Noetika

Josef Zubatý

[Posudky a zprávy]

Frant. Joklík, Noetika. Nákladem autorovým. V komisi v nakladatelství J. Otto v Praze (1928). Str. 64. Za Kč 8.—.

»Noetika poučuje nebo má poučovati, jak se jasně vyjadřovati.« Tak čteme hned na začátku knížky. Prvním pravidlem takové nauky by asi bylo, užívati jednotlivých slov — a zvláště názvů vědeckých neboli výrazů, jak jim p. spis. říká — tak, jak jim každý rozumí. Pak by ovšem tento spis měl míti jméno jiné; slovu noetika jsme aspoň uvykli rozuměti jinak, než ho p. spis. užívá. Ale snad bude nejlépe, předvedeme-li čtenářům zkrátka obsah aspoň některých částí této »noetiky«.

1. Co jest noetika? »Za úkol noetiky může zevrubněji býti prohlášeno: očišťovati jazyk (mluvu, literaturu) od kazimluvců«, t. toho, »co jest na úkor jasnosti slohové a co tedy ztěžuje správné chápání myšlenek vyslovených… Od noetiky však nesmí býti požadováno, aby opravovala neb učila opravovati to, čemu říkáme ‚galimatyáš‘, ‚hatlaniny‘ (Kauderwälsch) a pod.« Co je hatlanina, čím se liší od kazimluvců, vlastně se nedočítáme; jsou to bezpochyby věci, kterým není dobře rozuměti, ač se neprohřešují proti zákonům Joklíkovy noetiky.

2. Noetika a mluvnice. »Noetika liší se od mluvnice zejména tím, že tato přihlíží pouze k jazykové (slohové) stránce písemností, ona však také k obsahu.« Mluvnice na př. učí tvořiti u jmen všecky možné pády v obou číslech, u sloves všecky možné časy a způsoby ve všech osobách obou čísel, ale noetika z těch tvarů (‚tvarečků‘) leccos zavrhuje. Že jsou na př. slovesa, jejichž význam se příčí způsobu rozkazovacímu, chápeme a bez studia noetiky se ho u nich vystříháme prostě proto, že v nás ani nevznikne představa přikazovati něco, čemu jejich význam odporuje. Kdo kdy se octl v situaci, v níž by měl užíti imperativu slovesa museti, směti? A zapovídá-li J-ova noetika užíti imperativu slovesa zmizeti, odpovíme jí, že jsme imperativ zmiz slyšeli i čtli nejednou (na př. u Klicpery v tvaru mluvnicky správnějším zmizej). A namítne-li noetika, že to jistě nebylo v pravém významu slovesa zmizeti (t. státi se neviditelným), odpovíme jí, že si dovedeme představiti vypravování o čarodějníkovi, který svými kouzly i slovy dovede poručiti třeba skále, aby zmizela. A přidáme, že metaforicky zmiz znamená také ‚odejdi, vytrať se odsud‘. Noetika snad řekne, že čarodějnictví neuznává, jistě však asi, že se metafora příčí jednomu z jejích zákonů, o němž hned se zmíníme; my jí odpovíme, že mluva, má-li býti s to, aby plnila svůj úkol, musí vystihovati i představy věcí neskutečných a že bez metafory není žádného skutečného jazyka. Chyba (ovšem, kazimluvec; chyba je jen mluvnická!) je také na př., řekne-li kdo »nezapomínal jsi?« nebo »nezapomínej!« Starostlivá maminka, loučí-li se s dcerou, nesmí jí říci »nezapomínej na Pána Boha«; vrátí-li se jí, nesmí se jí ptáti »nezapomínala jsi každý den se pomodlit?« Příklady J-ovy o zapomínání by nás ovšem vedly již k psychologické úvaze, co je zapomenutí, zapomínání, a snad bychom v ní neobstáli, snad by se nám do ní pletlo, čemu říkáme zapomenutí, zapomínání, a to v ‚noetice‘ nic neznamená. Ale čteme u J-a na př. také: »Mluvnice jest dotčena tím, kladeš-li zájmeno ‚jej‘ namísto ‚ho‘ nebo ‚jeho‘; noetika jest dotčena, kladeš-li slovíčko ‚něco‘ namísto ‚někdo‘ nebo naopak.« Škoda, že p. spis. tuto větu neosvětlil příkladem; dává příklad, v němž mluvnicky chybně stojí ‚z nějž‘, ale místo příkladu, v němž by byl kazimluvec ‚něco‘ nebo ‚někdo‘, čteme příklad s divokou metaforou »píti mysterium zmaru«. Škoda; nám se totiž zdá, plete-li si kdo něco a někdo, že vůbec neumí po česku mluvit, ani mluvnicky, ani noeticky.

3. O paronymech. P. spis. rozeznává homonymy (týmž jménem se označují rozličné pojmy; na př. ‚zuby‘ jsou v ústech, na pile, na strojovém kole), synonymy (týž pojem má více než jedno jméno, na př. borovice = sosna), paronymy (slova s kořenem stejným, lišící se »předponami nebo příponami nebo koncovkami nebo vsuvkami«, na př. učiti [se], vyučovati, učitel, učenec, nauka atd.), eponymy (slova různého kmene, ale podobného významu, na př. lajdák, tulák, pobuda, ničema).

