Březen 2010
Hooke Robert
3. března 1703 v Londýně zemřel anglický vynálezce a experimentátor Robert Hooke. Narodil se 18. července 1635 se ve Freshwater na ostrově Sign. Začal studovat v Oxfordu, kde se o něj začal zajímat anglický fyzik a chemik R. Boyla. Na jeho doporučení se v roce 1663 stal členem Royal Society, která měla heslo Nullius in verba! (Nic slovy). Byl jedním z těch, kteří začali používat mikroskop pro vědecká pozorování. Vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou první knihy věnované mikroskopické technice - nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665). Je mu mj. přisuzováno také zavedení biologického pojmu buňka. Poprvé se v této knize objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, představil vynález čelních kol se šroubovými zuby, vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant, objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon.
1677-1683 byl tajemníkem Královské společnosti.
V roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. V roce 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul, 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva. Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, vynalezl hloubkoměr a teploměr pro měření mořských hlubin, optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru. Po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla část města znovu postavena. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů a napsal o tom práci O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země. V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země, v práci Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravil půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).
Němec Bohumil
12. března 1873 se v Prasku u Nového Bydžova narodil a 7. 4. 1966 v Havlíčkově Brodě zemřel český biolog a akademik Bohumil Němec. 1891 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově, studoval na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zájem o přírodovědu ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tam vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. 1899 pro tento obor habilitoval. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o vlastní pokusy mu umožnilo se stát jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal v roce 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v jeho nejrozsáhlejší vědeckou práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910). Významně se také podílel na založení Ústavu fysiologie rostlin, v letech 1901–1903 stál v jeho čele. 1907 se stal profesorem. Zabýval se zkoumáním rostlinné buňky, podporoval výzkum růstových a regulačních látek - fytohormonů. 1921 rozdělil organismy na eukaryota a prokaryota. 1919-1920 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědné fakulty a 1921-22 byl pak rektorem celé univerzity. V roce 1923 znovu zahájil činnost populárně vědeckého časopisu Vesmír. 1923-1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. 1930-1943 pracoval jakol šéfredaktor Ottova Slovníku naučného nové doby. V roce 1937 ku příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze kongres pro historii reálných věd. 1931–1946 předsedal Čs. národní radě badatelské. Bohumil Němec se také angažoval v politice. Byl přítelem A. Rašína a členem národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice V roce 1935 se stal protikandidátem E. Beneše na úřad prezidenta republiky. 
Nezískal však dostatečnou podporu státotvorných stran a proto svou kandidaturu stáhl. Po roce 1945 byl komunisty vytlačován z funkcí ve vědecké komunitě a včetně jeho rodiny i perzekuován. Na základě intervence sovětského vědce Borise Zoravy u prezidenta Zápotockého perzekuce skončila a stal se členem a akademikem Československé akademie věd, 1956-1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. Byl místopředsedou Mezinárodní akademie reálných věd v Paříži, místopředsedou Mezinárodní rady vědeckých unií, členem a funkcionářem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé národní rady badatelské a také členem Linnéovy společnosti v Londýně, která v rozmezí 175 let své působnosti zvolila do svých řad jen dva Čechy – J. E, Purkyně a Bohumila Němce.
