Světlo Asie

F. Krsek

[Posudky a zprávy]

Edvin Arnold: Světlo Asie. Rozměrem originálu přeložil Jos. J. David. Sborník světové poesie číslo 147. Nakladatelství J. Otto v Praze 1924. Str. 195.

N. Ř. přinesla v sedmém ročníku (1923) můj posudek překladu této básně, který pořídil Fr. Prachař (1906, 1907). Posudek ten vyzněl nepříznivě a jako vážnější nedostatek bylo mimo mnoho jiného vytknuto také to, že Prachař opominul přeložiti také básníkův úvod a připojiti k textu žádoucí vysvětlující poznámky.

Od té doby vyšel před nedávnem ve Sborníku světové poesie nový, shora ohlášený překlad Jos. Davida, jenž se pokusil již dříve o překládání anglických děl básnických do češtiny. V této knize úvod básníkův přeložen jest a také text jest opatřen četnými vysvětlivkami, jimiž se porozumění mnohým místům značnou měrou podporuje. Mimo to předeslal překladatel také ještě svou předmluvu (str. 11—14), v níž se mimo několik kratičkých životopisných poznámek o Arnoldovi zmiňuje o tom, za jakých okolností jeho překlad vznikl a jakými zásadami se při práci řídil. Dovídáme se zde od překladatele, že první podnět k této jeho práci vyšel od Vrchlického, že mu o anglické transkripci indických slov některé prospěšné pokyny dal univ. profesor Lesný a že se všemožně snažil básnicky zčeštiti doslovně originál, varuje se veškerého dobásňování a přídavků. Překlad Prachařův, nesouměrně zpracovaný, nechce prý podrobně srovnávati se svým, ale o sobě podotýká s důrazem, že chtěl podati překlad co možná definitivní, a dokládá ještě toto: »Připojené mnou poznámky přispějí, doufám, ke snadnějšímu pochopení básně i vniknutí v ducha dob i míst; pokládám je rovněž za cenné plus.«

Jako zvláštní doklad dokonalosti svého překladu uvádí David (ostatně do jisté míry právem) tu okolnost, že pro překlad knihy druhé vystačil s počtem veršů originálu (503), kdežto prý německý překladatel Konrad Wernicke potřeboval k tomu 649 veršů. Již z toho je patrno, jak usilovně David dbal o stručnost výrazu, jíž se domáhal všemi způsoby, někdy také méně vhodnými nebo dokonce i nevhodnými. Známky této snahy o stručnost, toho shonu po slovech jednoslabičných a zkracování slov víceslabičných o jednotlivé slabiky pozorovati lze v knize na všech stranách přímo v nadbytku. Tak na příklad jsou tu desítky slovesných tvarů minulých bez koncového -l (ne vždy nejlahodnějších), jako: skles’, vnik’, svit’, sříz’, vzkřik’, zamk’, křís’, práh’, zmlk’, stih’, prask’, couv’, zaslech’, nepostřeh’, neved’, vystih’, neodkop’ atd. Podobného druhu jsou výrazy: říc’ nemůž, se zříc’, rcem’, stihnem (24) n. stihnem’ (25), kratčej, spěšněj, nejmoudřej n. nehlučněj’, nejlíp, níž, výš, kdes, dál, záz, zkad, ztad, kdys, (vícekráte) ký, kýs, v kých krajích, kýs dmych, kýkoli svět 121 a j. v. Snaha nabýti co nejvíce potřebných slov jednoslabičných vedla překladatele arci k tomu, že k běžné zásobě vybíral a tvořil taková slova nová, ne vždy se zdarem. Tak shledáváme u něho mimo četná obvyklá již substantiva jednoslabičná také takováto: pach (růží 20, pižma 49), zrod = rodění, brň robil z kroužků 64, dmych větru 69, štěk šakalů 72, zlostný syk 128, hryz hadí 69, orlův tes 136, vesmír tesů 45, 92, 93, 129, 168; šer matný 94, bubnů tluk 93, zlom pout 159, 162; třas zimnic, pal horeček, hlody muky 65; mainy kvik 135, vzkřik rodičky 143, stisk muk 165, pekel spod 158, doušky zdvojují pal 133, pohov nemůž’ být 161, zrod, vzrůst, skles 132, stan nemajíc 160, břit sříz’ vlas 91, strůj slavnostní 154, 91, 125; (po)škleb 52, 99, 124; těsný spoj 44, v sled přišla 36, 37, v sled vjeli 39, 44 a č., sled hadích úst 101, a co v sled?, v sled smrt 68; v spěch přišla 117, pozvi v spěch 140; hled víček 74, hled na plačící choť 78, hled potkal hled 36; dobrá druž 157, s druží nebešťanů 77; v krm rybkám 139, bez krmě 109, 151, krm skrovnou 92, čistý krm 119; mléč stromů slaďounká 48; znik být musí 82; můj zkum 89, lpím na zkumu 59; blysk rudý 83; chmýř zchrutou 27; prv 61, zprv 63 (vedle zprvu jen 12).

