Jazyk a národ

V. Machek

[Posudky a zprávy]

Fr. Trávníček: Jazyk a národ. Praha 1930, nákl. Jednoty českoslov. matematiků a fysiků. 80 stran, za 15 Kč.

Populárních knih, které vykládají o minulosti našeho národa podle materiálu jazykového, nemáme nikterak nazbyt. Uvedená kniha prof. Trávníčka, nedávno vyšlá, přijde tedy vhod všem, kdo se chtějí, sami nejsouce odborníky, poučiti o tom, čím přispívá jazykozpyt k poznání původu a nejstarších dějin našeho národa. Podáváme proto podrobnější zprávu o tom, co obsahuje.

V úvodě bere spisovatel na sebe nevděčnou úlohu vyložit význam jazykozpytu. Veliká většina lidí jej pokládá za pouhé slovičkářství a myslí dokonce, že jediným jeho úkolem je kárat chyby a udržovat čistotu řeči. V očích »praktiků« pak je to věda zhola neužitečná, nevyrábí technických hodnot ani nepřispívá k jich vynalezení. Trávníček tu ukazuje, že jazykozpyt (podobně jako ostatní vědy zvané humanistické) vyplynul z věčné ušlechtilé touhy lidstva, poznati co nejvíce z minulosti i přítomnosti. A tomuto vysokému cíli slouží vedle historie, archeologie atd., ba někdy je jediným pramenem poznání. Zvláště pro poznání doby předhistorické má jazykozpyt nemalý význam. Tam nás nechávají historické prameny docela na holičkách, a archeologie nám nemůže říci nic o tom, jakým jazykem mluvili nositelé předhistorických kultur. Památky z hrobů a jiných nalezišť sice ukazují, na jakém stupni kultury stáli jejich majitelé, odkud přicházeli, jaké byly jejich tělesné vlastnosti, ale pro otázku, který to byl národ, zůstávají svědky na věky němými. Tu jazykozpyt vykonal mnoho platných služeb. Srovnávání jednotlivých jazyků stanovilo jejich příbuzenský poměr, to jest společný původ, a tím i podstatnou část jejich dějin. Pojem jednoty praslovanské, dále pojem společenství baltoslovanského a konečně (vlastně zatím nejdále do minulosti) pojem prajazyka indoevropského, to jsou výtěžky studia pouze jazykozpytného.

V první kapitole (Jazyk a národ indoevropský) se Trávníček obírá touto nejstarší dobou, ke které se dosud dospělo. Zvláštní pozornost věnuje indoevropské kultuře, pokud přispěl k jejímu poznání právě jazykozpyt. Z toho, že jisté názvy jsou společné všem nebo aspoň několika jazykům indoevropským, se dovídáme, na jakém stupni bylo rolnictví starých Indoevropanů, čím se živili a čím oblékali, jaká byla jejich dovednost řemeslná, jaké bylo jejich obydlí, jaké zřízení společenské, ba i o jejich náboženství se takto leccos dovíme. Kultura indoevropského pranároda byla tedy i kulturou našich předků, a to v době, která se klade asi do třetího tisíciletí před Kristem.

Po rozpadnutí indoevropské jednoty, jež nastalo rozchodem jednotlivých větví do různých končin, nastalo v předhistorii našeho jazyka období řečené baltoslovanské, v němž žili, sloučeni jsouce jedním jazykem, předkové dnešních Slovanů a Baltů (t. j. Litevců, Lotyšů a vymřelých Prusů; srov. o nich str. 83—86 letošního ročníku NŘ.). O tomto období (a pak o praslovanském) jedná kap. II. Společenství s baltskými národy je nepochybné. Svědčí o tom hlavně velmi četné shody slovníkové, do značné míry i shody hláskoslovné a jiné. Není však dosud shody o tom, jaký byl stupeň a způsob toho společenství, byla-li to úplná jednota či jenom těsné sousedění (a vzájemné vlivy), nicméně je jisté, že baltské jazyky jsou slovanským ze všech nejbližší. Toto soužití trvalo jistě několik století, možná že celé tisíciletí.

Třetím stupněm vývoje je doba praslovanské jednoty. A tu zase jazykozpyt nám ukazuje, jak asi zněly praslovanské tvary slov a jaká byla praslovanská kultura hmotná i sociální. Ukazuje se, že byla sice dosti primitivní, barbarská, ale přece jen dosti vysoká proti kultuře národů loveckých a kočovných. Zásoba společných slov je již značná, nová slova vznikají v této době z domácích prvků domácími prostředky a ukazují tak, které nové předměty a představy přibývaly a potřebovaly těch jmen, jak se kultura zdokonalovala. Ale zároveň se objevují už v této době slova cizí, převzatá ponejvíce od Germánů. Na př. slovo stodola, převzaté od Germánů, je zároveň svědectvím, že Praslované poznali stodoly teprve od nich, že předtím tedy ukládali seno a slámu jenom do stohů.