Mayer, Julius
20. března 1878 v Heilbronnu ve Švábsku se narodil a 25. listopadu 1814 tamtéž zemřel německý lékař a fyzik Julius Mayer. Vystudoval lékařství v Tübingen a krátkou dobu provozoval praxi na klinikách v Mnichově, Vídni a Paříži. V roce 1840 se stal lodním lékařem na malé východoindické lodi s 28 muži plující na Jávu. Zajímal se o záhadu tepla, buzeného třením i o původ tepla v živých organismech. Při pouštění žilou námořníkům v tropech ho zaujalo, že jim tekla neobyčejně světlá krev. Při návratu do mírného pásu se barva změnila na tmavou. Vysvětlil to tím, že lidské tělo v tropech nemusí vydávat mnoho energie na udržení tělesné teploty a tudíž se v krvi nepřenáší tolik kyslíku. Pozoroval prý také zahřívání vody při jejím mechanickém pohybu, vlnobití, a celou zpáteční cestu (121 dní) o těchto jevech přemýšlel. Výsledkem byl článek, který 16. června 1841 odeslal do Poggendorffových Análů, ale publikování se nedočkal. V roce 1842 mu byl však článek o stejném objevu již v Liebig´s Annalen otištěn byl. Navíc v něm popsal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Publikoval celkem tři práce týkající se zákona zachování energie. V roce 1842 Bemerkungen über die Kräfte der unbelebten Natur o energii v neživé přírodě, v roce 1845 Die organische Bewegung im Zusammenhang mit dem Stoffwechsel o energii u živočichů a rostlin. Popisoval proudění energie ze Slunce v podobě světla, které způsobuje vypařování vody do mraků a které dodává energii rostlinám a zvířatům. Dále pak, že při přeměně na svalovou práci se přeměňuje chemická energie potravin na energii mechanickou. Nakonec v roce 1848 publikoval Beiträge zu der Dynamik des Himmels, kde popsal energetické zásady pro kosmická tělesa. V roce 1848 správně zdůraznil nemožnost konstrukce perpetuum mobile prvního druhu, správně chápal podstatu tepla a rozlišoval pět forem energie (potenciální, kinetickou, tepelnou, elektrickou a magnetickou, chemickou). Mezitím se stal uznávaným lékařem, ale jeho úspěch neměl dlouhého trvání, neboť se články na podobné téma začaly objevovat i jinde. Když hájil své prvenství, přišel o duševní klid i klientelu, neboť pacienti se na něj dívali jako na člověka, který krade cizí myšlenky. Musel se léčit 13 měsíců v psychiatrické léčebně s diagnózou megalomanie. Na zotavenou odjel do Švýcarska a světem se šířila pomluva, že zemřel v blázinci. V posledních letech života se mu konečně dostalo uznání od zahraničních fyzikálních kolegů, ale jeho první práce dokazující pravdu se našla až za 36 let po smrti Poggendorffa v jeho stole.
Starší kalendária
- Kalendárium březen 2008
- Kalendárium únor 2008
- Kalendárium leden 2008
- Kalendárium prosinec 2007
- Kalendárium listopad 2007
- Kalendárium září 2007
- Kalendárium srpen 2007
Kalendárium červen 2008
LANDSTEINER KARL
Ve světě je různé rozložení zastoupení krevních skupin. Od západu k východu ubývá A a přibývá B. Nejvíce A mají Eskymáci a Laponci. Nejvíce B mají Korejci. Nejvíce 0 mají Španělé a Indiáni - ti dokonce až 100%.
14. června 1968 se ve Vídni narodil a 26. června 1943 v New Yorku zemřel rakouský biolog a fyzik Karl Landsteiner. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž měl všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku pro jeho vědeckou práci nebyly příznivé, emigroval do Ameriky. V roce 1901 uveřejnil práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základě vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemné krvinky a séra všech vyšetřovaných. Čtvrtou skupinu neobjevil jenom proto, že ji nikdo ve zkoumané skupině neměl. Čtvrtou a poslední skupinu krevní skupinu objevil a také podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin roztřídil Čech Jan Janský, který práci o svém objevu uveřejnil v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV. 1927 Landsteiner spolu s Levinem objevil další nový systém MN. Ve třicátých letech 20. století se sjednotilo označování krevních typů A, B, AB a 0 (podle označení Landsteinerova). V roce 1941 byl, z praktického hlediska velmi důležitý, objeven skupinový systém erytrocytu, K jeho poznání opět ve spolupráci s A.S. Wienerem Landsteiner přispěl. Systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly k objevu této vlastnosti Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinu hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949. V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve.
HOYLE FRED
24. června 1915 se v anglickém Bingley (Yorkshire) narodil a 20. srpna 2001 v anglickém Bournemouthu zemřel Fred Hoyle. Vystudoval matematiku na Emmanuel College Cambridžské univerzity, v roce 1939 se stal členem její vědecké společnosti. Za 2. světové války se podílel vývoji radaru pro britské námořnictvo, 1945 se vrátil cambridžskou univerzitu, opustil matematiku a začal se zabývat astronomií (zejm. studiu vývoje hvězd) a astrofyzikou, ke které ho přivedl jeho přítel Raymond Lyttleton. 1952 vydal knihu Podstata vesmíru a o tři roky později Hranice astronomie. 1956 byl jmenován členem Královské astronomické společnosti a o rok později se stal profesorem Cambridžské univerzity. 1966 se podílel na založení Ústavu teoretické astronomie při univerzitě a stal se také jeho prvním ředitelem. Dnes tento ústav nese jeho jméno. 1971-72 byl presidentem Královské astronomické společnosti, 1972 byl povýšen do rytířského stavu. 1973 se stal předsedou Britsko-australské rady o dalekohledech. V osmdesátých letech se zabýval především výzkumem komet a je autorem myšlenky, že právě komety přinesly na Zemi život. Byl také nadšeným a hrdým horolezcem. Za život se mu podařilo zdolat všech 280 vrcholů Skotska vyšších než 900 metrů.