Vydatný zdroj k získávání kratších tvarů slovních měl překladatel po ruce tam, kde mohl místo výrazů složených klásti slova jednoduchá; to on často činí i tam, kde ve správné řeči je obvyklá jen složenina. Tak píše na př.: tkni se rtů mých 127, tkly se konce 40, tknul se noh 84, hlaviček 134, tknutím 114; když Král slech’ 152, slechnout chtíc 149, slechše slova 147 a č.; noc se zdála slouchat 158; čiň 34 m. učiň; z křů kročil 109 m. vykročil; sytím-li ji 109 m. nasytím-li; bít 28 m. zabít; strast sílají 96; kdo stih’ počátek, stoup’ 174; hlédnuv hloub 30; pět svatých létlo 31; žalář je ssut 174; břeskne den 98, světlo břesklo v sled 112, břeskloť podpůrně 119 a přes rozbřesk 113. Z tvarů jmenných možno uvésti: slední 109, 157, 168, sledně 17; spolný los lidstva 69, v spolnou síť 70 a č., a dial. spolem vešli 404; každou z tuch 164 a j.; kmet smáhlé pleti 56, smahlou šíj 96; čmoudlí klempíři 65; slonů ohromných 59, jinde však hromných slonů 61, hromný bol 135, hromnost trýzně 70 a j.

A tak ještě k mnohým jiným výrazům překladatel sáhl, poněvadž se mu k jeho účelům lépe hodily nežli obyčejné výrazy delší, např.: dej mi těchu slov 76; změnný, nezměnný 132, 52, 70; plané réví 103; vůně váté bohy 122; mdlobný zpěv 135; had skvrnný 159; čekal na odmyk rtů 157; pěstbou máku 191; lid trpný 149; s mornou trpností 96; slať třtinnou 44; brána trojmá 90; letmý mrak 33, žití letmého 108; úkoj běd 52, žízni v úkoj 175; únik 132; v lesních skrytech 112; toužná ovce 101; toužných slz 151; z bylin která = některá 102; šly, oči piaty v zem 35; jím zmátli, mníte 169; kámen spojný 75; klusných koz 100; shovným získáním 150; hady syčnými 96; já přízrak zluštím 61; v běd kolotu = kolotání 52; důsled 133, výsled 10; palným sluncem 83; z pýřných kštic 99; zvěr srstný 82; neslavně jdou 161, nestavný vrkot 135; za zpěvů a výtrub 45; předsíň i výklen 48; drsných kob výpot 92; jeho lásky hloub 85, záměr hlubé lásky 86 a č.; jimž jsi oblohou = oblažením 87; rány, ochromy 67; náhrdlek 74; hlad chvějný 39 a č.; vítr spavější 90; vever 93, 123; papuch s okružím 47, papouš 99; roztaj v prázdeň svou = prázdnotu 127, prázdna duchové 52; s hrdlem kvilným, čenich hladný 108; roj divých labutí = divokých 26 a j.; ples králčin 18; šlář vlajný 156 a j.; smaragdný 36; zbylý záslib 139; dát zodpovídku z křivd 106; bleskem oslepným 124; čáky nezkojné 70.