Když pak náš národ počal žít samostatným životem (kap. III.), stýkal se sem tam znova s Germány, rozptýlenými zbytky dřívějšího germánského obyvatelstva našich krajin, jak nás poučují opět některá slova. Ale hlavní služby prokazuje badání jazykové pro doby pozdější, kdy přichází křesťanství (kap. IV.). Poučuje o tom, kterým slovanským jazykem kázali na Moravě svatí bratří Cyril a Metoděj a zdali jim mohli naši předkové rozuměti. Zjišťuje dále, že se naši předkové účastnili i při tvoření církevní slovanštiny, prvního spisovného jazyka u Slovanů. Křesťanství k nám však přicházelo nejen od východu, ale už dříve z Německa. To se obráží i v jazykové podobě církevní terminologie. Na př. slova almužna, kalich ukazují, že k nám přišla z latiny sice, ale prostřednictvím německým, a dávají takto tušiti, jak silný byl vliv německých věrozvěstů. Jazykozpyt však ukázal ještě důležitý třetí pramen naší křesťanské terminologie, pramen čistě románský (na př. u slov papež, žid, žák), který vycházel snad (jak míní K. Titz) z akvilejského patriarchátu. Veliká část církevních termínů je arci domácího původu, ale etymologie slov shledává, že původní jejich význam byl odchylný, že si tedy jazyk vybral a upravil k nové potřebě slova stará, nenáboženská. Tak slovo hřích značilo původně jenom ‚opominutí, zanedbání‘, ale církev mu dala platnost termínu. Od nás se křesťanství dostalo k Polákům, jejich církevní (a kromě nich i mnohá jiná) slova jsou převzata od Čechů, jak ukazuje jejich hláskový ráz docela zřetelně.

V dobách pozdějších se český kulturní vliv jevil i jinde (kap. V.). Několik husitských vojenských názvů přešlo od nás, jak ukázal nedávno Titz, do Německa, do Francie, do Italie, do Španělska a do Rumunska. Na př. ve francouzském slově pistole vězí naše píšťala, v německém haubitze naše houfnice.

Největší pozornost však Trávníček věnuje nářečním rozdílům v našem jazyku a československé otázce (kap. VI.). Dialektická pestrost na území od Domažlic až po východní hranice slovenštiny je jistě značná. Jak vznikla tato rozmanitost? O tom jsou rozličné domněnky. Tak se tvrdí na př., že kmeny, z nichž byl český národ složen, byly po stránce jazykové nejednotné, že byly mezi nimi rozdíly někdy dost veliké, že ani pozdější stmelovací vývoj nedovedl dospěti k dokonalé jednotě, že tedy nynější nářeční rozdíly jsou jakýmsi odleskem dávných rozdílů kmenových. Naproti tomu zastává Trávníček mínění docela opačné. Podle něho byl pračeský jazyk jednotný a nářeční rozdíly vznikaly teprve časem. Původní hláskový stav se počal měnit, ale třeba jen v jedné části území. Na př. u, ú po měkkých souhláskách se v západní části přehlasovalo v i, í, na východě zůstalo. Tím se vytvořily jisté hranice mezi západem a východem našeho jazykového území. Ty se setkávaly nebo i protínaly s jinými čarami toho druhu, a tak vznikaly dnešní hranice jazykových jevů. Stalo se to většinou v době historické. O původní jednotnosti svědčí staročeské památky. Slova a tvary, které dnes jsou jenom ve východní části (na př. jen v slovenštině), vyskytují se někdy i v staročeských památkách, které psali lidé rodilí z Čech (Trávníček uvádí hojné příklady toho druhu). Tyto úvahy vedou Trávníčka k thematu, jímž se zabýval již několikrát. Je to otázka, jaké je postavení slovenštiny k češtině, jinými slovy, jaké je postavení slovenštiny v rodině slovanských jazyků. Vyskytly se hlasy (Czambel, Conev), že slovenština je jazyk od původu jihoslovanský.

Ale teorie o jihoslovanském původu byla vyvrácena s několika stran. Trávníček rozbírá důvody pro tuto domněnku a ukazuje znovu se vší rozhodností, že předhistorický základ slovenštiny byl identický se základem češtiny. Charakteristické znaky, jimiž se nynější slovenština liší od češtiny, pocházejí podle něho z doby dosti pozdní, a kromě toho nejsou ani v slovenštině isolovány, mají sem tam obdoby i v češtině (na př. tvar vichar je i v chodském nářečí). Dále je důležité i to, že se »při nejstarších změnách nerýsuje slovenské území jako zvláštní jazyková oblast«, hranice jednotlivých jevů staršího data nejdou pospolu, nýbrž běží různo, ukazujíce tak, že Slovensko je jen částí jazykového dějiště českého, nikoli samostatným celkem.

Z těchto úvah jazykových vyplývají důležitá poučení o národní jednotě československé. Jsou doklady, že i v staré době žilo zřetelné vědomí národní jednoty, jména Čech, český označovala i obyvatele Slovenska a jejich jazyk, a naopak Slovák, slovenský se vztahovalo i na Slovany české. Trávníček zde vykládá podrobně o původu a významu těchto jmen, jakož i o novějších útvarech Čechoslovák, československý. Závěrečný oddíl pak mluví o životních otázkách, vížících se k spisovné slovenštině, o tom, je-li pro Slováky nutností, má-li se odluka provésti důsledně či je-li možno se vrátit k jednotě, a upozorňuje, jaká nebezpečí hrozí, nechá-li se vše »volnému, přirozenému vývoji« (jak se říkává).

Trávníčkův populární spis poučuje o uvedených thematech velmi přístupně a zajímavě. Druží se vhodně ke knize (rovněž populární) »O českém jazyce« (1924), jež si všímala nejvíce popisu jednotlivých nářečí československých. Čtenáři »Naší řeči« jej uvítají jistě s povděkem.

Naše řeč 7, ročník 15/1931

Předchozí Fr. Mrkvička: Poupata

Následující Pamětní deska prof. J. Zubatému