† Jaroslav Vlček

Josef Zubatý

[In Memoriam]

Po době necelého roku zase podáváme zprávu o kruté ztrátě, která bolestně stihla nejen Naši řeč, nýbrž i celou naši vědu a celý náš národ v obou jeho větvích: 21. ledna, v předvečer dne, v kterém jsme jej s radostí měli pozdraviti k sedmdesátému výročí jeho narozenin, náhlou smrtí odešel prof. dr. Jaroslav Vlček.

Velikost této ztráty daleko přesahuje chvíli, kterou jí zde můžeme věnovati; přišla také tak náhle, že nám a všem ostatním Vlčkovým přátelům a ctitelům ani nedopřála času se z ní vzpamatovati. Proto se musíme spokojiti pouhým pokusem, v krátkých slovech aspoň naznačiti, kdo nám v Jaroslavu Vlčkovi odešel.

Odešel v něm především muž, který navždy zůstane zářivým vzorem obětovné a horoucí lásky, stejnou měrou objímající všecky kraje našeho národa a svému národu v celém jeho rozsahu sloužící vší silou svého krásného a bohatého ducha. Jaroslav Vlček byl již svými životními osudy určen k tomu, aby se tím vzorem stal: narodil se dne 22. ledna 1860 z matky Slovenky v Banské Bystrici na Slovensku, kam jeho otce, Čecha, Bachova éra zavála jako profesora, do obecné školy chodil v Praze, léta gymnasijní prožil po smrti otcově v svém rodišti na ústavě, ovšem již pomaďařeném, na studia universitní se vrátil do Prahy, a tak již ve vnímavých letech mládí stejnou láskou přilnul k Čechám jako k Slovensku. A jednak styky rodinné, utužené jeho sňatkem s dcerou slovenského básníka Pauliny-Tótha, jednak úřední povolání spolu s jeho vědeckými pracemi udržovaly samy tuto nedílnou a jednotně ucelenou dvojakost jeho národního uvědomění po celý jeho život.

Již jako universitní student počal Vlček svou bohatou činnost literární; nikdo se ovšem nepodiví, vidí-li, jak horlivě v té době mladý Čechoslovák seznamuje Slováky s věcmi českými a Čechy s věcmi slovenskými. Již v té době se hlásí u Vlčka sklon k studiím literárněhistorickým; prvním souborným jejich plodem byla kniha Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy (v Praze 1881), jež r. 1889 v novém zpracování vyšla v Kyjevě po rusku a r. 1890 jako Dejiny literatúry slovenskej v Turč. Sv. Martině po slovensku. Není možno, abychom zde dopodrobna stopovali a sledovali další Vlčkovy práce v oboru dějin písemnictví českého a slovenského; musíme se spokojiti jen výčtem nejdůležitějších kusů této bohaté činnosti. Jsou to především široce a hluboce založené Dějiny české literatury, jež počaly vycházeti v Praze nákladem Jednoty českých filologů r. 1892 a bohužel zůstaly dílem nedokončeným. V nich se jeví Vlčkův duch, jeho rozhled po odborných pracích a metodách podobných studií vůbec a hloubka jeho vlastní práce způsobem nejskvělejším. Proto je přirozené, že Vlček byl povolán, aby organisoval a redigoval veliká díla souborná, Laichtrovu Literaturu českou devatenáctého století a sbírku nejdůležitějších plodů našeho písemnictví, Čeští spisovatelé devatenáctého století, pro niž sám upravil spisy Máchovy, Hálkovy a z části Boženy Němcové.

Tento kusý obraz Vlčkovy vlastní vědecké činnosti musí ovšem býti doplněn aspoň zběžným poukazem k jeho činnosti učitelské. R. 1882 se stal profesorem na české reálce v Brně, odtud r. 1885 přešel na českou reálku v Praze. Teprv r. 1898 se habilitoval na Karlově universitě v Praze, a na ní působil pak od r. 1901 jako mimořádný, od r. 1908 do své smrti (s přestávkou, v níž působil jako odborový přednosta a organisátor slovenského školství v ministerstvu školství a národní osvěty) jako řádný profesor dějin literatury české a později československé.

Vlčkova činnost byla tak zakotvena v Čechách, ale Vlček při ní nezapomínal na svůj kraj rodný. Byl vždy činným rádcem a spolupracovníkem slovenských prací osvětových, soustředěných v Matici slovenské v Turč. Sv. Martině, a zejména od převratu r. 1918 těmto úkolům věnoval všecky své volné chvíle. Osvobození Slovenska vůbec přineslo Vlčkovi veliké úkoly, které věrně přijímal a poctivě vykonával. Tak se stal hned po převratě právě pro svou znalost Slovenska a jeho potřeb členem revolučního Národního výboru a prvního Národního shromáždění, a jeho péče se obracela především k nejbolestnější stránce slovenského národního života, k nedostatku slovenských škol, který zůstane navždy skvrnou na honosném štítu bývalých pánů Slovenska a který by v nedlouhé době jistě byl podlomil národní život slovenský v samých jeho základech. Vlček svolal poradný sbor složený z politiků a znalců školství obecného, středního i vysokého, a z toho vycházely popudy k zakládání potřebných škol nových, ke zdokonalování a národnímu očištění škol starých i k opatřování slovenského školství nutnými potřebami, počínaje od potřeb nejzákladnějších, na př. učebnic a učitelů, jichž byl tenkrát nedostatek, jaký si dnes skorem nedovedeme již představiti. Pro tyto úkoly se stalo, že prof. Vlček na čas opustil i universitní katedru.

K Naší řeči upoutala Vlčka od první chvíle jeho láska k jazyku a úcta k jazykové správnosti. Jeho spisy jsou a zůstanou vzory krásného vědeckého slohu a správného jazyka ať českého či slovenského. Když se v třetí třídě České akademie r. 1916 začalo jednati o potřebě časopisu, který by šířil způsobem založeným vědecky, ale přístupným i čtenářům nefilologům vědomosti o správnosti jazyka českého, nebylo v třídě, jejímž tajemníkem tehdy Vlček byl, člena, který by se jednání byl zúčastnil horlivěji než on; proto také se stal a do smrti zůstal členem redakční rady Naší řeči a byl i vlastním redaktorem jejích prvních tří ročníků. A proto, i kdyby nebylo ostatních zásluh zvěčnělého, Naše řeč zachová vždy jeho jméno ve vděčné paměti.

Naše řeč 2, ročník 14/1930

Předchozí Sklaplo mu!

Následující Josef Zubatý: Naznak, I.