Již v tom, co bylo podáno až dosud, shledá se místy dosti ukázek toho, že překladatel při volbě slov i v jich tvoření a skládání nejeví právě zvláštní úzkostlivosti; to vynikne ještě jasněji a více, všimneme-li si této věci zevrubněji. Příklady libovolného tvoření a upravování slov mohou býti výrazy: čest vzdát neznedbej 99, 113, 147; bělrouché řady 105; před dešťů bezpočtem 43; dar vždynový 126; vešli v rajhrad 141, v rajhrádku 62, z rajhrádku Prince 73; polmrtva 152; velzisk ten 152; lásky velmožstvím 28; tu tam 35, 44; osmistezka 172, Osmipout 177; což každý zodvětil 22; stupnitý chlum 46; miska tykvitá 149; stezkou pestřitou 115; květohebkých dotyků 150; usednuv s koleny v kříž 27, s kotníky v kříž 31; s rukama křížmo na kolenou 117, křižmonož sedící 64; stavěli se obounož 29, obouruč házel drahokamy 60, 177;[1] kdož zhanbí bohy 96; poupat lotosných 85, 122 a j., tůní lotusných 139; stříbrořadí 80 (o sestavení hvězd); stezkou svézáporu 33; bezbřežný, bezbřehý 130, 152; krokem měrným 122 m. odměřeným; bleskotný déšť 128; svélibou tvář 124; hřích šklebný 124; bezmízných zad 95; nestižný 17, postižný 70, nepostižný 133, nestihlý 62, 126, 147, 20; nevidný 19 a jinde častěji v různém významu. Také se méně zamlouvají výrazy: úminky 151; trplivost 120; stavěči 46 o stavitelích; badač 159; velebu královny Maje okryl besídkou 19; svíral sešlou hůl 57; had zkázný 122, zkázných trav 166; zdvihnuv sklíčence 66, ozářenců roj 86, pláč truchlivců 49, ptáci duhovci 46, mučenců těch vůdci 97; Džunglištník 158, chajda 56 (jinde vhodněji chatky, chat 149); kudry 172; rotmistři 90; panthrů 122; hlupoty 93; hled víček atlasných 74; vzhořel zub i dráp 44; těch věkoctných 120 a p.

Po stránce mluvnické, ačkoli celkový stav je zde přece snesitelnější, shledá se v knize tu a tam také něco libovůle a nějaké to nedohlédnutí. Tak se tam píše na příklad: chopili žerdě (19) m. -i; králi (39, 141, 154, 156) m. králové; v dědictví dej Rahulu (179) m. -ovi; s mátí (139) m. s matkou, s mateří; dceř (37) m. dci, dcera. Ve výraze »sluh lásky« (48) lépe by se hodil dnes genitiv »sluhů« nebo »služebníků«. Jakási neshoda se jeví v tvarech: »pln želů, pln žele« (79) a »v želu« (109). Slovo »tisíc« se nechává druhdy neskloněno: jdi z »Tisíc Zahrad« (112), čety z tisíc Limbů (128), pijí z tisíc zdrojů (142). Káň (131) má zníti plně »káně«. Ve značném rozsahu se užívá přídavných jmen neurčitých se skloňováním jmenným, což patrně také souvisí se snahou překladatelovou po stručnosti. Mimo některé takové tvary, obvyklé i v jazyce spisovném, jsou zde velmi četná adjektiva neurčitá, jež se od platných pravidel odchylují. Tak na př.: lid čil a vlídný (56); vjel něm v Dvůr (58); tuh, vzpřímen, rozškleben, nevidom, poprášen (68); kdo vzdoren mu (165); v sklon slunce smavo (78); bláh je život (121); vznět slasten (169); cháb skles (153); chrabrost švarna (169); tak krut (139); sprost (155); snáší trpěliv a je chtiv (166); čist a uctiv (177); vznešen (83); souciten, svat, práv, přím, vznešen (36); pravdiv (166); snadna, blízká, schůdna (171); chor (101); chor neb sklíčen (55); hluch, něm (170); hruď bezcitna (109); z těl každé půvabno (73); úd tam nah (73); nad něž drah, mil (79); tich sedě (129); bědný, zmrzačen, hluch, kleštěn, chrom (96); pln čas (19); posvátna jsi (22) a j. v.