Arcivévevoda František Ferdinand Rakouský d´Este
8. června 1914 v Sarajevu zemřel následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda a synovec císaře a krále Františka Josefa I. Arcivévoda František Ferdinand Rakouský ’Este. Narodil se 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Byl prvorozeným synem arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I. V mládí vedl bouřlivý a veselý život. Vášnivě rád lovil a cestoval. 1892-93 podnikl cestu kolem světa. Jeho posláním měla být vojenská kariéra. Prošel několika posádkami a rychle postupoval v hodnostech. Po smrti císařova jediného syna Rudolfa (1889) a svého otce (1896) se stal následníkem trůnu. Šlechtické jméno Este získal dědictvím po vévodovi z Modeny Politicky byl představitelem konzervativní aristokracie, odpůrcem demokratických forem vlády (odmítal např. všeobecné volební právo) a také dualismu. Po usednutí na trůn měl v plánu uskutečnit přeměnu Rakousko-Uherské monarchie ve federaci Spojených států Velkého Rakouska. V roce 1900 se k nelibosti císaře oženil s "pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou. Vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Trvale žili na jejich rodinném sídle na zámku Belvedere ve Vídni, v létě pak na zámku Konopiště. Jejich manželství bylo šťastné a často označované jako romantické. Ze svazku vzešlo čtvero potomků, kteří však byli pro nižší původ matky vyloučeni z následnictví. V Sarajevu byl na něj a jeho manželku Žofii Chytkovou spáchán atentát, kterému oba podlehli Atentát připravila skupina srbských nacionalistů, 7krát vystřelil Gavrilo Princip. Byl dopaden a vězněn ve vojenské trestnici Terezín, kde také zemřel. Tento atentát se stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.
Kalendárium květen 2008
STECKER ANTONÍN
19. května 1855 se narodil a 15. 4. 1888 zemřel český cestovatel Antonín Stecker. Na cestu do Etiopie se vydal ve službách Německé africké společnosti (German African Society) jako vědecký průvodce cestovatele a diplomata Gerharda Rohlfa. V listopadu 1880 přistáli v přístavu Massawa a byli oficiálně přivítáni v královském paláci Johannese IV. Jeho společník ho opustil a Stecker se vydal na šestiměsíční objevitelskou cestu po Etiopii. Sbíral informace o jezeře Tana a pokusil se dostat do pozdějšího nezávislého království Kaffa. Bohužel tam nikdy nedorazil, neboť v té době začala válka mezi dvěmi provinciemi - královstvím Godjam a Shoa. Stecker se stal zajatcem krále Menelika z království Shoa, který se později stal císařem a zakladatelem moderní Etiopie a vítězem nad italskými kolonizátory. Cestoval nějaký čas v doprovodu Menelikovy armády a po nějakém čase opět dostal možnost se v provincii Shoa svobodně pohybovat a bádat. Nevěnoval se však jen mapování (k mapě jezera Tana zákresem zpracoval i 7 dalších jezer), ale také popisu krajiny, staveb a místních obyvatelů. Vše co viděl pečlivě popsal a zakreslil vodovými barvami do mnoha obrazů, které se však během 2. světové války ztratily. Zachovány zůstaly pouze jejich fotokopie. V červenci 1883 opustil Etiopii a vydal se na cestu domů s velkým množstvím nasbíraného materiálu, kreseb, článků a kolekcí předmětů, které mu darovali Shoanský král Menelik a císař Johannes IV. Všechny tyto předměty jsou dnes umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.
BUCHNER EDUARD
20. května 1860 se v Mnichově narodil a 13. 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění zemřel německý chemik a biochemik Eduard Buchner. Studoval na univerzitě v Mnichově, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení, a brzy se stal profesorem na univerzitě v Tubingenu,. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech. V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace.
