Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

Je slovo „jazykozpytec“ správně tvořeno?

V „Doušce jazykozpytcům“ vytklo České slovo z 11. XII. 1938, že „názory (jazykozpytců) nejsou důsledné. Hlásají na příklad, že nemáme uměle tvořit slova složená, protože to neodpovídá duchu jazyka, a hle: sami pro sebe si filologové vytvořili název „jazykozpytci“, což je tedy slovo — složené“.

Snad bychom se touto lehce nadhozenou novinářskou glossou ani nezabývali, kdyby z ní nemluvil názor dost rozšířený, který si poměr češtiny k složeným slovům zjednodušuje v prosté „složeniny odporují duchu češtiny“. V této formulaci je to názor mylný. Složenin je v češtině hojně a jsou zcela správné, ale ovšem jen v jistých dost přesně určených mezích a jistě v počtu mnohem menším než na příklad v němčině, s níž se u nás ovšem čeština srovnává nejvíce.

Zůstaneme-li jen u složených substantiv, můžeme nastíniti poměr češtiny k složeninám asi takto:

1. V češtině není možný onen typ, který němčině dodává složenin nejvíce: složení dvou substantiv, z nichž druhé je určováno prvním, t. zv. typ „Vaterland“. Máme sice některé starší složeniny toho typu: slova složená s „-mistr“ (strojmistr, mostmistr), slova se „-sloví“ (bohosloví); slova rodokmen, vinohrad, světoobčan, zemědým, zeměžluč atd. Ale dalšímu pronikání těchto jmen se bráníme zcela rozhodně; odmítáme složeniny, jako jsou „dřevoprůmysl, paroloď, státodol“ a jiné výtvory „à la prasemaso“, jak říkával inspektor Franta. Stejně jsou špatné složeniny, kde prvním členem je slovo cizí (auto-, kino-, foto-, rádio-): slova „autosvatba, kinohvězda, fotopotřeby, radioprůmysl“ skutečně češtinu znešvařují — třeba uznáváme, že jsou některá z nich svou krátkostí velmi svůdná.

2. Právě tak není dobře české tvoření z přívlastkového adjektiva a substantiva, typ „rychlovlak“ (rychlý vlak). Průlom do této zásady je širší než průlom do zásady u typu „Vaterland“ (v. i NŘ. XXII, 65): připouštíme takové složeniny totiž někdy tam, kde jde o adjektiva prvotní, vyjadřující obecné vlastnosti (velkokníže, velkoobchodník, malodráha, novomanžel, novoutrakvista, starověk, mladogramatik). Jen ojediněle existují i složeniny s adjektivy jinými: rychlobrzda, stejnokroj, veselohra atp. Ale slova, jako „červenotužka“ (Rotstift), „tvrdoguma“ (Hartgummi), „měkkozvíře“ (Weichtier, měkkýš) bychom cítili jako zhola nesprávná.

3. A je pro češtinu nemožné další skládání složenin, v němčině velmi běžné (Elbedampschiffahrtsgesellschaft).

4. Ostatní typy složenin však v češtině jsou a bylo by zlým omylem pokoušet se snad o jejich odstraňování.

Správné, třeba ne hojné, jsou složeniny slučovací (Baltoslované = Baltové a Slované; severovýchod = zpola sever, zpola východ; ptakoještěr = zpola pták, zpola ještěr).

Můžeme tvořit složeniny s prvním členem číslovkovým: dvojhláska, trojspolek, čtyřletí, pětiboj.

Dnes už neužívaný, ale dobře slovanský je způsob tvořiti složeniny, jejichž prvním členem je sloveso, druhým pak předmětné substantivum: typ kazimír (držgrešle, lamželezo, lomikámen, třasořitka, neznaboh).

