Osvojiti

[Drobnosti]

(Dr. C.) není sloveso staré; vyskytuje se podle dokladů Jungmannových teprve od 16. stol. Ani druhá složenina téhož způsobu, přisvojiti, nemá starých dokladů, třebaže se obě vyskytují i v jiných slov. jazycích. Místo osvojiti užíval starší jazyk raději slovesa osobiti. Přisvojiti i osvojiti (jakož i prosté, stejně vzácné svojiti) jsou slovesa odvozená z přivlastň. zájmena svůj, a osvojiti tedy znamená něco svým (zcela) učiniti. V dokladech českých míní se osvojením vždycky jen majetek, v jiných slov. jazycích znamená osvojiti také ‚přizpůsobiti, ve zvyk uvésti‘ a p. Podle původu i významu přísluší k slovesu osvojiti dativ osoby a akusativ věci; tedy osvojiti někomu něco (= učiniti, aby se něco stalo něčím majetkem). Ale pokud známe sloveso osvojiti ze skutečných dokladů, vyskytuje se v češtině jen vazba osvojiti sobě (si) něco = přivlastniti si. Při tom se vyvíjí a ustaluje u slovesa osvojiti si, jde-li o majetek, významový odstín pejorativní, tedy přivlastniti si něco, nač nemám práva, co mi nepřísluší. Zavádí-li se tedy v zákonech naší republiky (na př. v zákoně ze dne 28. března 1928) místo výrazu adopce, adoptování termín osvojení a praví-li se, že člověk může někoho osvojili (= adoptovati), je to novota, která se příčí významu a užívání slovesa osvojiti. Z pouhého osvojiti nepoznáváme, v čí majetek atd. něco přechází; za adoptovati (= vzíti za vlastního) by tedy bylo nutno užíti jen zvratného slovesa osvojiti si. Ale pejorativní význam tohoto výrazu, o němž byla právě řeč, příčí se právnímu pojmu, který nazýváme adopcí, protože adoptovati někoho neznamená vzíti si někoho za vlastního proti právu. Osvojit si dítě by se mohlo říci o člověku, který vydává a chová za vlastní dítě, které není jeho, na něž nemá právo, kterého se zmocnil způsobem nezákonným. Odborná terminologie může sice význam některého slova k své potřebě uměle zúžiti, specialisovati, ale nemá právo užíti slova ve významu, který je v odporu s významem obvyklým, chce-li se vyvarovati nedorozumění anebo výkladu nežádoucího. V takovém případě je lépe zůstati při slově obvyklém, třeba cizím, v našem případě tedy při slovech adopce, adoptovati, která jsou dnes už obecně srozumitelná. Ostatně, jde-li o zčeštění těchto termínů, není třeba hledati slova nová (jak viděti, nevhodná), když je možno užíti výrazů tak zobecnělých jako je přijmouti (vzíti, uznati, prohlásiti) za vlastního, přijetí (uznání) koho za vlastního a p. Pro úplnost připojujeme, že se v našem právním jazyce starším ustálilo v tomto speciálním významu sloveso zalíbiti. Na př.: kdyby kto z jiných přirozených přátel tvých někoho sobě zalíbil, si …aliquem adoptaverit (Justinianovy Institutiones v čes. překl. z r. 1562, vyd. Jirečkovo, str. 233); synové zvolení neb zalíbení = adoptivi liberi (t. 147); pak-li by kšaft proto zemdlen byl (irritum factum sit), že kšaftovatel v zalíbenie někomu se dal = quia in adoptionem se dedit (t. 165) a č. Výrazů zalíbení, zalíbiti sobě, zalíbený syn užívá v témže právnickém smyslu také Brikcí a jiné právní památky 16. stol. a uvádí je ještě Tham v svém německo-českém slovníku právnickém z r. 1808. Kdyby se v našem názvosloví dbalo více tradice, jako se to děje v názvosloví jiných národů, kteří si váží takových starobylých výrazů v svých terminologiích právních a j., měli bychom o českou náhradu za cizí Adoption, adoptieren postaráno. Dnes arci, kdy kontinuita se starším názvoslovím je dílem z nevědomosti, dílem z pohodlí namnoze přetržena, obnovovati taková slova je už těžko, ne-li nemožno.

Naše řeč 3-4, ročník 13/1929

Předchozí Okluzský?

Následující Posluhovati, přisluhovati