EINTHOVEN WILLEM
21. května 1860 se v Semarangu na Jávě narodil a 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku zemřel holandský fyziolog Willem Einthoven. Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci. První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.
HLAVA JAROSLAV
7. května 1855 se v Dolních Královicích narodil a 31. 10. 1924 v Praze zemřel český lékař, zakladatel čs. patologické anatomie a autor první české učebnice patologie Jaroslav Hlava. Studoval na malostranském gymnasiu a pak na pražské lékařské fakultě. 1879 se stal doktorem lékařství. Již rok předtím byl demonstratorem, potom třetím a brzy druhým assistentem. při pathol.-anatomickém ústavě professora Klebsa, 1882-83 pracoval v ústavech prof. Cohnheima, Weigerta, Virchowa, Recklinghausena, Cornila, Vulpiana a Strickera. 1883 se stal suplentem, v témže roce profesorem pathologické anatomie, v listopadu se pak habilitoval. V tomto roce byl také pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze. 1884 byl jmenován mimořádným a 1887 řádným prof. téhož oboru. Kromě toho byl prosektorem všeobecné nemocnice, od 1894 řádným členem České akademie a od 1892 dopisujícím členem Académie de médicine v Paříži, 1891-92 děkanem lékařské fakulty české university. Na české lékařské fakultě byl prvním učitelem patologie a v celém světě pak uznávaným badatelem, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semestru v roce 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie. Heřman Šikl (1888 - 1955),
Těsně před vypuknutím 1. světové války se začal na Albertově stavět nový patologicko-anatomický a soudně lékařský ústavu, který do té doby sídlil v Kateřinské ulici. Otevřen byl jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav.
1894–1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce 1900 s Ivanem Honlem první českou samostatnou učebnici bakteriologie. Jeho práce uveřejněné většinou v češtině byly uznávány a ceněny nejen v Čechách, ale i v cizině. Jsou to např.: Atro- phia hepatis flava chronica, atrophia hepatis flava acuta (1880); Chalicosis pulmonum (přednáška o sjezdu českých lékařův a přírodo. zpytcův, »Čas. čes. lék.«, 1881); Ulcus duodeni e phlegmone (1881); Carcinomy jaterní primární (1882); Zhnisání gumatu jater (1882); O vmezeřeném zánětu žaludku, s Thomayerem (1882); Anatomické podmínky vzniku uraemie při zánětech ledvin, s Thomayerem (»Čas. č. lék.«, 1882); Aktinomycosis hominis (t., 1882); Histogenesis vlákniny, habilitační práce (1883). Pro specielní pathologii a therapii Eiseltovu napsal mnoho důležitých statí, jako zejména pathologickou anatomii plic a vaječníku. Hlava s Thomayerem se také rozhodli s velkým nákladem a bez materiálních užitků vydávat Sborník lékařský, díky jemuž mnohá cenná publikace českých autorů neskončila v zapomnění a nebyla uveřejněna pouze německy. Po založení České akademie Sborník zanikl. V té době přispěl Hlava do Thomayerovy sbírky přednášek a rozprav články Ochranné očkování, bakteriotherapie a očkování a O některých affekcích mikteru a náhlé smrti při nich. Zároveň vyšly v Časopise českých lékařů Zprávy o vyšetření některých pramenu vodních, Případ cholery v Písku; O hodnotě desinfekční Lysoli bohemici a K stoleté ročnici vaccinace. V Rozpravách akademie pak vyšly práce: O účinku tuberculinu; O tyfu exanthematickém; O kokcidiovitých parasitech karcinomu a morbus Darieri, s Obrzutem; Aktinomykosis, s Honlem; Serum vaccinové a jeho účinky, s týmž. Zároveň vydal s professorem Obrzutem příručnou knihu pathologické anatomie a bakteriologie, jejíž I. díl byl ukončen rokem 1895.