5. Nejbohatší je však typ „dřevokaz“ s pořadím členů proti typu právě jmenovanému obráceným (předmětné, řidčeji příslovečné substantivum + substantivum deverbativní jistých druhů). Deverbativní substantiva na -dlo, -č, -tel atp. takových složenin netvořívají, zato však hojně jména s příponou nulovou, jména na -ce, -ec, -ba, podstatná jména slovesná. Na př.:

a) zpravodaj, lidojed, kovkop, révokaz, myšilov, lihoměr, kulomet, drátovod, vodojem, jitrocel, tělocvik; zeměbrana, životospráva, vlastivěda, lidovýchova;

b) drakobijce, službodárce, bleskovládce, vojevůdce;

c) zločinec, zemědělec, mědikovec, kovolijec, břichomluvec, romanopisec, dřevorubec, mědiryjec, zlatotepec atd.; a podobně i jazykozpytec;

d) bohoslužba, povahokresba, dřevořezba, olejomalba;

e) klasobraní, dobrodiní, krveprolití.

Je tedy slovo „jazykozpytec“ tvořeno zcela správně a stydět se za ně nemusíme.

V prvním čísle XXV. ročníku Časopis pro moderní filologii (str. 15—22) uveřejňuje Josef Janko další Poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickemu. Slovo melouch (= práce, obyč. menšího rozsahu, na vlastní vrub konaná zaměstnancem bez vědomí zaměstnavatele, práce pokoutní) a odvozeniny melouchovati, meloušiti, melouchář, melouchařiti a meloušiti se okolo čeho (= ometati se, čuměti, herumschwänzen) jsou z židovského základu meloche (= práce nějaká podvodná, blíže neoznačená, ale zasvěcencem dobře vyrozumívaná), uchovaného také v alsaské němčině malauches (= podvodné manipulace, na př. při prodeji krav). malauchen (padělati, falšovati, na př. víno). — Stč. sikolec, sikoleč (= pastýřská hůl) by mohlo ukazovati na něm. sichholz (sr. krumpolec z Krummholz) (sichen = poháněti, tedy sichholc — poháněcí, pastýřská hůl), jehož ch by se bylo změnilo v k analogií podle sek- (sekati) „ Tento výklad však musí ustoupiti výkladu jednoduššímu z indoevr. zákl. sek- (řezati, usekáváti), s nímž souvisí staroangl. sǟgol (= hůl, kyj), švýc. seigel (= příčel žebříku, stupeň) z indoevr. *soikγlos. Předpokládaný tvar slovanský byl by *sikolъ a k němu zdrobňovací odvozenina sikolec, změněná snadno pro svou osamocenost v sikoleč (snad podle kleč).

O slovích candra, cundra a p. jednal Janko již při rozboru zvukodobného typu cabr, čabr. Nyní se k nim vrací, aby poopravil mínění rumunského filologa Crânjaly, který se domnívá, že slova tato pocházejí z maďarštiny. Janko ukazuje, že tu běží o útvary onomatopoické s hlavním významem roztřepenosti a členitosti, a slova sem náležející dělí ve dvě hlavní skupiny: bez nosovky (cadr-) a s nosovkou (candr-). Z českých slov typu bez nosovky uvádí na př. čadra (ženské roucho na Východě), cadrna (rozcuchaná kudrna), cadrnáč (rozcuchaný), cadrnatý (chlupatý) a snad sem patří i královéhradecké cajdrnožka (chatrná spodní sukně). Typ nosovkový jest zastoupen v češtině dial. canda, candoň, candavý (tlachal, tlachavý), candát (tulák), candátovati (bez účelu choditi), zacandati (umokřiti), laš. candrat (šplechtati), mor. candra (otrhaná ženská), laš čandor s významem podobným, mor. candra (popruh u trakaře) a čandrůvka (druh jablek). Hlavní význam roztřepenosti (s „vodním“ odstínem mokroty, šplíchání) není jistě příliš vzdálen od významu nepořádnosti, rozcuchanosti a toulavosti.

kvh.

Naše řeč 1, ročník 23/1939

Předchozí Jan Kubišta: Pravopisný slovníček pro potřebu školní i soukromou

Následující Čtení matematických značek a výrazů před 85 lety