Zvláštního způsobu skloňování užívá překladatel při substantivu duch. V předmluvě (str. 14) píše o »vniknutí« v ducha dob i míst«, ale v básni samé snad veskrze má pro akus. jenom dávno odumřelý tvar »duch«: pach a dým zkájely duch do dřímot (49); mluví duší v duch (126); chtíc otřást Buddhův duch (124) a č.

Ze sloves se snad nejčastěji naskýtají tvary slovesa chvíti (chvěti) a různých jeho složenin s předponami roz-, z-, o-, pro-, na př. slunko tmy rozchví v zlato m. rozchvěje (18); zchvělá přízní (36); slonů, zchvěvších zem (61); bozi schvěni (78); chvat chvěl křídlem (27); rozchvěná srdce (35); rozchvěla vzduch (40); jím zkáza by nezchvěla (175); skřek prochvěl háj (127); zemí chvících m. chvějících (59). Také tvary různých složenin slovesa -mknouti jsou velmi časté; mimo to však nejsou v knize bez dokladů ani tvary slovesa jednoduchého: semkše křídla (31); pňů semklých (29); semklých slov (51); semkly hlasy v zpěv (123); noc semkla Višvamwan (72); šíj mu semkla (77); s víčky přimklými (113); sloupy obemklý (112); z kol vymkne se (155): ničí oči nesemk’ sen (178); rty semklé (138); ovce mknou se k té (142); břehy moře mknou (155); klíčnice mkne pekla (125); mkne běl v poupátka (120). Také při časování se tu zřejmě projevuje překladatelova snaha jednotlivé tvary slovesné od sloves k tomu vhodných tak si upraviti, aby byly co možná krátké, což se však někdy stává na újmu jasnosti významové. Na př.: čímž znik’ sen (74); kdo znikl muk (81); zniklá žití (43); zniklý všech Skhand (133); až cesty znikly (153); líc žhnoucí (43); sluncem žhnul (59); slast zažhla hruď (95); vstalá bouře, tváří vstalých (128); zživlá (152); tkvěl zdiven (95); v třídách zdivených (153); zžaslým okem (39); dar skytlý bera (149); s perlíkem vzmáchlým (104); zchábla (31); zchablé hrsti (74); zcháblé (113); od odsouvlých dvířek (143); rty zněmlými (152); hledem rty jí zněmil (128); večer dchne přes houštiny (156); zpoza nebes dchnou (170); vichr vzdul (59, 90); vzpnout (137); spnout (160); nikdo nespne ho (40). Vedle správného veleno (148) shledává se také archaistické velíno (35), sdělíno (18, 147), vidíno (158), odín (94). Místo příčestí jako šlehnul (36), drnknul (40), zasmyknul (40), chňapnul (42), vmetnul (166), se dotknul (159) a pod. lépe bylo klásti tvary pravidelné, jakož i místo: líže, lížíc (105, 108) a stavíc (74) tvary lízaje, -ajíc, stavějíc.

Také po stránce syntaktické obsahuje kniha Davidova dosti zvláštností, z nichž se některé od pravidel přesné mluvy uchylují. Jmenovitě překvapí každého čtenáře značné množství genitivů vlastností; na př. šat řásných vln (86); vůz kol krvavých (81); býk rozlehlých rohů (76); zdá se očí nebeských (117); ti stáli paží vzpiatých (95); ty žlutých rouch (178); šly vonné, pestrých rouch i šál (35); lid, pestrých rouch a úsměvný (56); síť zlatou, šňůrek hedvábných a střapců z perliček (88); sestry plátků hedvábných (85) atd. Místo pádu s předl. s bývá někdy nesprávně pád s předl. o: slonů o stříbrných klech a nohách (59); bytosti o zářných očích (77); slonů o sedátkách a klech (148). Ze strojených nebo nesprávných verbálních vazeb možno uvésti: šumíce slunný zpěv (99) m. zpěvem; dýše řeč lítostnou (107); řvala divé hromobití (109); sršíce zář žití (130); vůz sršel zář slnivou (59); ten otřást řád (125); les chví střapce své a pýř (112); dchnul mu vůně (86); motýlci rozvláli letek zeleň (123); vlas řinul čerň svých vln (73); nech dřímotu m. dřímoty (52); dostihnou cíl (174); ty učil mravů deset (178); lpím k životům (79). K nejčastějším slovesům knihy náležejí hráti a ždáti, s významy i vazbami často zcela libovolnými; na př.: večer hrají rej (36); buben špatně hraný (66); zvuk hrál ke snu (74); kraj hrá kvítím (156); hrá hudbu ladnou (164); hluch k písní hře (170); o dítě ždají = ucházejí se (38); ždá chod (24); ždá klidu (51); o mléko ždál (114); ždát chlapečka (65); všem co ždál jsem (79); dost ždál Pána Král (109); únik ždá si (132); Buddhu ždál za odvěť (150); nic neždej od Bohů (160).