Kalendárium duben 2008
6. dubna 1965 vypustili USA první geostacionární telekomunikační družici Intelsat 1. Jmenuje se Early Bird a zvládá 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi Evropou a Amerikou. Existenci geostacionární dráhy si uvědomil již kolem roku 1895 ruský teoretik kosmonautiky Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jako první se zabýval otázkou praktického využití takové dráhy slovinský technik a jeden z průkopníků kosmonautiky Hermann Noordung, který ve své knize z roku 1928 hovořil o možnosti umístění družicové stanice na takovou dráhu, diskutoval možnosti jejího využití k pozorování zemského povrchu a zabýval se i možností rádiového spojení mezi Zemí a stanicí. Prvním člověkem, který se v USA podrobně věnoval různým alternativám družicových spojů, byl John R. Pierce, vedoucí technického rozvoje v Bellových telefonních laboratořích (Bell Telephone Laboratories), které byly součástí telekomunikační firmy AT&T. Tato společnost položila v roce 1954 první transatlantický kabel TAT-1, sloužící k přenosu telefonních hovorů mezi Evropou a severní Amerikou, ale měl malou kapacitu – pouze 36 souběžně přenášených hovorů.
Pierce John Robinson
2. dubna 2002 v Mountain View ve státě Kalifornie zemřel americký elektrotechnik, vynálezce a spisovatel sci-fi, John Robinson Pierce. Narodil se 27. 3. 1910 v Des Mokneš ve státě Iowa Vystudoval elektrotechniku na Kalifornské technice (Caltech) v Pasadeně. Po ukončení studia v roce 1936 nastoupil do Bellových telefonních laboratoří v Murray Hill ve státě New Jersey, firmy AT&T, kde od roku 1952 působil jako ředitel elektronického výzkumu. V roce 1948 vymyslel termín „tranzistor“, který byl vynalezen v Bellových laboratořích. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let se podílel na vývoji prvních amerických pasivních i aktivních telekomunikačních družic. Je autorem vynálezu tzv. Pierceho děla, což je zdroj elektronů pro lineární mikrovlnné elektronky. Dále pak klystronů, používaných ve Standfordském lineárním urychlovači. V roce 1971 odešel do důchodu, od 1971-79 učil jako profesor na Caltechu. 1979–1982 byl hlavním technologem v Laboratoři proudového pohonu (JPL). Své vědecko-fantastické příběhy vydával pod pseudonymem J. J. Coupling.
Univerzita Karlova
8. dubna 1348 založil Karel IV. první univerzitu ve střední Evropě. Vzorem pro její uspořádání byla univerzita v Paříži Bologni a neapoli. Studium začínalo na artistické fakultě (fakulta svobodných umění ), pokračovat na fakultě teologické, právnické nebo lékařské. Univerzita byla pro celou Karlovu říši, takže studenti a učitelé byli rozděleni do čtyř národů. Studium sice začalo již v roce 1347, ale rozběhlo se naplno až v roce 1366 po založení Karlovy koleje a díky velkorysé stavbě Karolina v roce 1383.
Vstupní dvůr Karolina podle návrhu arch. Frágnera
1409 král Václav IV. Upravil Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoci na univerzitě ve prospěch Čechů. Následkem toho mnoha profesorů a studentů zejména německých národností odešlo na univerzity do Lipska a jiných měst. Pražská univerzita se stala českou univerzitou českou, v husitské době pak univerzitou utrakvistickou (podobojí), což vedlo k její mezinárodní izolaci. Od poloviny 15. století měla pouze fakultu artistickou a i když zde působilo několik významných vědců, pečovala vychovávala hlavně učitele. V polovině 16. století vznikla v Praze jezuitská kolej, 1911 ji císař Matyáš povýšil na univerzitu a stará univerzita musela čelit silné mezinárodní konkurenci. Po porážce stavovského povstání na Bílé Hoře byla v roce 1622 nejprve odevzdána jezuitům. 