Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Josef Zubatý

[Články]

Část další.

Vedle tohoto slovesa zraziti, zrážeti, zrazovati bývalo a z části posud je i sloveso sraziti, srážeti s podobným významem (srazovati náhodou není doloženo). Sraziti koho s čeho, z čeho, od čeho s významem »odvrátiti« má na př. Jungmann 4, 263 z Prefáta, Kocína, Veleslavína, Lomnického; Kott 7, 760 přidává z Letopisů »nemohl ho s toho sraziti«, t. 375 (1514) čteme »J. M. žádá od Pražanů…, aby stálí byli a nedali se žádnému sraziti«; z mor. lidové mluvy Bartoš Dial. sl. 393 uvádí »srazíl ho s toho« s významem něm. »Jmd von etwas abraten, abbringen«. K tomu chodské »dyž má chlapec kuráž, já bych chlapce nesrážel« Hruška 90 a bezpochyby také zábřežské srážeť se »ostýchati se« (»vone se srážijó« Bartoš 393). Tato složenina našim brusičům je správnější; ptáme-li se, proč, je opravdu těžko nalézti odpověď jinou, než že předložka s v této složenině snáze se pochopí, než z. Prusík beze všeho mluví o příčinách libozvučných, jimiž se změnilo sraziti ve zraziti: takovým příčinám jazykozpyt nerad věřívá; a zdá-li se mu, že zraziti se říkalo proto, že se říkalo sraziti z čeho místo s čeho, stačí, vzpomeneme-li si, že na př. dnes v lidu se říká vůbec slézt ze stromu a proto v Čechách nikdo neříká zlízt, zlézti. Ani by nebylo nemožno, domýšleti se, že bylo právem vedle sebe zraziti i sraziti: ale přece se spíše podobá, že původnější je jeden z obojích tvarův a druhý že vznikl nějakým smíšením. A vidíme-li, že zraziti, zrážeti, zrazovati se objevuje skoro jen v tom zvláštním významě, o němž zde mluvíme, kdežto sraziti má významy hojnější (sraziti hlavu, ovoce, peníze, nemluvíc o složeninách s předložkou s ve významě lat. »cum«), ani není mnoho důmyslu potřebí, abychom vytušili správný výklad. Protože sraziti se říkalo o odstranění něčeho, protože zejména se říkalo sraziti s cesty (»odvrátiti od začaté, správné cesty«), počalo se říkati také sraziti místo staršího zraziti s významem »odvrátiti od úmyslu«. Sraziti bylo a mohlo vstupovati na místo slovesa zraziti: ale proč by se bylo vůbec začínalo říkati aspoň v Čechách zraziti, kdyby bylo bývalo původně jen sraziti? Mohli bychom se dovolávati leda jen dokladů, jako zvítěziti vedle staršího svítěziti a pod. (Sborn. fil. 5, 60): ale kdo tvrdí, že zraziti je ze sraziti, měl by aspoň ukázati, že sraziti ve významě, o nějž nám jde, je v písemních památkách starší. Takto ovšem není nic divného, pomísily-li se složeniny s předložkami s a z, jako v jiných dokladech, o nichž jsem vykládal v 5. svazku Sborníku.[1]

Že zraziti, zrážeti, zrazovati je staré, — a myslím starší, než tvary s s v témže významě, — lze tuším usuzovati odjinud. V Baworowském rukopise je předložka jednou psána vz. Vypravuje se zde 94^a o knížeti Arnoštovi, když odjížděl z domova, jak ustanovil za správkyni a ochránkyni země matku; praví o ní m. j.: »a viemť, jakáť jesti žena, že se mnohý wzrazy (vzrazí) a té zemi nepřekazí«. Vzrazí se znamená podle Loriše »zarazí se«; je to totéž sloveso, které jsme jinde viděli psáno s z, a smysl jest, že mnohý, kdo by chtěl zemi napadnouti, znaje kněžnu Adličku, »zrazí se, odradí se« a raději útoku nechá.