Homonymy mu ztěžují jasné vyjadřování; obyčejný smrtelník si toho nebývá vědom a beze strachu mluví na př. o oku jako smyslovém ústrojí, nebo o oku, do kterého pytlák chytil zajíce, o puštěném oku na punčoše, o mastném oku na polévce, řekne snad také, že si u někoho udělal dobré oko nebo že o oko mohl vyhráti z loterie atd., naše slovníky v své neznalosti noetiky ty všelijaké významy dokonce zapisují a učitelé jazyků jim své žáky učí, ale nic z toho by nemělo být. A v hl. 7. dr. J. také ukazuje, jak bychom se mohli homonymů, ne-li všech, aspoň z největší části zbaviti: na rozlišení těch významových rozdílů bychom měli užíti tvarů (správně »tvarečků«) zdrobňujících a zveličujících (zhrubnělin, jak jim říká spis.). Chybujeme, »že v každé zdrobnělině vidíme nebo hledáme cosi malého a v každé zhrubnělině cosi velkého… Slovíčkem smrček neměl by býti označován ‚malý smrk‘, zrovna jako slovíčkem borovička neoznačujeme ‚malou borovici‘…« Skutečné oko by tedy bylo oko; čemu jinému tak říkáme, bylo by očko, očičko, očinko, očisko, okál a pod. Maminky by se pak již nesměly dívati do oček a očiček svých miláčků, říkaly by jim malé oči, nebylo by patrně ani metafor, zub času na př. by se snad jmenoval zoubkem nebo zubiskem (zubům pily podle velikosti bychom snad říkali malé — velké zoubky). Jazyky slovanské hojností svých zdrobnělin ovšem zvláště dobře pomáhají takovým náhradám ‚homonymů‘; němčina na př. spíše si pomáhá složeninami (‚spřeženinami, konstruktivy‘). Malou ukázkou užitečnosti našich zdrobnělin je již spis, o němž podáváme zprávu; hemží se zdrobnělinami užívanými podle jeho návodu, na př. dílko (dílkem by byl i na př. Ottův Slovník naučný nebo Sedláčkovy Hrady a zámky), volnůstka (= licentia), slovíčko, tvoreček, vazbička, vývodek, pokynek, návodek, řadice atd.

»V synonymech zase plýtváme slovíčky, jichž souhrn tvoří tak zv. copia verborum (správně: vocabulorum); jazyk oplývající synonymy jako by se dusil v bohatství a sváděl k marnotratnictví (slohovému).« Ale nejvíce nenávidí dr. J. ‚paronymy‘. Ty »jsou zdrojem t. zv. tautologie, kterýžto výraz by se snad dal zčeštiti slovíčkem lichomluvka. Vskutku se s tautologií setkáváme jen tam, kde věta obsahuje buď tolikrát totéž slovíčko, nebo více paronymů (souzvučníků)… Máme-li v jazyce slovíčka obhájiti, obhájce, obhajoba (!), jsme bezděky ponoukáni nazývati obhájcem osobu, která jiných obhajuje, a obhajovou činnost, kterou to provádí.« To je nepochybná pravda. A stejně nepochybná pravda je, že člověk od té doby, co se naučil představu děje rozkládati v její součásti a ty součásti označovati slovy, má také slova, jimiž označuje bytost, od které děj vychází, která je jejím činitelem. Co je vůbec ‚noetice‘ do toho, jak si jazyk vytvořil jména činitelů, bez jakých není jazyka mezi těmi, které známe? Počíná-li se »noetika« ptáti, užívá-li jazyk či neužívá na označení činitele (nebo jiné součásti) děje slova téhož kmene se slovem, kterým označuje děj (nebo jinou jeho součást), přestupuje hranice, jež jí dr. J. sám vymezil. »Smí-li slouti zakladatelem, kdo něco založil, odběratelem, kdo něco odbírá, objevitelem, kdo něco objevil, vynálezcem, kdo něco vynalezl, vystěhovalcem, kdo se vystěhoval, proč neslove obdobně šijcem ten, kdo šije nebo něco ušil, krádcem ten, kdo něco ukradl, půjčcem ten, kdo něco půjčil, výpůjčcem ten, kdo si něco vypůjčil?« ptá se dr. J. na str. 12. Věta »šijce šije« by mu byla tautologií; »krejčí šije« mu tautologií není, ač pojem vyjadřovaný slovem krejčí přece je týž, co by byl pojem slova šijce. Věta »švadlena šije« patrně by byla tautologií filologu, který ví, že švadlena a šíti jsou slova téhož kořene, ale není tautologií jinému, kdo si té souvislosti vědom není. Věta »zakladatel založil« tautologií patrně jest, ačkoli jsou v ní slova kořenem spolu nesouvislá, tedy ‚eponymy‘ ne ‚paronymy‘; jsou to ovšem slova patřící k sobě významem, svým pojmovým obsahem, ale to přece jsou i slova krejčí šije? A poučuje-li noetika, jak se jasně vyjadřovati, nevyjadřuje se jasněji věta, v níž pojmová souvislost je vyjádřena stejností kmene, než věta, v níž toho není?

