Akademik Bohuslav Havránek šedesátiletý

Alois Jedlička

[Články]

(* 30. ledna 1893)

Přehlížíme-li dnes u příležitosti významného životního jubilea akademika B. Havránka, ředitele Ústavu pro jazyk český Českoslov. akademie věd a redaktora našeho časopisu, jeho dosavadní životní a vědeckou dráhu, vyplněnou všestrannou a bohatou činností badatelskou i popularisační, organisační a redaktorskou, učitelskou a výchovnou, a uvědomujeme-li si jeho významné postavení a úlohu v dnešním našem kulturním i vědeckém dění, máme před sebou jasný vzor a příklad uvědomělého a snaživého úsilí vědce-socialisty, kterého vyznačuje opravdový a zanícený vztah k vědecké práci i k celé dnešní naší nové skutečnosti.

Bohuslav Havránek stojí dnes s Fr. Trávníčkem v čele naší jazykovědy: je představitelem našeho vrcholného pracovního vědeckého centra, v němž se soustřeďuje jak veškeré bádání o českém jazyce, tak uvědomělá péče o něj; je neobyčejně šťastným organisátorem našeho vědeckého života, zvláště jazykovědného, se zdarem organisuje a řídí vědecké konference o různých jazykovědných otázkách, má smysl jak pro velké plány kolektivní, tak pro individuální práci jednotlivých pracovníků; je pečlivým a podnětným redaktorem řady našich jazykovědných časopisů (Slova a slovesnosti, Naší řeči, Slavie a Byzantinoslavic), vědeckých publikací a slovníků (akademického Příručního slovníku jazyka českého a Velkého rusko-českého slovníku) i edicí v Národní knihovně (jako člen ediční rady) a v Knihovně klasiků (B. Němcová); je aktivním vedoucím autorských kolektivů pracujících na nových učebnicích českého jazyka a donedávna i předsedou učebnicové komise pro jazyk ruský; tak jako za svého plodného a badatelsky i učitelsky vynikajícího a průbojného působení na Masarykově universitě v Brně (v letech 1929—1945) je i dnes stále podnětným a lidsky přístupným i obětavým učitelem starších i nejmladších jazykovědných pracovníků na pracovišti akademickém i na vysoké škole, na filologické fakultě university Karlovy.

Veškerá tato rozsáhlá a odpovědná činnost na poli české jazykovědy, namáhavá a vyčerpávající, kterou je možno leckdy zvládnout jen s krajním sebezapřením, neodvádí akademika B. Havránka od spoluúčasti na životě politickém a veřejném, společenském: je i zde platným součinitelem při budování naší nové skutečnosti socialistické.

Rozsáhlost a mnohostrannost odborné činnosti a veškerého působení B. Havránka, jak nám je ukazuje i letmý pohled na dnešní jubilantovo postavení v životě vědeckém, mají své kořeny a pevné základy hned v počátcích Havránkovy vědecké práce. Už tehdy se výrazně rýsují tytéž zájmy, které jej poutají i dnes. V průběhu svého vývoje promlouvá Havránek o jednotlivých otázkách vždy, kdy se projeví aktuální potřeba tyto otázky řešit nebo dosavadní stanovisko korigovat, a přispívá k tomuto řešení podnětně a šťastně.

Jako žák prof. J. Zubatého byl B. Havránek vyzbrojen schopností vidět a pozorovat jazykové jevy v širokém srovnávacím osvětlení a s určitého obecného hlediska. Vlastním universitním oborem, pro nějž se habilitoval a byl jmenován profesorem na brněnské universitě, byl srovnávací slovanský jazykozpyt. Srovnávací a slavistická je první jeho rozsáhlá práce, významná metodicky i výsledky a bohatá materiálem, o slovesném rodu ve slovanských jazycích (Genera verbi). Široký rozhled slavistický uplatňoval B. Havránek vedle jiných studií také ve svých statích o vzájemném působení spisovných jazyků slovanských.

Jako slavista je B. Havránek v osobních i vědeckých stycích s jazykovědci v ostatních slovanských zemích. Už z dřívějška jsou známy jeho styky s jazykovědou sovětskou a zvlášť dnes pak patří B. Havránek k předním jejím znalcům; nové výtěžky a zkušenosti sovětské jazykovědy pomáhá k nám přenášet i jako předseda ja~ zykovědného oddělení Českoslovcnsko-sovětského institutu.

