlámaný groš“). Myslím, že se dobře pamatuji na znění dantes; vždyť se mi to pletlo s Dantesem (my vyslovovali ovšem poctivě Dantes) z Hraběte Monte Kristo. — Zubatý před touto poznámkou cituje Kotta a Český lid. Sám zná dantes s d a nezná už dantes sám, nýbrž jen rčení s tímto výrazem. Než existence slova dantes v živém jazyce pražském je tím pro počátek 2. pol. stol. XIX. prokázána. — Třetí svědectví je z Moravy. Bartoš (Dialektologie II, 401) zaznamenává heslo tantery (s r m. s) s č. mn. a s významem hrací známky; v Dial. sl. 440 píše tamtery.

Slovo tantes, dantes není od původu české. Střídání znělé hlásky d s neznělým t ukazuje na přejetí z prostředí německého. Grimmův Slovník (XI. sv., str. 117, s. v. Tantes, m.) uvádí příklady z Hübnerova Naturlexiconu (1722), ze Schmellerova Würzburger Verordnung vom j. 1733, z Frommannova Bayrisches Wörterbuch (II, 245, dantes), z Mathiase Höfera (Etymol. Wörterbuch der in Oberdeutschland, vorzüglich aber in Österreich üblichen Mundart, 3 Teile, Leipzig 1890, dantes i tantes) a konečně z Karla Weinholda (Beiträge zu einem schles. Wörterbuch, Gieszen 1857, tantus, pl. tantusse). Podotýká se na konec, že slovo tantes je ze špan. tanto, pův. lat. tantus.

Také Weigandův Deutsches Wörterbuch (II, 1023) má heslo Tantes, Dantes, Pl., bayr. auch Tantus, přejato ze špan. tanto z lat. tantus.[5]

Muret-Sanders (Enzyklopädisches Wörterbuch 4, 1964) uvádí (s. v. Tantes) slovo tantes jako jihoněmecké a pocházející ze špan. pl. tantos. Ve velkém naučném slovníku Meyerově je pod heslem Rechenpfennig poznamenáno, že se v hornoněmčině říká též tantes a to že je ze špan. tantos.

Je tedy německé znění tantes n. dantes (bavorsky též tantus) m. sg. nesklonné a je to dialektické slovo jihoněmecké (bavorské, rakouské). Obecně německé a spisovné je Rechenpfennig nebo Raitpfennig (raiten = počítati) a podle funkce též Spielpfennig (na př. u Weiganda).

Do němčiny se slovo dantes, tantes podle shodného úsudku všech uvedených pramenů dostalo ze španělštiny. Románské jazyky nejsou jednotné v pojmenování početních grošů. Italské gettone a franc. jeton odvozují svoje jméno od házení (franc. jeter — házeti) peníze na linie početního stolu. Ostatní románské jazyky kromě rumunštiny mají pro početní groše příslušné obdoby latinského tantus: španělština tanto (pl. tantos), portugalština tento a katalánština tant.

Původní význam latinského tantus je ukazovací: tak veliký. Významoslovný vývoj k početnímu groši je asi ten, že ukazovací zájmeno dostalo význam zájmena neurčitého: tak a tak, nějak veliký, neurčitě veliký. Podobný vývoj je ve všech jazycích evropských zcela běžný: franc. tel je takový, ale i mnohý, leckterý; angl. such je takový nebo též někdo a pod. (Sr. Sütterlin, Das Wesen der sprachlichen Gebilde 1902, str. 97). Pak už bylo třeba jen zpodstatnění neurč. zájmena, aby špan. tanto (pl. tantos) znamenalo totéž jako franc. jeton a něm. Rechenpfennig. (Viz Diccionario de la lengua espaňola, 25. vyd., str. 1149, a Enciclopedia universal ilustrada europeo - americana, sv. 59, str. 418). Výraz tanto s význ. „něco neurčitě velikého“ vystihuje již dobře představu početního peníze, který neměl určité hodnoty, nýbrž jen takovou, jaká mu příslušela podle čáry, na niž byl položen. Kdežto tedy výrazy italský a francouzský (gettone, jeton) byly založeny na představě házení groše na linie, výrazy špan., portug. a katal. vznikají z představy neurčité hodnoty početního groše.[6]

