Pro což

[Hovorna]

(R. R.) Po některých předložkách, při nichž stává 4. pád, na př. na, za, pro a p., bývá tázací zájmeno co zpravidla v původním tvaru akusativním -č (neboť co, stč. čso, je vlastně 2. pád); říkáme tedy »nač myslíš, proč sem chodíš, oč se vsadíš, zač to dáš, seč jsem, več se vložím«; po jiných předložkách s akusativem, nad, po, pod, před, přes, skrze, mimo bývá v nové češtině jen tvar co, na př. pod co (stč. také zde podeč), nad co atd. V platnosti vztažné, kdy se k tázacímu zájmenu připojuje často ještě částice -ž (-ž’), bývají v první skupině předložkových pádů tvary načež, pročež, začež z nač’ž’ atd. (ale obyčejně, i v platnosti vztažné, oč, seč, več), v druhé skupině předložkových pádů ovšem nad což, pod což a p. Tvary co, což při první skupině předložek, na př. na co (na což), o co, za co a p., na př.: na co myslíš?, o co se vsadíš?, za co mě máš? (ale vždy jen: seč, več) jsou sice možné (a bývaly i v jazyce starším), ale v jazyce dnešním nabyly příchuti poněkud vulgární. Výminku činí předložka pro, která ve spojení s tvarem -č, tedy proč, nabyla významu zvláštního, t. j. tázací částice, kterou se tážeme po důvodu nějakého děje, tak jako německým warum, lat. cur a p., a na kterou odpovídáme anebo můžeme odpovídati příslovcem proto; na př.: proč zamhouří kohout oči, když kokrhá? (proto,) aby slepice věděly, že to umí zpaměti (Erb.). Je-li však třeba užíti předložky pro tak, aby znamenala ne důvod, nýbrž spíše cíl nebo určení, jako je tomu na př. ve větách »poslali chlapce pro pivo, ten lék je dobrý pro bolení hlavy« atd., užíváme i v češtině spisovné tvaru pro co: pro co jsem tě poslal, pro co jsou dobré ty kapky? a p. Ve větě »deska se jmény padlých hrdinů bude hlásati, že byl smysl pro oběti a odvaha umříti, pro což se v mládeži neztratí nikdy porozumění«, není tedy tvaru pro co (relativně pro což) užito nesprávně, pokud jde o tvar, neboť otázka by v tomto případě zněla »pro co máš porozumění?« (odpověď: pro odvahu umříti), nikoli »proč máš porozumění?« (odpověď na př.: proto, že jsem řádný občan a p.). Je-li tu jaká chyba, je v tom, že tu bylo užito vztažného zájmena způsobem poněkud násilným a od původu nečeským; Čech by tu užil raději spojení zájmenem ukazovacím: a pro tyto vlastnosti se v mládeži neztratí nikdy porozumění (to jsou také vlastnosti, pro něž mládež nepozbude nikdy porozumění a p.)

Naše řeč 10, ročník 10/1926

Předchozí Kalík, mikádo

Následující Proletěn