»Nové lásky «

[Hovorna]

Před závěrem čísla dochází nás ještě tento hlas: Nevím, jak u Vás — ale u nás na venkově způsobil sobotní feuilleton »Národních Listů« ze dne 24. února t. r., promlouvající »O mládeži«, obecné ustrnutí. Tedy tak daleko jsme došli, že po upřímných, opravdových, vážných slovech dra. Svítila a jiných mužů, kteří hledali cesty k duši naší mládeže, na témže místě se ozývá hlas, jenž s úsměškem nezakrývaným opakuje stesky starších, že mnozí, přemnozí z mladých neznají domácích dějin, české literatury, a dodejme, ani mateřského jazyka, jak by to všecko znáti měli a mohli.

»Jsme oprávněni vyčítali mládeži tento malý zájem o humanitní umění a vědu?« ptá se nový kazatel. »Je správné zváti tento zjev nedostatkem naší mládeže? Je účelné hledati prostředky, jak vzbuditi znovu zájem mládeže k našim láskám? Odpovídám určitým: Ne! Neboť to je právě nejvlastnější právo mládeže: určovati si samo své lásky… A nikdy neshodne se v tom mládež se svými rodiči… Lásky předchozí generace nechávají lhostejnu generaci přítomnou. Nuže dnešní mládež nemiluje historie, nemiluje belletrie. To je její právo. Nemůže hřešiti svou neláskou. Neboť má zajisté jiné lásky. Lásky stejně dobré, protože stejně oprávněné. Mládež má právo na každou lásku, jen je-li jeho láska dost upřímná a silná. To je právě podstata vývoje národní duše. Generace přichází po generaci vždy s novými zájmy, novými ideály… Záliba v belletrii a filosofování zmizela. A mládež našla zalíbení ve věci zcela jiné.«

Nuže — které jsou tedy ty »nové lásky«, ptáme se dychtivě, a slyšíme odpověď: »Sport. Kopaná. Tenis. Plování. Sáňky. Lýže.«

Není to úžasné? Co tomu říkáte? — táže se ustrnulý dopisovatel.

Na to odpovídáme prostě a přímo tolik. Má-li vyčteného půl tuctu nových lásek býti rovnocennou náhradou staré osvěty národní, za níž spějeme od staletí, je to náhrada zhola nedostatečná. Zdravá mysl v zdravém těle; zajisté: to hlásal už Komenský. Ale sport není a nemůže býti účelem vývoje národního, nýbrž pouhým prostředkem, pouhou pomůckou, a to jen jednou z mnohých. Nedovedeme si představiti sportsmana kteréhokoli velikého národa cizího, aby neznal a nemiloval skvělých postav své minulosti dějinné, stěžejních výtvorů své vědy, svého umění, aby neznal (dokládáme výslovně!) svého ušlechtilého, vzdělaného, krásného a starobylého jazyka. Kdyby tato »stará láska« byla pouhá veteš, pak ovšem náš tisíciletý vývoj je toliko smutná fraška v dějinách lidstva, a všecko, co nám darovali nejlepší mluvčí naši od Štítného až po Svatopluka Čecha, vrchovatou měrou nám nahradí — Stejskalové a Frištenští…

A ještě něco. Ukaž mi, kterak mluvíš — řeknu ti, kdo jsi. »V jazyku živ jest národ.« Náš hlasatel »nových lásek«, doktor filosofie a snad dokonce také professor, píše mezi jiným: »Chtěli zaujmouti své žáky pro své staré lásky. Nezaujmuli… Jsou soudci, profesory, komisaři, stavitely, obchodníky, advokáty… Jak můžete tupit právě toto dítě, kdyžtě nevíte, nebude-li z něho právě v říši kultury král.«

Na takovou — »kulturu« a na takové — »krále« jsme opravdu zvědavi…

Naše řeč 3, ročník 1/1917

Předchozí X.: Všecko se »odehrává«

Následující Listárna redakce