Na štěstí je ‚noetika‘ dra J. dosti shovívavá. Aspoň se tak zdá. »Jest… úkolem noetiky také… odstraňovati z (jazyka) nadbytečné paronymy (souzvučníky). Zde se však vtírá námitka: jazykům nelze přece poroučeti jako vojákům. Jazyky se spíše podobají ústrojí, které se vyvíjí samorostle, aniž člověk do toho může podle libosti zasahovati. Jako si jazyk sám vytváří svou zásobu slovíček (copia vocabulorum), tak také nedovoluje, aby mu zásoba ta přičiněním lidským byla ztenčována. Tak tomu vskutku jest, ale jen pokud jde o slovíčka [= slova řeči obyčejné], nikoliv pokud jde o výrazy [slova určená k vyjadřování pojmů vědeckých; věnována jim hl. 5]. Slovíčka si arciť tvoří jazyk [bez lidí?], výrazy však tvoří lidé. …Noetika nedoporučuje tedy snad odstraňovati z jazyka všecky paronymy; to by bylo počínáním pošetilým, kterým by jazyk byl nadmíru ochuzen… Noetika usiluje pouze o to, aby z jazyka byly vymýceny paronymy nadbytečné, které mohou býti přirovnány pleveli mezi obilím.« Toho plevele je ovšem v jazyce mnoho, a otázce, jak se jich zbavíme, je věnována hl. 4. Tam také vyložena pravidla, jak máme vybírati paronymy hodné života z ostatních, nadbytečných. Na př. lež a lháti jsou paronymy, a mám-li si mezi nimi vybrati paronym nenadbytečný, vyberu si lež, protože místo lháti mohu říci také obelhati, zalhati si, nalhati. Méně důvěřivý čtenář se ovšem zeptá, jak si má pomoci, kde potřebuje jen slovesa lháti (na př. v přísloví »kdo lže, ten krade«); odpovědi bohužel se u dra J. nedočte. Anebo: vedle jména loupež neobstojí loupežník, »a to tím spíše, jelikož se dá vždy nahraditi jménem lotr«; je-li loupežník a lotr jedno, mohl by nám vyložiti nejlépe p. dr. J. jakožto právník. JUDr. J. by nám také mohl říci, je-li pravda, že místo slovesa vražditi, prý zbytečného vedle jména vražda, možno prostě říkati zabíjeti. Protože je sloveso žebrati, měli bychom prý místo žebrák říkati tulák. Je každý tulák žebrákem a každý žebrák tulákem? Dobře že Neruda již tak dávno je mrtev; dnes by vlastně nemohl psáti v Malostranských povídkách o panu Vojtíškovi, který byl žebrák, ale takto muž velmi spořádaný. Atd.; vlastně bychom z hlavy o nahrazování ‚paronymů‘ mohli z knížky J-ovy stejným způsobem předváděti jeho příklady všecky.

Obírali jsme se posud první částí knížky p. J-ovy, nadepsané »Průprava«, a měli bychom přihlédnouti i k části druhé (Jednotlivé kazimluvce). Snad bychom v ní našli spíše i věci, s nimiž bychom dovedli souhlasiti; ale je zde z veliké části tříšť poznámek, v níž těžko nalézti vůdčí myšlenku, a musili bychom rozsah této zprávy velice rozšířiti, kdybychom chtěli mluviti o všem, co zde je nahromaděno. Jádro knížky je v její části první; a s tou souhlasiti nedovedeme. Nedovedeme souhlasiti s libovůlí, s jakou dr. J. ustálené vědecké termíny klade ve významech jiných, a zejména ne s násilím, jakým by rád zreformoval výsledek toho ohromného díla tisícerých generací lidských, jakým je každý jazyk. Nedovede-li skutečný jazyk podle mínění J-ova sloužiti vědě, jako jí sloužil až posud, nezbude nic jiného, než aby byl k jejím potřebám vytvořen prostředek jiný; matematika si takový prostředek vytvořila způsobem opravdu skvělým, ač ovšem vedle něho bez skutečného lidského jazyka obstáti posud nedovede. Každá věda si svůj jazyk pro své potřeby z jazyka obecného upravuje, tvoří si ‚výrazy‘, jak jich žádá J., ale šetří při tom základů jazyka, z kterého buduje, nevnucuje mu požadavků takových, jaké vymýšlí dr. J. A sotva bude jinak, dokud se nezmění způsob, jakým lidstvo pohlíží na jazyk a na jeho práva.

Podle zvyku N. řeči bychom vlastně měli přidati něco o jazykové stránce Noetiky; našli bychom v ní dokladů jazykové nesprávnosti dosti. Ale šlo nám o nemožnosti, jichž dr. J. žádá na jazyce, aby byl noeticky správný. Maličkosti v citátech z jeho spisu, jako na úkor m. na újmu, jichž m. jejichž si naši čtenáři jistě dovedou opraviti sami.

Naše řeč 6, ročník 13/1929

Předchozí Zátor

Následující Josef Müller: Z našich časopisů