Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

CIZÍ SLOVA. Úvaha brusičská

V »Lidových Novinách« ze dne 8. a 16. března t. r. dr. Arne Novák sleduje vývoj češtiny i nalézá, že v nejstarším období bylo hojně přejímáno cizích slov latinských a německých, která po česku byla zpracovávána. Byla to jména osobní (Jan, Jiří, Jitka, Bedřich), místní (Paříž, Cáchy, Řezno a j.) i obecná (kostel, škola, oltář, ďábel, peníz atd.). Později přestávalo přetváření slov — humanisté přejímali slova cizí beze změny, jen koncovku českou jim připínajíce. A tak se děje podnes. Ale tu již »při zběžné práci ochotníků vznikají novotvary nesprávné i ošklivé« a ty budí odpor brusičů, z nichž někteří pak žádají výrazu domácího za každé slovo cizí. Dr. Novák se obrátil o radu, jak si vésti v užívání cizích slov, ke třem autoritám: Blahoslavovi, Palackému a Gebauerovi, kteří představují troje období jazykového vývoje. Prvý užívá cizích slov měrou dnes už vůbec nemožnou, ač se vyslovuje proti výpůjčkám jazykovým, kde jest po ruce výraz domácí. Palacký podal své kredo jazykové v čl. »O českém jazyce spisovném«; ani on není naprosto proti slovům cizím; přejímá je někdy také tenkrát, kdy za ně máme slova domácí. Stejně byl shovívavý Gebauer, jenž v přednáškách leckdy zápasil s výrazem a psal neživou řečí knižní. »Za nejkrásnější projev Gebauerova ducha možno pokládati úvod k Hláskosloví«; ale i tam »vplížilo se překvapující množství cizích slov«, která se mohla snadno nahraditi českými. Když nenašel spolehlivého vodítka u těchto tří mužů, Arne Novák chtěl by vyslechnouti o této věci básníky a vypravěče, dramatiky a překladatele; ale přestává na sobě samém jakožto kritiku, jehož obor pracovní stále jej staví před otázku cizích slov. A tu prohlašuje podle vlastní zkušenosti, že cizím slovesům jest možno vždy se vyhnouti a najíti pro ně výrazy domácí. Ale ne již jmenům podstatným a přídavným. Pro ta by měl někdo složiti synonymiku, jakou máme pro latinu nebo němčinu. V naukách přírodních, filosofických a odborných jest mnoho terminů technických, které jsou mezinárodní a jichž učenec neb odborník užívá rád, i když jsou po ruce výrazy české. Dr. Novák ukazuje pak, jak nesnadno jest se obejíti bez slova kritika, pomýšlíme-li na celou nauku kritickou a celé umění kritické, nebo beze slov essay, koncepce, inspirace (na př. hudební), typický, sentimentální, ba i kantor (starých časů), veterán, tradice, konvence. Dále ukazuje, že žádné ze slov navržených za výraz »macha« nevystihuje věci, ježto macha má význam potupný, dovozuje potřebu synonymních výrazů pro půvab slohový (v takovém případě lze též přibrati slovo cizí), a míní, že by se cizí slovo leckdy mělo raději vyjádřiti opisem nežli úzkostlivým překladem. Končí pak slovy: In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas, což překládá také slovy: Ve věcech nutných jednota, v otázkách sporných volnost, ve všem láska!

Naše řeč 5, ročník 1/1917

Předchozí F. R.: Román carevny Kateřiny II.

Následující František Frýdecký: »Slovač« = Slováci