Práce z oboru českého jazyka zabírají několik úseků vzájemně se doplňujících. Všecky pak náležejí k thematickému okruhu našeho časopisu.

Zásadní význam mají Havránkovy práce o theorii spisovného jazyka. I když dnešní marxistická jazykověda, založená na pronikavých statích Stalinových, dochází v lecčems k jiným závěrům — a B. Havránek patří sám k těm, kteří dnes Stalinovy stati důsledně promýšlejí a aplikují —, přece jen lze i tyto starší práce vzhledem k jejich působení a úloze v tehdejší době hodnotit v podstatě kladně. B. Havránek a jiní jazykovědci stavěli se proti podceňování současného spisovného jazyka jako jazyka domněle úpadkového a proti idealisování jazyka minulosti. Dívali se na jazyk jako na dorozumívací prostředek s hlediska společenských potřeb a tyto potřeby jsou a byly i v době minulé nesmírné. Odtud především pramenilo ostré vystoupení proti puristům a brusičům, kteří jazyk často nevědecky — zvlášť též pod vlivem šovinistického buržoasního nacionalismu — ochuzovali. Boj proti purismu a brusičství vedl k zdůrazňování vědomé péče o jazyk, k programovému úsilí o jazykovou kulturu.

Havránek tím, že viděl spisovný jazyk současný jako důležitý dorozumívací prostředek pro bohaté a mnohostranné úkoly, které mu v dnešní společnosti příslušejí, uvědomoval si vždy, že tyto úkoly může zvládat jen jazyk bohatě diferencovaný ve svých prostředcích. Chybné strukturalistické východisko jej ovšem v theoretickém řešení svedlo k tomu, že chápal základní styly (stylistické vrstvy) spisovného jazyka (hovorový, odborný, umělecký) jako samostatné jazykové útvary. Leč budeme-li se dívat na toto rozlišování prostředků spisovného jazyka důsledně jako na otázku stylistickou, pak se nám tato věc objeví — zvláště také s hlediska nových sovětských prací o stylistice jazyka — jako významný dobový přínos pro jazykovou kulturu ve srovnání s názory staršími.

Jednotlivým základním stylům (v původním pojetí Havránkově, vyjádřeném i terminologicky, ovšem „jazykům“) spisovného jazyka, jejich problematice a propracovávání věnuje Havránek stálý zájem: tak od posudků terminologických slovníků (lékařského, poštovního) v prvních ročnících Naší řeči (1919, 1922) přes aktivní účast na slovníku elektrotechnickém vede cesta až k synthetickému zpracování hesla Terminologie v OSNDod; od sborníkového článku o dobovém zabarvení jazyka u Jiráska, osvětlujícím Jiráskovy archaismy (1924), zůstává rozbor a kritika jazyka děl umělecké literatury středem bezprostředního a zasvěceného zájmu Havránkova: rozbírá na pozadí neustálené dobové normy jazyk Máchův, odhaluje a vymezuje lidový podklad jazyka „Babičky“ B. Němcové a nejnověji uvažuje o nosnosti jazyka v nově vznikajících dílech socialistického realismu i o jazykové problematice literárního překladu (srov. brožuru Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu, 1951, a článek ve Slově a slovesnosti [13, 1952, str. 57 n.] Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury), zamýšlí se v drobných příspěvcích i v zásadním článku nad hovorovostí a hovorovými prostředky jazyka, zavádí pojem „demokratisace“ jazyka a hledá osvětlení poměru hovorové a obecné češtiny.

Pro řešení problému normy a normativnosti v jazyce je akad. Havránek vyzbrojen nejen theoreticky, nýbrž i prakticky: jeho dlouholetá činnost v někdejší kanceláři Slovníku jazyka českého (z níž vznikl nynější Ústav pro jazyk český) a styk s bohatým slovníkovým materiálem mu dávají možnost poznat mnohotvárnou jazykovou skutečnost a jsou předpokladem pro dnešní redaktorství děl slovnikářských.

Je pravda, že B. Havránek polemicky proti směru mladogramatickému zdůrazňoval současný jazyk a jeho studium stejně tak jako studium jazyka v jistém dobovém průřezu. Ale při tomto stanovisku nikterak nezanedbával otázky vývojové, jak o tom svědčí základní synthetická práce o vývoji spisovné češtiny (Vývoj spisovného jazyka českého, 1937), práce na svou dobu průkopná, spojující dějiny jazyka s vývojem společnosti a dějinami národa.

