Justýnčin mistrovský kus

[Posudky a zprávy]

Jan Hýbl, Justýnčin mistrovský kus. Stoletá humoreska. Vydal a úvod o českém humoru a jeho nejstarším pěstiteli napsal Ferdinand Strejček. V Praze 1917. Světové knihovny č. 1286—87. Nakladatelství J. Otto [!].

Knížkou touto prof. Strejček podnikl pokus, vyrvati propasti nepaměti první humoresku našeho obrození. Jméno Jana Hýbla i osobu jeho zvěčnil Alois Jirásek ve svém románě F. L. Věk; pokud se bude čísti tato kniha, potud bude žíti také tento skromný, ale neúmorně pilný pracovník literární, znamenitý bavitel společnosti a typický návštěvník »Staré rychty«, jenž »pivečko příliš miloval a tím sebe zanedbal i zahrabal«.

Ferdinand Strejček doplnil dílo Jiráskovo a obeznámil nás nejen s osobou, nýbrž i s prací Hýblovou, a to s nejlepší belletristickou prací jeho. Pokládáme ten čin za záslužný. Dnes se vrací pozornost a láska čtenářstva větší měrou než kdy doposud k době obrozenské a k buditelům našim. Lidé malí vykonali dílo veliké, protože měli lásku, která přenáší hory. Jest to jedinou snad dobrou stránkou hrozné války nynější, že u všech národů pilněji obrací zřetel k sobě samému, k vlastní podstatě a že způsobila zvniternění, prohloubení života každého národa, horlivější pěstění svéráznosti a ryzosti jeho. Tak se vynořil ze tmy polozapomenutí Josef Kajetán Tyl a zazářil jasným leskem; tak česká kniha, česká hudba, český kroj, český obraz našly příznivců, jako nikdy dosud.

Příznivá jest tedy půda i opětnému oživení Hýblovy práce. Při ní nás nad jiné zajímá mluva. Hýbl jako redaktor, korrektor a překladatel už sám sebou byl povinen dbáti dobré češtiny, nehledě ani k tomu, že doba obrozenská především pracovala o vzkříšení a zvelebení jazyka. Ale Hýbl nepřestával na tom, aby sám dobře uměl česky, nýbrž on i »poučuje krajany své také nejednou o duchu českého jazyka a kárá nepěkné tehdejší mluvy«, takže Strejček o něm uvádí jako novinku, že byl z prvních brusičů jazyka mateřského.

»Justýnčin mistrovský kus«, první humoreska česká v nové době literatury naší, čte se i dnes ještě zcela pěkně při veškeré naivnosti své. To způsobuje hlavně vtipná, milá řeč její, kterou jasně prosvítá celá dobrácká a čtveračivá povaha spisovatelova. Řeč ta jest protkána lidovými obraty a úslovími, plyne prostě a hladce i bystře, má cosi zálibného do sebe. Žert a vtip ji účinně koření.

Vydavatel (patrně, aby se zachovala vůně doby a její ráz i ovzduší) ponechal v pravopise i v řeči všecky zvláštnosti a chyby její. Čteme tedy: nikdý, ruce nestískaly, myšlínky, přemejšlel, milý anjeli, dobré jítro, políbil ji, křtící jméno, oblíčej, rejistřík, panáčkové vrtějí hlavou, byla smířenlivé povahy, s čím by jste byl spokojen, očma, tu stojejí, hystorye, kdyby jsi jen nebyla tak tuze příjemná, slzy se jej tázaly, dálší, kdyby nás přistíhl, před chvílkou, zůřivost, jejích duše zdály se v jedno stíkati, smířejí, všickni tří, obyvately a j. Bylo by však bývalo s prospěchem, podotknouti v úvodě, že se podává text nezměněný; ledakdo může pokládati některé ze zvláštností tehdejšího pravopisu za nedostatečné opravení tiskových chyb, jiný, méně vzdělaný čtenář, i za správný způsob psaní. Několik slov o písmě a jazyce Hýblově bylo by zajisté vhodně a vítaně doplnilo literární úvod, v němž nám jen nechutná slovo »rozhodně« (nejzajímavější a nejcennější jest rozhodně nejdelší práce celého podniku, překladem z němčiny rozhodně [m. najisto, naprosto] není), pak tvar zařazená, správný sice, ale méně libozvuký než rovněž správné zařaděná, a posléze pravopisně nesprávné: vzdělavací m. vzdělávací. — Co dále Strejček vybral z humoru Hýblova, jest slabé a dnes již neobstojí; mohlo proto raději býti vypuštěno.

Naše řeč 9, ročník 1/1917

Předchozí Jiří V. Klíma: „Roentgenův“ a „roentgenový“

Následující Slovenské pohledy