Hledíme-li k obyčejnému významu předložky vz-, vyjadřující se slovesy pravidelně pohyb vzhůru (vznésti, vzrůsti atd.), řekli bychom skoro, že vz- zde vlastně není na svém místě, že písař rukopisu Baworowského nedorozuměním napsal vz místo z, jako bývá psáno velmi často podobným nedorozuměním i jinde, na př. vzkusiti, vzpověd, vzvuk atp. místo zkusiti, zpověd, zvuk (Gebauer, Histor. mluvn. 1, 434); předložka vz- před souhláskami ode dávna, zvláště v hovoru běžném, vyslovuje se z-, proto se mate často v písmě vz- a z- a toto matení se přenášívá i na slova, v nichž původně ani vz- nebývalo, jako písař méně umělý v době staré i dnes napíše někdy třebas v zájmeně zvratném jse, protože v slovese »býti« se vyslovuje sem, ale píše jsem. Ale u tohoto slovesa vzraziti je vz- prastaré, jistě již praslovanské. Církevní slovanština na př. má také již v’zraziti (anebo v’zdraziti) s trvalým v’zražati (v’zdražati), s významem »odraziti, odrážeti, zdržeti, zdržovati«, na některých místech tak, že by Čech dnešní doby mohl překládati »zraziti« (anebo »zraditi«), »zrážeti«, »zrazovati«. A i polština má totéž sloveso wzražyć (místo wzrazić), wzražać »zdržeti, zdržovati« od čeho (zrazić, zražać kogo z czego jest asi z původního s’raziti, s’ražati). I ruština má vozrazíť, vozražať (čto komu, komu na čto) asi s významem našeho »zraditi, zraziti, zrážeti, zrazovati«, Předložka vz- totiž se objevuje, a to v dokladech starých, i ve složeninách slovesných, znamenajících nějaké vzdalování (nehledíc ani k významům jiným); doklad nejznámější je na př. v slovese vzdáti, které znamená vlastně »vydati, pryč dáti«, místo kterého časem právě pro tento význam se vyvinula další složenina odevzdati (ale ještě na př. na Táborsku se slýchá, že otec synovi vzdal statek atp.).

Srovnáme-li vše, co jsme posud shledali, vidíme, že není proč se vyhýbati tvarům zrážeti, zrazovati. Jsou docela správné oba. Přísný zákonodárce pravopisu by leda mohl žádati, abychom psali vzrážeti, vzrazovati, ale pak bychom musili obnovovati vz- v celém velikém množství slov, v nichž výslovnost obecná vynutila již ode dávna tvaru s z- místo vz- přístup do písma, musili bychom ukládati, aby se psalo i na př. vzploditi, vzpýchati atd.: ale takové přísnosti ani není třeba, ani by nebyla na prospěch ustálenosti pravopisu. Zrážeti, zrazovati je jistě starší, než srážeti, srazovati s významem podobným: slovesa shodná s naším sraziti, sráželi jako tato slovesa česká znamenají i v jiných jazycích slovanských nejraději skutečné, hmotné srážení s hůry, s pravého místa atp. a snad jen v polštině bychom našli doklady významu přenesenějšího (na př.: kto prawdziwie kocha, nie zraža się czekaniem), pochopitelné proto, že stará slovesa wzrazić a srazić změnou předložky s v z se stala tak podobnými. Co se vazby týče, jistě je původní vazba s předmětem osobním, tedy »zrážeti, zrazovati koho«: vždyť tato slovesa znamenají podle svého původu tolik, co »odrážeti«. Proto je pochopitelné, že nalézáme doklady zvratné se zájmenem v akkusativě: »(zraziti se) zrážeti se«. Co se předmětu věcného týče, byla by nejstarší vazba s předložkou z anebo od (»zrážeti koho od čeho«), jakou nalézáme u slovesa téhož na př. v slovanštině církevní. Ale v jazyce vše se časem mění, tvar i způsob užívání: a tak se dálo i zde.

Příště ostatek.

Naše řeč 2, ročník 1/1917

Předchozí Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních

Následující Jaroslav Vlček: Několik slov o Blahoslavově Mluvnici české