Havránkovy práce v oboru českého jazyka nejsou však omezeny jen na otázky spisovného jazyka: významným úsekem jsou i práce dialektologické, studium nářečí. Vyvrcholením této činnosti je souborná synthetická studie o českých nářečích (Česká nářečí), podávající na základě dosavadního i nově sebraného materiálu podrobný obraz o stavu českých nářečí a jejich roztřídění.

Výsledky svých theoretických úvah o spisovném jazyce, poznání jeho stavby, jakož i zásady pro péči o spisovný jazyk přenášel a uplatňoval Havránek přímo tam, kde toho bylo nejvíc zapotřebí: za jeho vedení a aktivní účasti vznikají už v letech 1933—36 průbojné cvičebnice jazyka českého, které vynikají jak tím, že obsahují po odborné stránce nejnovější výtěžky vědeckého bádání, tak živostí a nečítankovostí výchozích textů i způsobem metodického výkladu. Zájem o jazykové vyučování je u B. Havránka, který sám prošel zkušenostmi středoškolského učitele, staršího data: už v 3. ročníku Naší řeči píše o slovenštině v čítance pro obecné školy a v letech 1921—1925 hojně přispívá články a recensemi do Střední školy. A je tento zájem i styk se školou trvalý: Havránek podává přednášky základního významu na 1. sjezdu profesorů filologie r. 1929 a na sjezdu pro středoškolskou didaktiku a pedagogiku r. 1937, přispívá zpracováním jazykových hesel do Pedagogické encyklopedie a j.

Po r. 1945 a ještě výrazněji po r. 1948 pak dává své odborné znalosti a svůj smysl pro školskou praxi cele do služeb výstavby našeho nového školství: je vedoucím pracovníkem a aktivním spoluautorem při nových učebnicích českého a ruského jazyka. Významná je zde Havránkova Stručná mluvnice česká pro střední školu; širší veřejnosti je určena Česká mluvnice (1951; obě za účasti Al. Jedličky). Po Stalinově vytčení zásadních thesí marxistického pojetí jazyka v r. 1950 aplikuje akademik Havránek tyto these na sjezdech i konferencích na jazykové vyučování, stavě se proti jejich zjednodušování a mechanickému chápání. V oceňování významu práce na učebnicích a ve vědomé podpoře účasti odborníků-theoretiků při této práci vidíme opět Havránkův smysl pro reálné potřeby praxe a pro živé úkoly, které klade vědeckým pracovníkům dnešní doba společenské a kulturní přestavby.

Podtrhli jsme v nástinu a charakteristice Havránkovy bohaté a mnohostranné činnosti především ty složky, které náleží také k thematickému programu Naší řeči. A není téměř otázky, k níž by byl Havránek nepronesl zásadní a prohloubené stanovisko a nepřispěl k jejímu řešení. Toto soustředění na základní, byť početné úseky, schopnost vidět jasně problematiku věci a poznat okamžik, v kterém je potřeba řešení určité otázky aktuální a naléhavá, a k tomuto řešení přispět — to jsou vlastnosti, které nám budou vzorem.

A stojí-li dnes akademik B. Havránek v čele Ústavu pro jazyk český, znamená to uznání i završení jeho dosavadní činnosti v oboru studia českého jazyka, ale je to i zárukou, že se Ústav stane skutečným ohniskem theoreticky vyspělé a také životné a k praxi přihlížející pokrokové vědy o českém jazyce. Přispívat k tomu činně je úkolem pracovníků Ústavu a svědectví o tom bude podávat i Naše řeč. Plněním úkolů na cestě k tomuto cíli vzdáme nejlépe čest ušlechtilé osobnosti a dosavadnímu dílu akademika B. Havránka u příležitosti jeho životního jubilea.

Přejeme pak jemu i české vědě, aby stál v pevném zdraví ještě dlouho stejně neúnavně a stále svěží a podnětný v čele Ústavu i v čele našeho jazykovědného dění.

Naše řeč 1-2, ročník 36/1952

Předchozí Kvido Hodura: O českém jazyce Zdeňka Nejedlého

Následující Bohuslav Havránek: Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český