1654 jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovila právnickou a lékařskou.fakult. Po vleklých sporech mezi arcibiskupem a císařem byla nakonec univerzita podřízena státu a od poloviny 18. století přetvořena na učiliště pro výchovu učitelů, kněží, lékařů a úředníků absolutistického státu. Jezuité byli z univerzity vyhnáni a vyučovacím jazykem se stala němčina. V roce 1848 se univerzitní studenti významně podíleli na povstání a v roce 1849 změnil ministr hrabě Thun novým zákonem všechny rakouské univerzity podle německého von Humboldtova vzoru na svobodná učiliště věd s jistou autonomií. Ve druhé polovině 19. století znovu začalo růst napětí mezi Čechy a Němci, až v roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou. Po pádu Rakouska a založení Československa rozhodl v roce 1920 se rozhodnutím parlamentu univerzita stala českou Univerzitou Karlovou. Byla postavena řada nových budov, rozšířeno studium žen a vznikly i nové fakulty přírodovědecké. Národnostní napětí však pokračovalo a po nástupu nacismu v Německu se k němu pražská německá univerzita do značné míry přiklonila. Po obsazení Československa a studentských manifestacích v roce 1939 byly české vysoké školy „dočasně“ uzavřeny a majetek UK převzala univerzita německá. Po roce 1945 byla německá univerzita zrušena, její majetek převzala UK, řada historických dokumentů (včetně zakládací listiny) se však ztratila. V poválečných letech rychle rostl počet studentů, po v únoru 1948 však byla (díky komunistickému převratu) téměř čtvrtina vyloučena a mnoho učitelů propuštěno. V roce 1950 ministr školství Zdeněk Nejedlý provedl radikální reformy podle sovětských vzorů, byly zavedeny povinné studijní programy, množství zkoušek a univerzita byla zcela podřízena státu. Po jistém pokusu o liberalizaci v letech 1966 až 1969 prošla UK tzv. „normalizací“, tzn.. rozsáhlými čistkami mezi studenty i učiteli. Zvýšila se podpora přírodovědeckých oborů, vznikla Matematicko-fyzikální fakulta a Fakulta jaderné fyziky, později Fakulta tělesné výchovy a sportu. Po tzv. „sametové revoluci“v roce 1989 byla obnovena akademická svoboda, senáty a volby funkcionářů a v roce 1998 byly státní vysoké školy přetvořeny na školy veřejné s vlastním majetkem a rozhodováním. Začaly se navazovat přerušené mezinárodní styky včetně studentských výměn. Podle zákona 172/1990 se univerzita od roku 1990 nazývá „Univerzita Karlova v Praze“, zákon č. 111/1998 Sb. toto jméno potvrdil. Má 17 fakult a v řadě oborů je jedinou vysokou školou v ČR. V mezinárodních žebříčcích (Shanghai University, Times HE Supplement), které ovšem silně preferují přírodní a lékařské vědy a anglicky mluvící země, se umisťuje jako jediná v ČR a jedna ze tří ve východní Evropě mezi prvními 500, a to někde kolem 250. místa.
ŠALAMOUN Jiří
17. dubna 1935 se v Praze narodil český grafik, ilustrátor a autor animovaných filmů Jiří Šalamoun. 1955-61 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, poté studoval na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku. Od roku 1990 je docentem, po roce 1992 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Současně působil jako profesor na Letní akademii v Salcburku, v roce 1992 také na Miami University. Zabývá se především ilustrací a typografií (například Sławomir Mrożek: Věrný strážce, 1966; Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, 1971; James F. Cooper: Poslední Mohykán, 1972, a dále řada knížek pro děti), ale i kreslenému filmu, za který byl rovněž oceněn (Láááska, 1977, Maxipes Fík (1976-84). Od roku 1990 je členem SČGU Hollar (od r. 1990), v letech 1961 – 1989 vytvořil 20 filmových plakátů.
LANNA Vojtěch (Adalbert)
23. dubna 1805 se ve Čtyřech Dvorech narodil a 15. 1. 1866 v Praze zemřel českobudějovický loďař, podnikatel a mecenáš Vojtěch (německy Adalbert) Lanna. Již v patnácti letech studoval na pražské polytechnice mechaniku a strojnictví. Kvůli sporům s profesory ředitelem studia nedokončil a vrátil se do rodinné firmy. Pracoval na stavbě lodí v otcově loděnici, plavil se na vorech atd. Ve dvaceti letech si sám postavil vor a vyrazil do světa, učil se a poznával. Když se vrátil a převzal otcovu firmu postavil řadu mostů (také řetězový most v Praze), podílel se na splavnění Vltavy, Otavy, Lužnice i části Labe, měl v pronájmu vodní díla na Vltavě, stavěl lodě, ale i silnice a tratě. Zásadně se podílel také na dějinách koněspřežky. Díky jeho úsilí byla v letech 1827-8 prodloužena do dnešní České ulice k Solnému skladu a roku 1837 až k zájezdnímu hostinci „U Zlaté ratolesti“, kde měl své obchodní sklady.Po roce 1832 organizoval provoz na celé koňce z Budějovic do Lince. 1851 založil Českobudějovický krajský hospodářský spolek, stal předsedou Obchodní a živnostenské komory, která vznikla 29. listopadu 1850. V roce 1856 stál u vzniku Městské spořitelny.