Jako prostředku k dosažení stručnosti slohové užil pan překladatel několikráte také infinitivu místo věty podmínkové, na př. mrtev být ten pták: snad správno bylo by jej střelci dát (27); ten hoch dřív zemřít: mním, že puklo by mi srdce (120) a p. V knize se však pozorují také některé rušivé zvláštnosti, jichž se nyní krátce ještě dotkneme. Často se klade zájmeno co v platnosti vztažného zájmena absolutního i tenkráte, kde by byl na místě vlastní tvar relativní; Aruparaga, co moudré klame (128); děv, co nóč-rej tančí (115); bohy, strast co sílají (96); cestou, co kdy jezdec jel (89); jak šlář, co kryl (44); luk, co v chrámě chován (40), a tak často. Sem patří také co ve významu spojky časové: spal, co by měsíc přeplul (93) a j. v. Též spojka či se těší v knize veliké oblibě, ale bývá z největší části nesprávně místo spojek »neb, aneb, nebo, neboli«: 21, 26, 67, 69, 57, 71, 155, 132, 133 atd. Místo vlastního obvyklého že klade se velmi často zesílené žeť: na př. 17, 27, 30, 45, 58, 77, 114, 135, 107, 159 a j. Také na slovce tož nebylo zapomenuto: 38, 50, 55, 63, 67, 79, 88, 102, 103, 147, 152 a j. Zavádění vulgárních tvarů »prál«, »práli« se mi také nezamlouvá: leč Buddha prál (125); pak práli (143); šedý otec prál (44); a kdos prál (40), podobně též 28, 58, 67, 69, 88, 136, 142. — Rovněž bych neschvaloval tak přehojné užívání slov zdrobnělých bez skutečně nutné příčiny, jak si to David oblibuje. Je tu snad skoro napořád holoubek (30, 79, 99) a holoubci (47, 93, 123, 135), slavíček (30) a motýlci (30, 136, 123), jsou lupínky, lístky, kvítky, poupátka (26, 29, 42, 75, 126); jsou nožky (74, 115, 139 146), líčka (74), prstíky (74); háječky, říčka, hnízdečko, tůňky (156, 108, 143).

Předložky bývají nesprávně vokalisovány, na př.: ku snazším (150), ku každé (50), ku branám (71), ku vlnce (160), ku Anta-Kalpám (24), ku Gáji (112); ze které (104), ze dvorních (140), ve prachu (101), ve bledší (134), ve srdci (138); ve Hradu vchod (155), ve půvabnost (163), ve příčině (9, 14) a p.

