Ždímati

[Drobnosti]

(14, 116) »Pilný čtenář NŘ.« nám »píše, že r. 1921 o žních slyšel v jv. Čechách hospodářského úředníka, jak si stěžoval na žací stroj (samovazač), že dobře neseče, slovy »žme to«, t. mačká, cuchá, ohýbá a rve stébla, místo aby je přetínal. Náš čtenář od něho vyzvěděl, že pochází z Velimi (v okr. kolínském); na otázku, jak by zněl minulý čas, dostal odpověď, že by se řeklo »žmalo to, stroj žmal«. Ale v budoucím čase prý by se řeklo »bude to cuchat« nebo tak nějak. Úředník říkal, že tak slýchal mluvit, když ještě žil u rodičů. Dokladů očekávaných tvarů žal, žieti nemá Gebauer 3, 2, 189 (2. vyd. 192) ani ze staré češtiny; objevuje se tu jen žďal, pod. v trp. r. žďat, žďatý. V 47. znělce Růže stolisté čteme u Čelakovského, jak, »ji k srdci popřižav, dí k Judytě Břetislav«; ale to asi je spíše výtvor gramatika než ohlas mluvy živé. Tvarům žal, žatý, žieti atd. se náš jazyk odedávna vyhýbá proto, že znějí stejně jako tytéž tvary slovesa žnu (stč. žňu), žieti (žnouti); ale nová čeština tvary neodvozené mimo skrovné zbytečky v nářečích (žme, žmal, žmul, žmout, žmutý, žmaný a pod.) nahrazuje vůbec tvary odvozeného slovesa ždímati (vyždímati, proždímati, naždímati se a p.). Byli bychom vděčni za zprávy, kde se u nás ještě říká žme, žmal nebo žmul, žmout, žmaný (nebo vyžme atd.) místo obyčejného ždímá (ždíme) atd.

Naše řeč 9-10, ročník 14/1930

Předchozí O co jde?

Následující † Václav Ertl, Red.: Uvědomění