Cesta, po které se španělské tantos dostalo do jižních německých nářečí, byla buď přímá, nebo šla přes Nizozemí. Španělští králové, zejména Filip Sličný a Karel V., vydávali množství početních grošů z počátku jen pro svou državu nizozemskou a teprve později také pro Španělsko (v. Nagl, l. c. str. 330, 331). V Nizozemí byly známy jetony už z doby panství burgundského rodu Valois (po prvé je tam uvedl Filip Smělý, † 1404) (Nagl, l. c. 332), ale nejhojnějšího rozkvětu se jim dostalo teprve za vlády Habsburků a zvláště za Karla V. († 558), který byl v Nizozemí (v Gentu) zrozen a tam oblíben více než ve vlastním Španělsku. V této době, tedy asi v pol. XVI. stol., mohlo se dostati slovo tantos ve známost jihoněmeckých kmenů spojených týmž panovnickým rodem a pěstujících patrně s Nizozemím hojné styky obchodní. (Početní groše samy i s počítací methodou na liniích byly tam už jistě známy dříve, v Německu se jmenovaly Rechenpfennige a v Čechách sluly početní peníze nebo groše). Holandština sama rovněž přijala španělský tanto v podobě dante (Sicherer-Akveld, Slovník hornoněmecko-holandský II. 122), ač dříve měla již výrazy legpenning, rekenpenning (t. I, 1012) a speelmark (t. I, 1177). Znělé d v slově dante místo neznělého t plyne asi z neznělé výslovnosti hlásky d v holandštině stejně jako v němčině.

Ale němčina vytvořila svoje slovo tantes podle španělského plurálu tantos a pojala je za singulár. Tanto jako název peníze se vyskytoval často v tvaru čísla množného (tantos), a nebyla tedy tato záměna čísla nic podivného. Příkladů podobné záměny znají všechny evropské jazyky hojnost.

Uvedeme alespoň německé der Koks z angl. plurálu cokes, sg. coke = kus uhlí zbavený pálením síry. Rozdíl je v tom, že der Koks je název pro představu hromadnou, kdežto tantes znamená kus jediný. Jiné příklady lze nalézti v Naší řeči VIII, 316.[7]

Změna t > d ve tvaru dantes < tantes je vlastně jen grafická, protože psané d se vyslovovalo nezněle asi zrovna tak, jako Španělé vyslovují svoje tantos. Sr. na př. též něm. Dolch ze slov. tulich, něm. Dorsch (ryba treska) proti norskému torsk anebo u jiných párů něm. birne z lat. pira, bimstein (= pemza) z lat. pumex (ital. pomice) atd. (Kleinpaul, Das Fremdwort im Deutschen 1910) n. starohornoněm. bredigôn z lat. praedicare (Franz, Die lateinisch-romanischen Elemente im Althochdeutschen 1884).

Ani záměna špan. konc. -os v něm. -es (tantos > tantes) není nic nápadného. Hláska -o- ve slabice po přízvuku nemá v románských jazycích nikdy stejnou zvukovou plnost jako o v slabikách přízvučných, a o v tantos mohlo být snadno vnímáno a psáno i vyslovováno u Němců (i Holanďanů) jako e. Stejné povahy je patrně německý výsledek u jiných románských slov přejatých do němčiny v čísle jednotném, kde se románské -o (lat. -us) objevuje jako německé e: z lat. flocus je v staré horní němčině flocco, ale již ve střední horní němčině vlocke (dnešní Flocke). Podobně z lat. soccus (druh obuvi) je něm. socke, z lat. ulmus něm. ilme, z lat. dracon (řec. draco) něm. Drache a p. (V. bratří Grimmové s. v. Flocke, Socke, Drache).

