Škola občanská

Jan Šafránek, Red.

[Drobnosti]

Jan Šafránek

Proti nechutnému a zbytečnému novotářství v jazyce ozval se právem a včas prof. dr. Jos. Zubatý hned r. 1919, poněvadž mnohé novoty, bůh ví z jakých důvodů zaváděné, »obyčejně vstupují na místo, na kterém dobrým právem sedí starý zvuk, staré slovo, starý tvar.« Ale jeho varovného hlasu se u nás málo dbá. Novotaří se vesele dál a zbytečně. Doklad ze života školního: Máme teď občanské školy. Které to školy jsou? Snad nové? Nikoli! Přes padesát let se říkalo, že se národní školy dělí na školy obecné a měšťanské. Tato uzákoněná terminologie se ujala v národě bez výhrady. Každý jí rozuměl tak, že měšťanská škola znamená vyšší stupeň školy národní, přístupné všem dětem, které obecnou školu místní dochodily a nedokonavše ještě čtrnáctého roku chtějí si opatřiti důkladnější vzdělání vzhledem na hospodářský nebo průmyslový ráz krajiny. Nikoho nikdy nenapadlo, že je to škola pro budoucí měšťany; škola měšťanská neměla v názvu svém nijaké příchuti povýšenosti, proto tedy nebylo potřebí, aby ze zásady demokratičnosti proměnili zákonodárci její název a měšťanskou školu nazvali školou občanskou.

Občanskou školou v republice je každá škola, ať náleží kterékoli kategorii; tedy škola obecná, střední i vysoká, vzdělávajíc a vychovávajíc příští občany svého státu. Proto název pro určitou kategorii školskou »škola občanská« není správný a je zbytečný. Nebylo a není příčiny, aby se název »měšťanská škola«, kterému se déle než půl století dobře rozumělo, měnil.

Podle místa školního znali ještě naši otcové školu vesnickou a městskou a není pochyby, že tyto názvy důsledně musily ustoupiti novým, když zákon o zakládání a vydržování škol změnil povinnosti vesnic a měst ke škole. Také názvy »škola hlavní, farní, filiální« musily ustoupiti novým, když zákon o dozoru ke školám nabyl jiné účinnosti. Tyto změny byly nutné, jsouce odůvodněny novými poměry; ale změna názvu »škola měšťanská« ve »školu občanskou« nebyla nutná a není odůvodněna. V školním zákonodárství z let sedmdesátých v minulém století provádělo tehdejší vídeňské »Bürgerministerium« nové změny a honosíc se, že živlu občanskému dopomohlo k vítězství nad šlechtickým privilegiem, podle něhož do té doby zástupci vlády byli vybíráni jen z řad šlechtických, že vedle aristokratického směru nutno uznávati směr demokratický při správě státní, vtisklo nové škole, kterou tvořilo, název »Bürgerschule« jako znak vítězící demokracie. Překladatelé zákonů školních užili názvu měšťanská škola. Je tedy název ten také demokratický. Lidový název »měšťanka« jest obecný. A zajímavo, že mluva lidová v určitých krajinách říká důsledně a výhradně jen »dítě chodí na měšťanku, učí se na měšťance«, kdežto jinde zase slýcháme: »chodí do měšťanky, učí se v měšťance«. Lid ví, že vesnice, městys i město jsou obcemi, že obyvatelé jejich všichni jsou občany, nespatřuje tedy ve změně názvu »škola měšťanská« ve »školu občanskou« nijaké demokratisace z důvodů republikánských. Slova běžného »měšťanka« z úst lidu nevytlačí nová náhražka. Nikdy se neujme způsob říkati: »dítě chodí na občanku, učí se na občance«, nebo »chodí do občanky, učí se v občance«. Jeho smysl pro jasnost mluvy bude mu v tom brániti.

Red.

Redakce N. Ř. je téhož mínění jako autor této poznámky. Název »měšťanská škola«, ať je, jaký je, je název vžitý, historický, a už proto zasluhoval, aby se ho šetřilo, protože každý ví, jaký druh škol se jím míní. »Škola pokračovací« také není název přesný, neboť pokračovací školou je i škola měšťanská i střední a každá jiná kromě školy elementární; ale název se vžil, každý mu rozumí a nikoho zajisté nenapadne (jistě to ovšem nevíme), aby jej rozbíral a pitval, vyjadřuje-li na puntík to, co má, čili nic. V gymnasiích už dávno neběhají studenti nazí, jako pedagogia nevychovávají otroků vodících dětí urozených rodin. Vžité a právě proto dobré pojmenování »měšťanská škola« vymítáme a zavádíme za ně slovo nové, které není o nic lepší. Naopak. »Občanská škola« je prostý překlad německého Bürgerschule, ale bez toho pregnantního významu, který dala doba slovu německému. Českému uchu název »občanská škola« nepovídá o té škole nic; kdyby ji byli nazvali »školou lidskou nebo člověčí«, bylo by to navlas tak. Čím a komu vadil starý, domácí název »škola měšťanská«, nevíme; snad aby se nezdálo, že je to škola na výchovu »buržojů«.

Naše řeč 7, ročník 6/1922

Předchozí Karel Juda: Choditi maminkou

Následující Bohuslav Havránek: Českoněmecký poštovní a telegrafní slovník