Z pravopisných nedůsledností buďtež uvedeny: spomohu (118) — zpomohla (119); páž v páži (43) — v paží páž (86), paže (44), paží (49, 50); věstili (33), věstí (184) — věští (60), věštící (148); stráví mládí (49) — ztrav je žár (105); ctnost (61) — cností (129); Bramany (65) — Brahmanů (105), Brahm (71); pisčiny (63) — písčin (118), písčitou (144); lotusu (163) — lotosu (188); Lakh (24) — lakh (24); nauk (26) — náuk (21); sandalem (118), sandal (148), sandalné (69) — sandálné (21); vtom (31, 42, 59, 69, 89) — v tom (77); zmíry (55) — z míry (97); v ráz (34, 41, 42, 69, 127) — vráz (101); stkvoucí (60) — skvost (35, 42); surma (187) — sůrmy (35); džambu (114) — pod jambou (31); jójana (25) — jodžaně (185), jódžan (145); sita (46) — síta (188); tigrů (20) — tygrem (43), tygřice (44); nezproštěn (81), zprostil (105) — sproštěn, sprostit (82); sestřihán (148), ostřihán (152, 153) — ostříhanou (149); zášti (101, 124) — záště (175); myšlének (177) — myšlenky (178 a jindy); mučenníka, učenníků (8) — zákoníky (12); orientálních (11) — orientalního (9); originál, v originále (13) — orginalu (13); útulek — utulek (181); odvěť (141 a jindy) — odvět (100, 115); oběť (101 a jindy) — obět (105); Deví (73), Deví (80) — Déví (135); Sestro — sestra (103), sestřičko (102); Děcku (22) — děcko (21); Sákyům (17), Sákyjům (34), Sákyjské (38), Sákjové (183); Princ… (o Buddhovi), ale také: princ…; Sad Bambusný — háj bambusný (177); tulsi (119), tulsy (82) — Tulsi (189); Čtvero Pravd (154) — osm Nauk (155); Svaté Knihy (157) — svatých knih učení (106) atd.

O metrické stránce překladu Davidova nehodlám se vůbec šířiti. Cokoli bylo o tom řečeno v posudku o knize Prachařově, platí v neztenčené míře také o tomto překladu; ano, zdá se mi, že poruch jambického metra uvnitř verše je u Davida snad ještě více, zvláště takových, kde se spojky a, i, dostávají na místo důrazové. Několik vadných veršů o 8, 9, 11 i 12 slabikách jsem shledal na str. 21, 46, 47, 69, 70, 98, 101, 134, 135, 143 a 178.

Poznámky zaujímají stránky 183 až 195, vždy po dvou sloupcích na stránce. Stručné tyto vysvětlivky dobře vyhovují nutné potřebě a tvoří skutečně při knize Davidově jakési »cenné plus«, jak se sám v předmluvě vyjadřuje. Tu však p. p. zapomněl na něco, nač neměl: Do jeho poznámek přešlo v doslovném překladu asi 160 vysvětlivek, které má v svém překladě (1891) právě Konrád Wernicke; o překladě se David v předmluvě zmiňuje, o užití jeho poznámek nepraví však tam nic. To není pěkné a ustálený zvyk je jiný, jak ukazuje také sám Wernicke, jenž v předmluvě děkuje prof. Schradrovi za pomoc jemu poskytnutou při upravování takových vysvětlivek. Takto tedy připadá na Davida z poznámek velmi málo.

Úhrnem není pochyby, že překlad Davidův jeví po leckteré stránce dosti značný pokrok, nelze však také popříti, že se i na něm osvědčila stará pravda: stručným býti se snaže, stávám se temným. Jeho důsledné usilování o stručnost výrazu má často za následek, že se porušováním obvyklého spojení slovního, zasahováním do ustáleného slovosledu a užíváním nezvyklých slov a obrazů smysl některých vět a míst zatemňuje, což vše působí dojmem jakési nemírné strojenosti.[2] Ze snahy o úsporu výrazu slovního se vysvětlují ty časté věty výpustkové (příkladů je v knize dosti) a z úmyslu nebýti obyčejným a všedním vysvětlí se leckteré výrazy a představy nezvyklé a pro nás méně vhodné (na př. myšlenka šplhavá 45; měsíc šplhá v báň blysknou 72; stvůry lezly ropušsky 128; tanečníci lehce hopkali 115; z luny sedavé dchnul větříček 129; mračna klesavá 134; takť pomáhat či škodit vplývá on 168; lnoucí hruď 126; [řeka] Gunga hopká 140; smál se zpěv hnízdění 29; peřím vášnivým 79; ty, kdož se zhrdou z nízkých dolin života 178; než dvakrát vzpěje džunglí kur 94; ni v zvířat skráň s vlásek tíhy snést té zodpovídky… 106 atd.). Hledě k tomu ke všemu, o čem v posudku bylo pojednáno, a maje na mysli slova, jimiž p. p. v předmluvě provází vydání své knihy, nemohu jinak nežli úvahu svou uzavříti slovy, že ani tento překlad Davidův není možno uznati za definitivní.

Naše řeč 5, ročník 10/1926

Předchozí Brzo-li

Následující Z našich časopisů