České tvary jsou tantes, -u m., dantes, -u m., zdrob. tantýsek, dantýsek. Tvary s t mohly být přejaty jak z němčiny psané, tak mluvené. Tvary s d byly přejaty spíše z jazyka psaného, ač je také možné, že slyšená německá hláska t byla přepsána někdy jako t, jindy jako d podle toho, jak ji vnímal český posluchač, neboť jistě někdy německé d nebylo úplně neznělé, nýbrž o trochu znělejší. — Český tantes zapadal dobře do české soustavy a mohl se dobře skloňovati; vytvořil i čistě česky znějící deminutivum tantýsek.

Tvar tantus, doložený u Bernoláka IV, 3280, u Franty-Šumavského (1015), u Matzenaura (343) a také u Kotta (4, 25 a 26), je vedle tvaru maďarského (Sauvageot-Balassa-Benedek, Slovník maďarsko-francouzský, str. 1138: tantusz-jeton de jeu) znám také z nářečí bavorského (Weigand II, 1023). Tantus je zřejmě tvar přizpůsobený koncovkou latině. A konečně moravský tvar tantery = hrací známky, doložený z Třeště u Bartoše (Dialektologie II, 401), je ojedinělý a bylo by třeba jej ověřit. Sotva by bylo možné vysvětlit změnu s > r hláskoslovně. Bylo by asi nutné utéci se k analogii snad se slovem krejcary, významově příbuzným. Protože pak jde o kraj blízký území německému (Třešť je v jižní části okresu jihlavského), bylo by ještě snazší najít vzor pro něm. předpokládané Tanter v něm. Kreutzer, Heller.[8]

Český tantes (dantes) je tedy, jak jsme viděli, slovo s životními osudy sice dosti chudými vnitřně i zevně, ale přece jen je zajímavým ohlasem některých kulturních obyčejů doby minulé. Jsouc asi hovorovým protějškem spisovného početního groše nebo peníze, žilo přibližně 100 až 150 let (zhruba od 1600 do 1750) a vydává svědectví o někdejším způsobu počítání na liniích, rozšířeném po vší Evropě od stol. XIII. až asi do poloviny stol. XVIII.

Bylo také pojmenováním hracích známek, ale pro skoupost a vzácnost zpráv (Bartoš, Matzenauer) nedovedeme přesněji vymezit dobu, kdy měl tantes význam hrací známky. Funkce sama nevylučuje, že slovo tantes žilo v tomto významu ještě mnohem déle než ve významu početního groše, ba že snad žilo až do doby nejnovější.

Století XIX. zná tantesy a tantýsky (dantesy, dantýsky) hlavně jako prosté památní peníze, postříbřené nebo pozlacené plíšky z mosazi nebo z mědi, s vyrytými obrázky a nápisy, a zdobící hrdla dětská nebo oblažující děti jako prostá hračka.

Žije slovo tantes ještě dnes, a žije-li, žije snad jen dialekticky v některých krajinách? Spisovatelé, kteří ho užili v svých spisech, je jistě — alespoň většinou — znali z vlastní zkušenosti z mluvy živé, takže můžeme sledovati aspoň sporadické vyskytování slova tantes přes celé XIX. stol. až do doby dnešní (1922). Z míst, kde se slova tantes užívá, lze usuzovati bezpečně na Prahu ze svědectví J. Zubatého (asi pro počátek 2. poloviny stol. XIX.), pak na Soběslavsko (Český lid 1930) a Jihlavsko (Bartoš). Kromě toho bychom mohli čerpati jakési poučení o místním rozšíření tohoto slova z rodiště nebo působiště spisovatelů, kteří ho užili. Ale toto poučení by nemělo valnou cenu, neboť oni spisovatelé mohli slovo tantes poznati docela nahodile i mimo svoje rodiště a působiště anebo je poznali z literatury a slovníků. Zdá se nám, že, žije-li slovo tantes dosud, je známo jen lidem nejstarším, a že je tedy takřka na vymření. Na hojné dotazy, které jsme učinili o jeho existenci, nedostalo se nám ani jediné přisvědčující odpovědi.

---

Naše řeč 3, ročník 26/1942

Předchozí J. V. Bečka: O asyndetu

Následující Změny v Pravidlech českého pravopisu, I.